Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sestřepy
Autor
johanne
dívka s rozpuštěnými havraními vlasy běhala po lese, smála se, tančila. zpívala do větru. lehké zašustění jejích šatů, zvonivý hlas a opar její vůně, a byla pryč. tančila kolem stromů jako lesní víla, která se nedá zastavit, jako mlha, která se ztratí.
seběhla mezi skaliska. chtěla zpívat, volat, dál jen tančit, ale hlas se vytratil a nohy zdřevěněly. nelétala už vysoko nad krajinou, byla ze svobody vyrvána a připoutána k zemi. oči nejasné, ruce šmátrající po temně modrém kameni, jež ležel před ní.
zvedla jej a on zajiskřil. všechny ty jiskry propalovaly díry do jejího srdce a plnily jej něčím novým a nepoznaným. uvnitř kamene světélkovaly matné plamínky. fascinovalo ji to. zvedla jej, pevně jej držíc v dlaních, vysoko nad hlavu. vracela se, odkud spadla.
z hor přiletělo hejno ptáků.
cítila, jak jí ze srdce tryská opojení. stála v oblacích a chodidla se jí zabořovala do kašovité konzistence večerní mlhy. utíkala mezi mraky, vítr jí rozcuchával vlasy a sukně jí vlály v jeho rytmu.
nad hlavou jí zakroužili krkavci. kámen svítil jasně modrou barvou. krkavci se snášeli nad její hlavu.
nebála se, nebyl čas. utíkala a před sebou měla najednou obrovská mračna a ostré hřebeny skal. utíkala a kameny na cestě jí rozřezávaly chodidla. oblohu pročísl blesk, stejně modrý jako měsíční kámen, jež svírala v rukou. vzduch elektrizoval.
prchala. sukně se jí zachytila o kořen vyrvaného stromu a zamezila jejímu útěku. ticho před bouří prořízl zvuk trhající se látky. kámen jí vypadl ze zavřených dlaní a letěl do hlubin propasti. oči měla zaslepené bolestí a zděšením. co se stalo? co se vlastně stalo.
padající kámen zasáhl blesk a rozmetal jej na tisíce malinkých střípků, které se rozletěly do dálek.
čarodějka ležela na útesu a po ruce jí stékal tenký pramínek modré krve. byla stále noc. krkavci odletěli, ale jejich nepřítomnost nezabránila měsíci v panování. zakryli svými křídly slunce, které je pomalu obrovským žárem stravovalo. rozehnat jejich popel nedokázalo a zůstalo uvězněno v krematoriu, které samo vytvořilo.
čarodějka se plazila mezi krátery po vyprahlé a popraskané půdě. kde jsou lesy? kde jsou... v písku se zaleskl modrý střep, velký asi jako vzdálená hvězda na obloze. s posvátnou úctou jej vzala do dlaní. po tvářích jí kanuly slzy a pláč strhával její tělo do agonie.
slunce už nevyšlo. malátně bloudila po měsíční poušti a promnula mezi prsty každé zrnko písku, aby našla modré kamínky. slunce už nikdy nevyšlo.