Tichý pokoj plný vzpomínek

Sluneční paprsky pronikají mezerou mezi staženými závěsy do pokoje. Nebýt jich, tak je v pokojíku tma jako… jako v hrobě. A snad ano, snad je hrob přiléhavější pojmenování, můžeš onomu pokoji tedy říkat „hrob“.

Když přivykneš šeru, můžeš rozeznat nepříliš bohaté vybavení toho malinkého hrůbku.

Jedna stará pohovka, ze které se sypou prach a vzpomínky; každým lehkých závanem větru (dechu) se odkrádají další a další památky na krásnou minulost a štěstí pryč, do nenávratna. Snad bys zaplakal… ty si to ale nepamatuješ, jak jsi mne na ni pokládal, poprvé pokládal… já se třásla, ale snažila jsem se to nedat najevo a ty ses tvářil tak klidně a tak nádherně ses usmíval!

Ale to už je dávno, jen těžko tu pohovku poznáš, teď už vážně těžko.

Jeden oprýskaný stůl a dvě zelené židle. Vlastně, zelené už dávno nejsou, ale já si ještě pamatuju, jak jsme je to krásné odpoledne natírali… byli jsme oba dva od barvy, ale potom jsme se společně vykoupali a tys mi uvařil, uvařil jsi mi čínu podle tvé maminky a rýži jsi trošinku připálil, ale já nic nedala najevo, pamatuješ?

Ne, těžko, už je to pro tebe příliš dávno, než aby sis to pamatoval.

Skříň… kolikrát ses mi do ní schovával, když jsem se vracela z práce domů! Tys pracovat nikdy nemusel, jen sis sem tam vydělal hodně peněz, ani ti už nevím jak, možná jsi mi to nikdy neřekl, a potom jsi mě pozval do té nejdražší restaurace a nechávals velké tuzéry… prý že si mě musíš hýčkat, svoje malinké štěstíčko.

Růže ve váze na stole, ach jak se jí jen bojím dotknout, abych ji nezabila! Dostala jsem ji od tebe v době, kdy jsme spolu byli právě rok… tys byl tehdy úplně bez peněz a tu růži jsi utrhl tam v parku, kousek odtud, víš, jak je pěstoval ten starý pán, kdyby tě tehdy viděl!

Ten pán je už dávno po smrti, keře zplaněly a nikdo do toho parku už nechodí, jenom nějaké děti, které ho ničí, a pejskaři, kteří po svých miláčcích nikdy neuklízí, kdo by taky dbal o takový ubohý park…

Kdo by taky dbal o mě, starou vdovu?

Nikdo mě nechápe, děti mě nechápou, vnoučata mě nemají ráda, šeptají si, proč jsem už sundala všechny fotky Františka, proč pořád mluvím o někom jiném…

Velmi mě mrzí, že nemám žádnou tvou fotku, že o tobě mohu jen tak snít.

Ach…

I když bys teď vypadal úplně jinak, já taky už nejsem tak krásná, jak jsem bývala.

Ale představovala jsem si to mnohokrát, že jednou přijdeš a vezmeš mě do náruče, že mi pošeptáš, žes byl tehdy tak nešťastný, když jsem si nevzala tebe, ale Františka, ale víš, já jsem nemohla jinak! Tos přece chápal, tehdy jsi to chápal, oni mi totiž rodiče… že by mi to nedovolili, i když jsem se asi měla vzepřít, ale já nikdy nebyla moc odvážná, asi bych nikdy nic takového nedokázala. Ale tys nic neříkal, že by ti to vadilo nebo tak, jenom jsi tak stál, přesně tam jak…

přesně tam, jak právě teď stojíš a usmíváš se na mne tím stejným úsměvem… ne!

tehdy jsi měl úsměv trochu smutný, ale nic jsi neříkal, jen jsi mě potom přišel obejmout, objals mě a potom jsi mi popřál hodně štěstí a potom jsi bez ohlédnutí odešel. Navždy odešel, nikdy jsi mi nic neposlal, žádný pozdrav ani zprávu, nic…

Teď tady stojíš a usmíváš se, ale šťastně se usmíváš! Jdeš ke skříni, otevíráš ji a bereš moje šaty. Takové ty krásné, zelené, které jsem si ušila, když jsme spolu jedinkrát byli na plese, pamatuješ? Ano, pamatuješ, pořád se usmíváš. Ta skříň je najednou jako nová, jako když ji ti stěhováci přivezli.

Potom ty šaty přehodíš přes židli a položíš roku na stůl. Lak, co se už skoro úplně sloupal, se najednou narovnal a na židlích, jako kdyby byla ještě nezaschlá barva, ale co když se ty šaty zamažou? Ale ne, jsou taky zelené, jim se nic nestane.

Bereš do ruky růži a ona je zase čerstvá, krásná rudá… i v pokoji je spousta světla, jaká nádhera! Říkals, že si můžeme představovat, že jsme někde daleko, hodně daleko, kde jsou jiní lidé, kde se vezmem a budem spolu mít spoustu dětí… ale my se vezmem a budem spolu mít spoustu dětí! Teď je přece možné úplně všechno, nebo snad ne?

Nebo snad ne?

Moje lásko…

Našli ji za pár dní. Těžko určit příčinu smrti, nejspíš ji označí za infarkt nebo něco podobného. „Zemřít štěstím“ – to se jim do těch kolonek asi nevejde. Nebylo kolem žádné vyšetřování, prostě klidná, tichá smrt, kdo by se jí zabýval?

A nikdo si nevšiml, že šaty, které má na sobě, už dávno sežrali moli a krásnou růži, jíž svírá v dlaních, už dávno zkrabatěl čas…