Lásky mezi kapkami sněhu

Neznali se ještě příliš dlouho. Musel o ní těžce bojovat, aby jí získal. Párkrát se zprvu setkali, ale pak mu dala najevo, že o něj nestojí tak moc, jak by chtěl. Nevzdal se, a začal jí dobývat. Nechoval se k ní sprostě, že ho odmítla, byl pořád jako nejlepší kamarád. Trvalo to nějaký čas, psali si.

Jednou pozdě v noci mu volala, opilá, a uplakaná, bylo jí moc zle. Nikdy potom později nedovedla pochopit, jak se stihl během tak krátké doby uprostřed noci dostat z druhého konce republiky za ní do Prahy, ale dokázal to, a byl u ní, když ho potřebovala. Nic jí nevyčítal. Byli spolu celou noc, ráno musel být zpátky v Brně. Z jakéhosi blíže nepochopeného vzdoru se s ním chtěla tu noc vyspat, jako na omluvu, že ho na začátku jejich známosti odmítla. Byl k ní strašně hodnej, bolestně něžnej, ale milovat se s ní odmítl. Nedovedla si představit, že jí ráno uteče, a taky mu to řekla. Musel být ráno ve škole, ale nebyl a zůstal s ní.

Vrátil se do jejich „divokého“ kempu na břehu Otavy až těsně před setměním, spolu s většinou ostatních kluků byli několik hodin pryč, nejprve uvazovali o kus dál po proudu lodě (místo kde se odpoledne rozhodli utábořit bylo jako stvořené pro stany, ale mělo vysoký břeh a lodě nebylo kde nechat), a potom se ještě vydali do nejbližší hospody sledovat jeden z posledních přípravných zápasů české fotbalové reprezentace před blížícím se mistrovstvím Evropy.

„Něco se jí stalo, už dvě hodiny bez přestávky brečí ve stanu a s nikým nemluví," vítala navrátivší se kluky jedna z dívek.

Šel do jejich společného stanu, šeptem se jí zeptal co se stalo, pak na moment vykoukl a dal gestem ostatním najevo, že je všechno v pořádku. Skočila mu do náručí, nebyla k utišení, hlasitě vzlykala a nemohla ani pořádně mluvit. Zeptal se jí, jestli by si mohli promluvit dál od tábora, aby je ostatní neslyšeli. Ochotně souhlasila a oddaně na něho upřela svoje nádherné oči, téma bylo totiž příliš diskrétní.

Pomalu vycouval ze stanu, nezapomněl si před tím omotat kolem pasu svetr, tušil že by jí brzy začala venku být zima.

Vylezla ven za ním, ale nedovolil jí jít, a hned u stanu jí vzal do náruče.

Ostatní se za nimi dívali, dokud jim nezmizeli v šeru louky.

„Chtěla bych, abysme měli miminko," šeptala mu smutně, zatímco jí něžně líbal do uší. Vzpomněl si v tu chvíli na svojí dětskou knížku Kluci, Holky a Stodůlky, kde Anička Voříšková přesně touhle větou loudila na mamince pro sebe sourozence.

Tatínek Voříšek tehdy svojí dcerce to naivní krásné dětské přání nesplnil.

Ráno byli oba dva první na nohou a připravili všem ostatním snídani jako omluvu, že je včera tak polekali. Kluci mu pak dopoledne, když nebyla žádná holka nablízku, žertem vynadali, že jí včera musel nosit v náručí. Jejich drahé polovičky se prý v tom shlédly a hned si jim, jak už to bývá, postěžovaly, že ONI je v náručí nikdy nenosí.

Jen se tomu usmíval.