Mandle

Padající soumrak barvil zemi do ruda a po nebi závratnou rychlostí pluly mraky podivných tvarů.

            Sedmnáctiletá Ester Schmitzerová na ně zírala s široko rozevřenýma očima, ale neviděla je. Neviděla ani udýchanou, zpocenou tvář světlovlasého muže, který se nad ní skláněl. Necítila jeho horký, štiplavě páchnoucí dech ani jeho hrubé ruce, které jí vyhrnuly sukni a rozervaly blůzu. Neslyšela ten podivně nelidský jekot, který se ozýval kolem. Ale kdyby jej slyšela, nebyla by v něm poznala svou matku a osmiletou sestřičku.   

            Její vědomí bylo zahalenou milosrdným šedým závojem. Ale když její nevidoucí oči na okamžik zabloudily až na samý okraj té scenérie děsu, závoj se na chvíli protrhl. To když spatřila vysokého, elegantního štíhlého muže v uniformě SS, který nehybně přihlížel všemu, co se v údolí dělo.

            Vypadal zamyšleně; v jednu chvíli se starostlivě podíval na oblohu a Ester najednou s děsivou jistotou věděla, o čem přemýšlí. Měl strach, že začne pršet, protože si sebou nevzal deštník a nechtěl, aby mu déšť poničil tu krásnou uniformu s nablýskanými prýmky.

            Nakonec usoudil, že počasí snad ještě chvíli vydrží a vrhl krátký pohled na hodinky. Už bude šest, pomalu čas na večeři...co jsem to měl vlastně koupit...rozinky?

            Chvíli o tom přemýšlel, ale zaboha si nemohl vzpomenout, co to po něm vlastně  ta Frieda chtěla. Nakonec to vzdal, ale rozčilovalo ho to – nenáviděl ten pocit, že už měl něco skoro na jazyku, ale vždycky mu to o kousek uniklo...no, nedalo se nic dělat, paměť je potvora.

            Raději vytáhl z kapsy saka malý notes v kožených deskách a plnícím perem do něj něco poznamenal. Čísla, pomyslela si Ester, jsme pro něj jen čísla.

            Spokojen se svým zápisem si esesák klidně zapálil cigaretu s dlouhou špičkou. Několikrát mu zhasla, byl docela vítr. Když si ji musel zapalovat asi popáté, chystal se ucedit nějakou hodně sprostou nadávku, ale uvízla mu v hrdle, když se jeho pohled setkal s tím Esteřiným.

               Díval se jí do očí, velkých, mandlových a krásných, jak už ženy z jejího národa mívají, a mohl v nich vidět moudrost staletí, plachost laně a nekonečný smutek, který by naplnil všechna moře světa až po okraj.

            Mohl. Ale neviděl.

Mandle, mandle chtěla! Esesák se v duchu zaradoval.

Poslední věc, kterou Ester viděla předtím, než se kolem ní opět uzavřel šedivý závoj, aby ji už nikdy nepustil, byl úsměv. Úsměv člověka, který si právě na něco vzpomněl.