Hudba

Mám napsat vědecký pojednání? Asi ne, nejsem vědec. Mohla bych říct, že hudba je, technicky vzato, zvuk lahodící lidskému sluchu. Přesněji, tóny, lahodící lidskému sluchu. Možná, že líp by znělo, že hudba je seskupení tónů, které jsou příjemné na poslech. Hudba je harmonie? A co je to harmonie? Vidíte, nejsem teoretik v hudbě, ani v ničem jiným. Navíc, jak to mám charakterizovat, když každýmu lidskýmu uchu lahodí jiný shluk tónů? Jsou i uši, kterým lahodí shluky naprosto neharmonické. Subjektivní pocit. Navíc, když tak o tom přemejšlim, je to prostě jen chvění vzduchu. Kdysi jsme se o tom učili ve fyzice a kreslili jsme si ty paraboly a amplitudy a tak si to trošku pamatuju, ale ne tolik, abych o tom mohla přednášet.
Tak jinak, zkusim si vzpomenout, kdy se s hudbou setkaly moje uši prvně. Ne, první setkání, který si pamatuju a který si uvědomuju. To byl jistě gramofon mojí matky, který měl dominantní postavení v našem bytě a veliká spousta jejích desek. Jako dítě poměrně technicky zdatné jsem se ho brzy naučila ovládat a desky si sama pouštět. To bylo nutný, byla to espíčka. Pro ty mladší z vás vysvětlim pojem espíčko: Malá gramofonová deska s označením SP, zřejmě z anglického SHORT PLAY, pokud je LP LONG PLAY, tak si to tak vysvětluju. Prostě deska, na který byla z každý černý strany jedna písnička. Z těch desek jsem poslouchala pecky jako: Johny mi dal k svátku krásný hříbě, Dám dělovou ránu, Jestli se, slečno, nepletu a podobně. Dodnes miluju tyhle starý písničky. Trsala jsem na ně, dědeček kroutil hlavou a smál se, babička na mě křičela, ať to ztlumim a nedupu a máma mě vozila do svý práce a tam mě předváděla, jako cvičenou opici, která zpívala a tancovala lidem pro obveselení a posílení pracovní morálky.
Následně, když jsem začala chodit do školy, mě dědeček odvedl k jednomu učiteli klavíru, panu profesoru Vitvarovi, aby mě přezkoušel, jestli mám hudební sluch a pokud ano, aby mě učil hrát na klavír. Pan profesor mi dal jedna mínus, což znamenalo, že nemám absolutní hudební sluch, ale jen hudební sluch a začlo to. Ó, Bože, jak já jsem ten klavír nenáviděla! Měli jsme Petroffa, velký konzertní křídlo a já u něj musela sedět každý den půl hodiny, bez pardonu, babička mi natahovala budík a když ten po třiceti minutách zazvonil, prásklo víko klavíru v půlce noty a já mazala pověsit se na klandr. Nebavilo mě trénovat ty etudy, prstoklady, ruku jako na jablíčku a raz dva tři čtyř. Nenáviděla jsem klavír, babičku, pana profesora a budík. Nenáviděla jsem noty a chodila jsem pravidelně za teorii, která byla vždycky ve středu. Problém nastal, když jsme na ni dostali novýho pana profesora Šolce, kterej mě převez, protože mě měl zároveň na volejbal a tak jsem se buďto musela flákat z teorky i z volejbalu, nebo na oboje chodit. A tak jsem v pátý třídě vzala noty, vrátila jsem je panu profesorovi Vitvarovi a řekla jsem mu, že jsem se rozhodla, že už nebudu hrát. Pan profesor pak řekl dědečkovi, že je to škoda, že mám talent, že učil mou mámu i mou tetu a takovej talent neměly a babička plakala. Nicméně základy mám, vim, co je to staccato a legáto, bacha na to, na mě si nepřijdete.
