Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe mi líto
Autor
Jokaste
“Čiko je mrtvej,”Alice vzrušeně poposedne na kraji postele.
“Cože?”
“No řikám ti, je po něm. Hele, seš v pohodě?”otázá se, vida můj zřejmě bledý obličej.
“To bude dobrý,”ujistím ji, “co…co se mu stalo?”
“Normální stíha,” potáhne z cigarety, “vy
skočil z okna, vůl.”Nechce se mi tomu věřit.
“Vždyť říkal, že s tím přestane!”
“Čiko?”ušklíbne se, “ten sotva. Ale to bys měla vědět spíš ty. Chodila jsi s ním přece.”
“Chvíli jsem to s ním táhla,” pokrčím rameny, “pár tejdnů.”
“On Čiko nikdy nebyl na delší vztahy,” přisvědčí, “chtěl všechno naráz a doplatil na to.”
Alice vyfoukne poslední obláček nasládlého kouře a zvedne se.
“No nic, já mizím, Chtěla jsem ti to jenom říct, ale stejně to teď uslyšíš z každý strany. Je toho plný město. To víš, Čiko byl dos
t oblíbenej.”Přikývnu, ale vlastně už její slova moc nevnímám. Čiko je mrtvej… To je síla. Ne, že bych se kvůli tomu šla sebevraždit, cvok nejsem, ale přesto mě jeho smrt vzala. Vždyť na posteli, kde zrovna sedím, ještě nedávno spával on… Zakážu si takové myšlenky a raději si naleju panáka. Kupodivu mě pak ani netrápí noční můry.
V den pohřbu pěkně lije, dočista, jak v amerických romantických filmech. Hřbitov je plný mladých lidí, Čiko byl opravdu dost známá postavička.
Zamířím k vysokému klukovi stojícím
u stranou.“Ahoj Dany, jak je?”
“Vidíš, ne?” poukáže na tmavé kruhy pod očima.
“Bylo to moc zlý?”
“Umřel ti někdy brácha?”skoro na mě zakřičí.
“Promiň,” omlouvám se a pohledem projedu dav lidí, “vaši tady nejsou?”
“Ti? Ti jsou rádi, že se ho zbavili. Když…když ho našli, tak sice hráli divadýlko, chápeš, kolem plno doktorů, policajti, ale oni ho nesnášeli. Jenže Adam nebyl špatnej kluk, fakt ne…”
Dan se odvrátí a odchází do obřadní síně.
Před bílou rakví je hromada květin. Mimoděk se usměju - Čiko byl totiž silný alergik. Viděl kytku a prchal.
Po obřadu, jehož obsah se snažím moc nevnímat, jinak bych se opravdu pořádně rozbrečela, se ke mně přitočí Daniel.
“Elis, musím s tebou ještě mluvit. Ale ne tady.”
Přikývnu a nasměruju ho ke mně domů.
“Dáš si kafe?”zept
ám se, když ho usadím ve svém pokoji. Mlčení beru jako souhlas a po chvíli před něj stavím hrnek. Dany odloží Adamovu fotku a opatrně se napije.“Pořád nevěřím, že je mrtvej.”
“Jo, já taky ne,” vrátím fotku zpátky na poličku, “ale o čem jsi chtěl mluvit?”
Zvážní, pokud to ještě jde.
“Elis, ty jsi taky brala to svinstvo?”
“Ne!” ohradím se, “párkrát jsem s ním vykouřila jointa, ale v tvrdých jsem nikdy nejela. Ale to přece víš.”
“Jo, ale o Adamovi jsem si to myslel totéž. Nevěděl jsem, že jede i v něčem jiném. Teda až do…”
“Nepíchal si dlouho,”zavzpomínám, “před dvěma měsícema ještě žádný vpichy neměl.”
“Dost možná,” otočí se ke mně, “ale co jsem ti hlavně chtěl. Ty jsi s Adamem chodila a taky jsi s ním spala.”
Chci namítnout něco ve smyslu, že to sem přece nepatří, ale Daniel mě nenechá.
“Elis, Adam byl HIV pozitivní.”
Bum…
Ztěžka se posadím na postel vedle Dana.
“Cože?”
“Byla jsi poslední holka, se kterou spal,” pokračuje pomalu, “měla bys zjistit, jestli…”
“A co když ano?” přeruším ho, “co když to mám v sobě
taky?”Druhý den ráno si zajdu na testy. Nic příjemného, nesnáším odběry krve. Mnohem horší je ale následující týden. Nikomu jsem nic neřekla, ví to jen Daniel, který mě také doprovází, když si jdu vyslechnout ortel života, to v lepším případě, nebo smrti
.“Číslo vzorku?” zeptá se mladá doktorka.
“Sto padesát jedna.”
“Sto padesát jedna…sto padesát jedna…” hledá v počítači. Pak se zastaví, podívá do nějakých papírů a pak na mě.
“Je mi líto, slečno.”