O jednom hrobečku

Naschvál si vynesu svůj hrob

na horu vysokou, převysokou,

kde se mi bude dobře spát.

Ze spánku se tam však budu tak hlasitě chechtat,

že nikdo na celém světě oka nezamhouří.

Zvolna si tam budu obrůstat lišejník y

a podobným neřádstvem,

a bude mi z toho fajn.

Hlavně od žaludku.

Postavím si tam takové křoví.

Stmelím ho z oceli a laminátu,

a také ze slitin drahých kovů.

Z těch bude střecha, aby do ní pršelo.

Na návštěvu si pozvu kanárka -

jen tak, pro zábavu,

na kus řeči.

Hovor povedeme hlavně o ženských.

V tom se kanár vyzná!

A taky v politice je kovanej.

Autobusem tam za náma budou jezdit kluci,

zblázněný do muziky,

ale bez peněz. A sluchu.

Vytáhneme ze zdi 220 voltů

a rozhýbeme vzduch stovkami decibelů.

Mrňouskům pod náma se to nebude líbít,

ale pohlédnou t tak vysoko se neodváží.

Natož hodit kamenem!

My budem dolů házet jen vajgly z cigaret

a popíjet dryjáky, že by to slona zabilo.