Nějak v tý době jsem začla brát hudbu hodně vážně, tu moderní, Helenku Vondráčkovou, Káju Gotta, Jirku Korna, Olympic a Plavce. Koupila jsem si velikej sešit s tvrdejma deskama a do něj jsem si lepila obrázky a psala texty. Taky jsem si do něj kreslila. K textu písničky Blonďák s červenou bugatkou, kterou zpívala Helenka jsem si nakreslila chlapa s červenou kšiltovkou, protože jsem netušila, že bugatka je auto. Taky pan Šolc se rozhodl, že je mě škoda a donutil mě nějakou lstí chodit do sboru, kde jsme zpívali úžasnosti, jako Avanti popolo a Píseň práce a jezdili jsme s tím po různých soutěžích a já jsem zpívala sólo Pusť vsjegdá búdět solnce. Sbor mě celkem bavil, bylo to mezi lidma a hodně jsme jezdili na výlety.
A pak mě chytli a přesadili mě z domova původního do domova náhradního, do jinýho města k mámě a tak jsem konečně měla od všeho klid. Žádný klavíry, žádný sbory, jen gramofon a zásoba desek. Pouštěla jsem si je pořád dokola, ty stejný espíčka a tančila jsem sama doma místo školy. A příšerně jsem si přála magneťák. Ty lepší lidi měli takovej malej kazeťák, maďarskej, měl oranžový, plastový čudlíky a já jsem věděla, že jestli ho nebudu mít, tak zemřu v bolestech. Máma mě ovšem neustále utvrzovala v tom, že na nějakej magneťák můžu zapomenout, že na něj nemáme peníze a já jsem chřadla a chřadla, tím víc, čím víc se blížily Vánoce. Na Štědrej večer jsem seděla úplně zoufalá u stromečku a vůbec mě nezajímaly žádný dárky. Odkládala jsem je nerozbalený a koukala na kudrdlinku na našem červeným koberci. A pak jsem dostala na klín velkou krabici a když jsem ji chtěla odložit k ostatním, nerozbaleným dárkům, máma mi řekla: „Tak ale tohle by sis rozbalit měla!“ a já jsem vybalila z papíru magneťák. A bez oranžovejch čudlíků, krásnej, z tůzu. Tak mě zase už nezajímalo nic jinýho a máma mi sama musela rozbalit ty všecky kazety. Marathon od Olympicu byl mezi nima, potom nějakej Kája, Helenka a vánoční koledy. Od tý doby jsem žila jen Olympikem. Moje nejoblíbenější byla Taky jsem se narodil bos.
A pak jsem se vyvinula, narostla mi prsa, dostala jsem občanku a začali na mě mít vliv chlapi. A musim říct, že co se týče hudby, byl to vliv skvělý. V patnácti jsem poslouchala Jethro Tull, Uriah Heep, Luboše Pospíšila a Jana Spálenýho. Diskotéky jsem odsuzovala a chodila jsem na ně jen proto, že tam chodili i ostatní, ale muj ráj byly zábavy. Každej víkend Benefit, Admirál a svátek byl, když přijel do Kolína Abraxas, nebo Petr Novák. Jednou jsem dokonce šla i na Katapult, ačkoliv jsem je neměla ráda, já byla ve fanklubu Olympiku. Myslela jsem, že mě klepne pepka, když mi kamarád přehrál Helenku, kterou jsem mu půjčila na víkend a nahrál mi tam nějakou Joplinku. Pustila jsem si to a jímala mě hrůza. Řikala jsem si, jak někdo takovej řev může poslouchat. A pak jsem si to pustila ještě jednou, protože když to někdo poslouchá, tak na tom zřejmě něco bude. A pak ještě jednou a znova..... Miluju Joplinku už přes dvacet let. Kde je konec Jirkovi, kterej se tenkrát toho hříchu dopustil a kde je konec Helence. V tý době jsem měla dlouhý vlasy a nosila jsem smuteční dědečkův černej oblek, kalhoty, sako, vestu, bílou košili a kravatu a k tomu čínský tenisky. Džíny jsem musela mít děravý a kapsy jsem si přešívala ze zadku na kolena. Jednou se mi teda podařilo dostat se na Benefity v dlouhý plesový róbě, ale to se nepočítá, protože to byl na mě podvod.
