Život vážně není fér...

Zrovna nedávno jsem jela autobusem, četla si v klidu noviny a těšila se, jak se doma pořádně najím a lehnu. Když v tom ke mně přistoupil člověk, který mi asi na zlomek sekundy ukázal jakýsi průkaz. „Nejspíše revizor.“ Řekla jsem si. Ani jsem se neobtěžovala podívat se mu do tváře, vytáhla legitimaci, ukázala mu jí a pokračovala dále ve čtení. Jenže ten člověk se ode mne nehnul, tak jsem složila noviny, konečně zvedla hlavu a neodpustila si: „Ještě něco?“ Jenže nade mnou stála stařenka a vyděšeně na mě hleděla. „Já si chci jenom sednout.“ V ruce svírala odznak, který nejspíše znamenal, že stařenka může kdekoli, kdykoli a kohokoli vyhodit z místa, které si sám vybojoval. „Vždyť tu všude máte spoustu místa, nemůžete si sednout třeba tady?“ Zasyčela jsem na ni a ukázala prstem úplně prázdnou dvoj sedačku. „Ne, chci být u okna na téhle straně.“ Zkoušela moji trpělivost babka a strčila mi znovu odznak asi pět centimetrů před obličej. Musela jsem se kousat do jazyka, abych jí neřekla něco ošklivého. „Jistě,“ křečovitě jsem se usmála, „ pro vaše pohodlí všechno.“ Vstala jsem a přesedla si na místo, které jsem chtěla vnutit babce. Ta jenom odfrkla něco ve smyslu: „To trvalo.“

Pěkně jsem se usadila, ještě rudá vzteky nad bezprávým, které se tu děje a chtěla pokračovat v četbě, když jsem si uvědomila, že jsem nechala noviny na sedátku u babky. Pomalu jsem otočila hlavou a uviděla, jak si ta bába čte MOJE noviny a spokojeně přitom pomlaskává. „Ehm…prosím vás paní, tohle jsou moje noviny.“ Snažila jsem se o zdvořilost a slovo MOJE jsem vyslovila co nezřetelněji. „Opravdu?  To jsou mi věci.“ Odvětila stařenka a dál si v klidu četla. „Ale já chci ty noviny! Chci si je přečíst! Jsou moje a já jsem vám je nepůjčila. A jestli mi je nevrátíte, řeknu řidiči, ať vás odtud VYHODÍ!“ pomalu jsem začínala zvyšovat hlas. „Řidič je můj manžel.“ Řekla babka a vycenila svojí nablýskanou protézu. Měla jsem toho tak akorát dost. Natáhla jsem se přes uličku k babce a noviny jí vytrhla z ruky. „Díky.“ Vyštěkla jsem na ní a začala si konečně číst. Asi po minutě se babča ozvala znovu: „Měla byste se nechat ostříhat, máte vlasy velmi neupravené. A koupit si pořádné oblečení, v tomhle nechodíte po ulici, že ne?“ starala se. „Až budu chtít váš názor na moje vlasy, dám vám vědět a věřte, že víc, než váš názor, mě zajímá názor kávovaru! A co se mého oblečení týče, jsem s ním spokojená. A teď mě laskavě nechte číst.“ Řekla jsem poněkud výhružným tónem. „No dobrá, byla to jen otázka. Mám ještě jednu. Máte chlapce?“ – „Do toho vám, myslím, nic není!“-„Je to poslední otázka.“ Řekla a zamrkala na mě. „Takže, když vám jí odpovím, dáte mi pokoj?“-„Jo.“-„Tak dobrá, ano mám!“ Tímto jsem hovor považovala za ukončený. „A je ten chlapec pěkný?“ nedala se. „Neříkala jste, že mi dáte pokoj?“ poznamenala jsem drsně. „Jistě.“ Lekla se až mírně nadskočila, ale dala pokoj.

Cesta byla opět příjemná, já si v klidu četla, ona se díval z okna. Nic ten klid nemohlo pokazit, snad jen: „Projděte dům do všech koutů, najdete stín a jen stín.“začala zpívat, nejdříve po tichu, potom více a více nahlas.„Můžete toho laskavě nechat?“ obořila jsem se na ní. „Tak zpívejte taky.“ Navrhla mi mile. „Ne, díky, CHCI si číst a CHCI mít u toho klid.“ Stařena mě pomalu doháněla k šílenství.

Autobus se začínal pomalu blížit ke krajnici a čím dál více zpomaloval, až zastavil úplně. Řidič vyšel ze své kabinky, rozhlédl se po všech cestujících a pomalu začal: „Tak vážení, autobus se nejspíše rozbil a nevím, jestli se mi to podaří vůbec opravit. Náhradní autobus tu může být tak za hodinu, možná víc. Takže, já se na to jdu podívat a potom vám dám vědět, jak na tom jsme.

