Prolínání

„Buď zdráv Večere.“

„Předávám ti žezlo, čarodějko,“ řekl místo pozdravu muž v kápi, jediný bdělý návštěvník sedící v hostinci Na pokraji. Při těchto slovech posunul po stole malé zlaté kladívko. Oslovená, která dosud stála ve dveřích, přisedla ke stolu.

„Dej si trochu vína, čas ještě máš,“ usmál se Večer a nalil ze džbánu do cínového poháru, který se tam objevil.

Žena mlčky uchopila pohár a několika doušky jej vyprázdnila. Ruka se jí nepatrně třásla, když pohár pokládala zpět na stůl.

„Jak bylo Večere?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Jako vždy, má milá čarodějko. Všichni se pomalu derou časem ke tvé náruči.“

„Nikoho dnes neobejmu,“ pravila smutně a třesoucí se rukou si setřela slzy z tváře.

„Neplač, čarodějko. Vkládám naději do našeho dítěte.“

„Ráno bude zase stejné jako vždy.“

Smutek v těchto slovech tekl bystřinou slz, které opět zkrápěly její tvář.

„Každé Ráno je jedinečné. Probouzí všechny duše do života. Cožpak nevěříš našemu otci?“

„Ach, můj milý Večere…“

„Žezlo čarodějko, už je čas.“

„Nechť na mne vzpomenou ve chvatu Dne. Budiž vláda má tichá a milostná.“

S těmito slovy sevřela prsty na rukojeti zlatého kladívka. Večer se usmál, pohladil ji po tváři a rozplynul se.

Nad hostincem mezi mraky probleskl měsíc. Jeho úsměv nastolil vládu Noci.