Pak jsem opustila školu, začala pracovat v Praze, bydlet ve vlastním bytě a když mi bylo dvacet, dostala jsem od mámy třináct tisíc, který mi naspořila v prémiovým spoření mladých. A tak jsem šla a koupila jsem si velkej kotoučák se zesilovačem, šasí na desky, pořádný bedny a hromadu elpíček. A to byla nádhera. Vůbec, pouštění desek byla nádhera, obřad, to se s cédéčkem nedá srovnat. Elpíčko mělo dva obaly. Vnitřní, z obyčejnýho papíru s kulatou dírou uprostřed a vnější z tvrdýho papíru s obrázky a blejskavej. A do toho vnějšího obalu se vkládala deska uložená do toho vnitřního obalu a bylo důležitý ji tam vložit otvorem nahoru, přičemž vnější obal musel mít otvor kolmo, proto, aby, když potom desku vyndaváte, nevypadla. Deska se uchopovala (uchopovala, ne brala!), prostředníčkem za díru uprostřed a palcem za okraj, aby se nezanechaly otisky prstů. Potom se deska opatrně položila na talíř a otřela se otírátkem k tomu určeným. Já měla profi sametový, natažený na oválným polínku. No a potom se sejmula přenoska, fouklo se na jehlu, protože na ní se zachycovaly nečistoty z desky, jak projížděla drážkou a opatrně se nasadila na okraj. A mohlo se hrát. A hrálo se. V tý době u mě v garsonce, kam se dneska nevejdeme dva, bydlelo asi dvacet lidí, pařilo se, hulilo se, chlastalo se a hlavně se sháněla muzika. A tak mám na kotoučích, někde ve skříni komplet Chucka Berryho, Zeppeliny, Sabbaty, Uriáše, Honzu Spálenýho a co já vim, co ještě, už si to všecko ani nepamatuju a hlavně to už nikdy nikdo nedá dohromady. A ty desky, který mám ve skříni, už asi nikdy na talíř nepoložim. Žádnej nemám.
Jak jsem byla přesvědčená o tom, že na mě nikdy nesmí sáhnout chlap, kterej by neposlouchal stejnou muziku, co já! Jednou jsem hodila v restauraci popelník po nějakým pitomci, kterej řek, že Europe je tvrdej rock. No a pak jsem se zamilovala, vdala jsem se a až po letech jsem si uvědomila, že muj manžel asi vůbec stejnou muziku neposlouchá. Měla jsem úplně jiný starosti, činčala jsem si byteček, vařila jsem, nakupovala a chtěla jsem mít děti a hezký manželství. Ale nějak se to sepsulo a já jsem se vykašlala na činčání a vyváření a vrhla se opět do víru hudby. Depky jsem si léčila Metallicou, ani netušíte, jak je fajn, když jste nasraný a pustíte si Blackened, nebo Die, die, die, my darling, jak se ta vaše agrese utopí v tý agresi, co je v tý muzice. Jak se vyřvete s Jaymzem a jak se u toho krásně uvolníte. Poznala jsem člověka, kterej byl do týhle muziky blázen a naučil mě ty nový věci, který jsem v tom desetiletým manželským spánku prošvihla. Začali jsme chodit do rockovýho klubu, seděli jsme tam mezi těma dvacítkama, debatovali jsme o speedu, thrash a death metalu, poslouchali starý i nový kapely a lišili jsme se od těch dětí tim, že oni řikali: „…vydali nový cédéčko…“ a my jsme řikali: „…vydali nový elpíčko…“ A tak uzavřu moje pojednání o hudbě tim, že hudba je nejlepší přítel člověka vedle knihy, že si určitě každej může najít tu svou notu, že hudba je vášeň a srdce, krása a pohlazení, požitek a úleva.

Mladá, krásná, milá, inteligentní, bezdětná rockerka hledá vážnou známost za účelem poslechu kvalitní hudby. Značka: Vlastní gramofon nutný :-)

EPILOG:

P.S. Dneska jsem stála na Smíchovským nádraží, čekala na autobus, přemejšlela o tom, co sem napíšu a zapalovala jsem si, když se dva kroky ode mě zastavila prapodivná postava, špinavá a přiopilá a řekla: „Prosim vás, já už neudělám ani krok k vám, nemáte pro mě jedno cigáro?“ Byla jsem dobře naložená a dala jsem jí celou krabičku. Děkovala a klaněla se a trošku se rozpovídala. Klepala se zimou. Ptala jsem se jí, co dělala, když byly ty mrazy. Řikala, že autobusáci jsou hodný, že je v noci vozili sebou a nechali je vyspat. Povídala jsem si s tou homeless, než mi přijel autobus. A tak dodávám: Holt někdy je vám hudba ukradená.