Samota

Jsem zapískáním nejvzdálenějšího vlaku.

Plesknutím (uloveného kapra) o vodní hladinu.

Poslední atmosférou nesnesitelného tlaku.

Posledním pomazáním v pravou hodinu.

A taky tím, čím bál jsem se vždy bývat,

v lampě poslední kapkou oleje,

oslepeným zrakem, jenž nemůže se dívat,

pražcem, za nímž už nejsou koleje.

Jsem příliš slabý ve své síle,

a ve svém  lesku příliš matný jsem,

jsem po výkřiku tichá chvíle,

poslední bdělost, možná v první chvíli sen.

Nikdy nevyprodán, stále plný všeho,

nonstop otevřený, nehlídaný krám.

Na další křižovatce doprava, či vlevo,

zcela jedno je, jsem sám.