Samozřejmě se po chvilce vrátil se zprávou, že s autobusem nic neudělá. Dívala jsem se napravo, nalevo, ale všude jen pole, dlouhé a rozbahněné. Jediná cesta byla po silnici, ale domů jsem to měla ještě přes pět kilometrů.

„Život prostě není fér.“ Vzdychla jsem. „Myslíte?“za mnou stála ta stařenka. „Zase vy? Jdete mě vyhodit z místa, kde stojím, protože máte odtud lepší výhled na krajinu?“řekla jsem trochu pobaveně. „Ne, já si stoupnu vedle vás.“ –„Klidně si stoupněte sem, já jdu totiž pryč.“ Nabídla jsem jí. „A kam byste chodila? Domů to máte přes pět kilometrů….“ Řekla jakoby nezávazně. Otočila jsem se a viděla, jak jí blýsklo v očích. „Jak to víte?“ řekla jsem trochu podezíravě. „Bydlím kousek odtud. Nechcete zajít na čaj? Dělám výborný čaj.“ Chlubila se. „Fajn, ale nebudete si zpívat.“-„Dobře.“ Souhlasila.

„A jak se vlastně jmenujete?“ zeptala jsem se , když jsme se vydaly na cestu. „Já jsem Milada, Milada Růžová.“ Odpověděla. Nemohla jsem si pomoct, ale z toho jména se mi strašně chtělo smát, ale jak jsem se snažila smích potlačit, narůstal do obřích rozměrů, až jsem vybuchla smíchy a nešlo to zastavit. „Promiňte, já se omlouvám. Nechci vás urazit. Jenže jak to bylo Růžová?“ A další obří výbuch smíchu. Naštěstí měla paní Růžová smysl pro humor, a tak se začala smát taky.

Když jsem se asi po dvou minutách konečně uklidnila. Začala mi paní Růžová vyprávět, o tom jak se zná s mojí babičkou a tetičkou a já nevím s kým vším. Konečně jsme dorazily do domku, kde bydleli manželé Růžoví. Byl malinkatý, ale uvnitř velmi útulně zařízený.

„Musím říci, že máte vkus.“ Pochválila jsem jí. „Já vím.“ Odpověděla skromně a zapálila svíčku uprostřed stolu. Celá kuchyně byla sladěná do žluté barvy, každý detail hrál svou roli a vznikl z toho opravdu dokonalý efekt. Na jedné stěně sušila květiny. „Co je tohle za kytku?“ zeptala jsem se. „To je moje drahá, velmi vzácná květina. Dělám z ní manželovi čaj, když nechci, aby měl večer na něco chuť. Víte jak to myslím.“ Poučila mě a mrkla. „No, tak to je docela praktická kytka…“ podotkla jsem.

„Tak tady to je.“ Stařenka položila dva veliké hrníčky na stůl. Sedla jsem si a chtěla se napít, protože čaj nádherně voněl, ale nejdříve jsem se musela ujistit: „A z čeho je tohle?“ - „Tohle je z Fenyklu obecného. Fenykl má posilující a vyživující vlastnosti podobně jako mateřské mléko. Má uklidňující, utišující účinky a působí zejména na jemné, tvárné a klidné povahy. Pomáhá otevřít se lidem, kteří trpěli strachem, nedostatkem lásky a péče.“- „Já jsem netrpěla nedostatkem péče!“protestovala jsem- „To ne, jen nedostatkem lásky.“- „To není pravda!“ obořila jsem se. „Ne?“ nedala se. „Jak dlouho už to je, co jste spolu nebyli nikde venku?“-„Týden.“ Odpověděla jsem jistě. „Ano týden, ale já možná nemluvím o Adamovi…až ti konečně dojde o kom mluvím, tak tě nechám být. Do té doby, mě budeš chodit navštěvovat každou středu, hodí se ti to?“ oznámila mi své rozhodnutí, jako by se nechumelilo. „Ne.“ Vstala jsem a chtěla jsem odejít, ta ženská je cvok-honilo se mi hlavou. „Počkej, chci tě naučit, tomu co umím já. Toužím po tom, abys byla mojí následnicí, já tu už dlouho nebudu, proto chci, aby se mé vědomosti jen tak neztratily. Rozumíš mi?“ podívala se na mě, slzy jí zakalili oči. Nemohla jsem jí říci ne, nešlo to. Najednou vypadala vyčerpaně a jakoby zestárla o dvacet let. „Tak teda příští středu, platí?“ řekla jsem místo toho. „Platí.“ Podala mi ruku a stiskla ji tak pevně, jak bych od ní nikdy nečekala. Rozloučila jsem se a vrátila se zpět k autobus, zrovna přijížděl náhradní. Ne, omyl, nepřijížděl, ale odjížděl. To se musí stát jenom mě! Autobus mi ujel, další jede za dvě hodiny a navíc jsem slíbila, že se naučím rozeznávat nějaký kytky. Já, která nepoznám pampelišku od petržele. A sakra, začalo pršet. Život prostě není fér.