Pach krve

„Doneste mi někdo pivisko, dal bych si pivisko!,“ znovu zopakoval Bečvář (muž s trojitou bradou, jinak mistr řezník) a udělil pořádný štulec poblíž stojícímu učni. Ten běžel splnit mistrovo přání. Bečvář vypnul přenosné rádio, hrající hlasité rockové skladby, utřel si zakrvácenou dlaň o svoji bílou zástěru a otevřel zuby přinesené, lahvové pivo. Z lahve se vyvalila pěna a Bečvář nespokojeně zvedl obočí a zle se podíval na učně, napil se a zařval: „Příště s tím pivem netřes, nebo já zatřesu s tebou.“ Což bylo radno dvoumetrovému Bečváři věřit. Ten se opřel zády o zeď a s pivem v ruce sledoval počínání učňů při zpracování masa.

V rohu se rozezněl stroj na drcení kloubů, jiný zapnul pásovou pilu na řezání kostí a všichni dohromady makali až se z nich kouřilo.

„Takhle, že se seká hlava!,“ rozohnil se pan Bečvář na slabého učně, který sekal prasečí hlavy a nešlo mu to jednou ranou.

„Tak já ti teď něco předvedu,“ řekl Bečvář a vzal jednomu z učňů sekeru (shodou okolností největší, která byla k dispozici) a vší silou se rozmáchl. Kvalitně nabroušené ostří sekery (srovnatelné snad jen s čerstvě obtaženou břitvou), zasvištělo vzduchem a celá sekyra nepatrně změnila svou trajektorii, dopadla a naprosto čistě uťala nebezpečně blízko stojícímu učni Kubínovi celou paži v rameni.

Z rány vytryskla čistě červená krev, ale na tu tady byl každý zvyklý, stejně jako na dráždivý pach syrového masa. Jediný pan Bečvář neztratil duchapřítomnost a pohotově zabalil uťatou paži do špinavého hadru. Kubín stál, z pahýlu mu tryskala krev a všichni na něj čuměli, stejně jako čuměla kdysi panenka Maria před mrdem. Kubín ztratil vědomí, a to byl signál. Nervózní Bečvář všem oznámil, že s nožem to umí mnohem líp a vzal si do ruky velký nůž, kterým vzápětí odkrojil Kubínovi hlavu a pohodil ji mezi ty prasečí, snad aby se na ni zapomnělo.

Zbytek Kubína odnesl do kontejneru za řeznictví. „A je hotovo,“ hlásil Bečvář po příchodu, maje radost jak to vše pregnantně a bez většího průseru vyřešil. Zamnul si ruce a prohlásil: „Budem dělat klobásy.“ Ale všichni podezřele mlčeli a dívali se na Kubínovu hlavu do regálu. „Ta pude vařit až potom,“ ujistil je Bečvář a začal krájet maso. Jeden z přítomných nejapně podotknul: „Mrtví nemluví, mrtví se jen dívají.“ A Kubín se opravdu díval. Takovou nekázeň nemohl Bečvář během pedagogického procesu nutně strpět a udeřil drzého brebtu paličkou na maso do hlavy (bylo slyšet prasknutí lebky). „To není jako usrknout brčkem lahodného coctailu,“ řekl jízlivě Bečvář, jakoby tím chtěl vyzdvihnout náročnost úderu do hlavy za pomocí paličky na maso. Učeň Netík se ohnul, aby odtáhl mrtvého. „Přestaň čumět na moje péro“, zařval Bečvář až se otřásla okna. „Já ale nečumím,“ zajíkal se Netík. „Ale čumíš,“ řval čím dál hlasitěji Bečvář. Netík se vylekal Bečvářova přísného vzhledu a mohutného hlasu, což vyústilo v jeho úprk směrem ke dveřím.

Bečvář vzal ze stol velkou beraní hlavu a trefil s ní prchajícího do zad, jako by to byla nezbedná kuželka na bowlingu. Uprchlík zavrávoral, upadl a to stačilo, aby jej Bečvář a ostatní, kteří „drželi basu,“ dostihli a odtáhli zpět. „Já už to neudělám,“ koktal zděšeně učeň v očekávání přísného trestu. „Nech na hlavě,“ řekl Bečvář zkušeně a brousil rychlými pohyby ocílky nůž po obou stranách. Jen co skončil, bodl Netíka do krajiny břišní. „Ojoj,“ zanaříkal Netík a chytil se za břicho a mezi prsty mu tekla krev. „A to chceš být řezníkem,“ pravil výsměšně Bečvář a ostatní učni se rozesmáli až se za břicha popadali. Netík zvedl ruce a prosil. Bečvář podal nůž Waltrovi a familiérním hlasem přikázal: „Dodělej ho chlape!“ Vzápětí projela čepel Netíkovým srdcem, jako horký nůž máslem. Netík byl hubený a nikdo ho nelitoval. Po bílých kachličkách stékala Netíkova krev do kanálku uprostřed podlahy. Waltr, jak byl v ráži, odřezal Netíkovi obě ruce a hodil je do plastové přepravky.

„Tak se mi to líbí,“ kvitoval jeho činnost Bečvář a poté Waltra zabil – vrazil mu vykosťovací nůž do spánku. Poslední učeň, vědom si mistrovy snahy (vybít všechny učně v rámci výuky), rozpoltil zezadu Bečvářovu hlavu sekyrou (jako správný řezník nečinil rozdíl mezi prasečí a lidskou hlavou). Jenom s obtížemi narval Bečvářovo mohutné tělo do gigantického mlýnku na maso a zapnul jej. Obrovský ocelový šnek mlýnku pomalu drtil Bečvářovy kosti, pajšl, maso a do nerezové vany, na konci mlýnku, padala krvavá melanž. Učeň vypnul elektrický mlýnek a šel si udělat topinku s česnekem – vhodný zdroj alicinu. Cestou po chodbě však zachytil pach příznačný pro lidský strach – zápach čerstvého výkalu, který vycházel z malé místnosti za dveřmi. Učeň otevřel zprudka dveře a za nimi spatřil účetního Himlštose, který se třásl jako osika a zelenou propiskou si na ruku kreslil kříže. Himlštos prosil štkavým hlasem: „nezabíjej mě, nezabíjej mě.“ „Támhle jsou záchody,“ řekl učeň smradlavému překvapení. Jeho chuť na topinku převládla nad chutí uřezat Himlštosovi hlavu na pásové pile. Zavřel dveře a šel do kuchyně loupat česnek. V kuchyni byl cítit fungicidní přípravek jímž bylo ošetřeno dřevěné obložení stěn. Ten pach ho rozdráždil, vzal velký nůž na chleba s pilovitým ostřím a vrátil se za Himlštosem. Rozrazil prudce dveře a uviděl účetního jak přičichává k lahvičce se vzorkem lidských vlasů. Podrazil mu nohy, klekl jedním kolenem na jeho hlavu a druhým na jeho tělo. Znehybnil Himlštose, ale ten se vůbec nebránil. Učeň vytáhl nůž na chleba (měl ho vzadu za opaskem) a odřezal účetnímu hlavu. Všude bylo plno krve a hodiny na stěně- novotou zářící dřevěné kukačky odbily deset. Učeň vyčerpaně vstal, chytil uřezanou hlavu za vlasy a prohodil ji skleněnou výplní okna ven. Smrdělo tam hovno.