Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRománek
Autor
Binna
Říkali mu Románek. Vzpomínám si na něj dobře. Byl to
tenký, vytáhlý klučík s narezlými vlasy a drobnými
pihami v obličeji. Měl obrovské šedé oči a tenké
rty, které se málokdy usmály.
Už jako malý chlapec denně sedával na schodech před
naším domem, upatlaný, uválený, celý jakoby zšedlý
- jako každé dítě, které žije bez mámy s otcem,
který je zanedbává. Stavíval kamenné hradby z
oblázků nebo z nich vytvářel různé obrazce. Někdy
jen tak seděl a malým tupým nožíkem hodiny ořezával
proutky, dokud ho stará Ježková nehnala pryč, že
dělá kolem domu svinčík.
Dokázal si pak schlíple
přenést těch svých pár pokladů dále do dvora pod
chatrnou konstrukci, kterou jsme v domě hrdě
nazývali Klepadlo na koberce. Tam pokračoval ve
svých podivných, tichých zálibách. Vždy sám, odolný
vůči veselému povyku ostatních dětí z domu, které se
mu stranily. Připomínal mi toulavé štěně. Špinavé a
opuštěné. Bylo mi ho líto.
Jednou, cestou ze školy, jsem mu darovala jablko.
Dostala jsem ho od Pepiho Kupců, namyšleného
protivného kluka, který mi tehdy nadbíhal. Románek
přijal ovoce pomalu, nejistě, a když si uvědomil, že
opravdu neucuknu, že jablko je jeho, zvedl ke mě
oči, viděla jsem v nich tu posvátnou úctu, a usmál
se. Nic víc. Usmál se. Žádné "děkuju", nic. Plachý
úsměv. Nikdy dřív jsem se necítila tak potěšená,
spokojená s tím, co jsem udělala.
Od toho dne se hodně změnilo. Románek přestal
sedávat na zápraží. Číhal každý den na schodišti
přímo před dveřmi našeho bytu. Čekal. Kdy se vrátím
ze školy. Kdy půjdu nakoupit k paní Čeňkové do
potravin. Kdy si večer půjdu vyjít s děvčaty do
blízkého parku. Kdy... Stal se mým stínem.
Nenápadným našedlým oparem vznášejícím se v pozadí.
Vždy tam byl. Kdykoliv jsem se otočila. Kamkoliv
jsem šla.
Moje matka začala být podrážděná. "Nehodí se, aby se
mladá slečna přátelila s malými chlapci!"
upozorňovala. Ale... Ale. Nikdy bych jí to nebyla
schopna vysvětlit. Nikdy by to nepochopila. Přátelit
se.. Pch. V životě jsem s ním neprohodila jedinou
celou větu. Nikdy by mě ani nenapadlo... Jenže
odehnat ho, na to jsem nenašla dost sil.
Čas všechno vyřeší a moje matka si brzo oddechla.
Románkův otec údajně dostal zaměstnání na druhém
konci republiky a chlapec odešel s ním. Jejich byt
na přízemí se vyprázdnil. Čekali jsme, kdo se tam
nastěhuje. Nová partaj, to bylo vždycky oživení
nudného přežívání v domě. Nic se nedělo. Nikdo
nepřicházel. Ani potencionální zájemci o koupi,
podnájemníci, obchodníci s realitami. Jako by ten
byt byl začarovaný. Brzy jsme zjistili mnohem
prozaičtější důvod. Románkův otec si byt ponechal. A
nemínil ho dát k pronájmu. Že co kdyby...
Uplynulo několik let. Vdala jsem se, narodilo se nám
první dítě. S manželem jsme zůstali bydlet v bytě,
ve kterém jsem prožila celý život se svou matkou.
Bohužel, ta se vnoučátka už nedočkala. Zákeřná nemoc
ji od nás rychle odvedla. Přesto běžel život dál
svým ohraným stereotypem. Už jsem nečekala žádná
překvapení.
Jednoho rána nás probudil hluk na přízemí. Duté
rány, posouvání nábytku, vzrušené hlasy, přidušený
výkřik. Zamotávám se do vlněného šátku a běžím se
podívat, co se děje. Můj manžel za mnou. Nevnímám
polekaný pláč naší Aničky.
Dveře bytu, která léta nikdo neotvíral, byly
dokořán. V nich snad všichni obyvatelé domu a
několik neznámých lidí. Vyděšené tváře, slzy,
povzdechy. "Co se děje?" volám. "Nechoď tam,
andílku" tahá mne stará Ježková, vysušená švestka o
berličce, za rukáv, "nechoď!" Vytrhnu se jí a vběhnu
dovnitř. Ani mi nestihne proběhnout hlavou že: "Jak
to..?"
Vysoký černovlasý muž ukazuje k pohovce v místnosti,
která kdysi sloužila jako ložnice. Nevšímám si
špíny, pavučin a rozházených věcí. Vidím jen jedno:
Pahýlek trčící s hromady zmuchlaných hadrů, chomáč
narezlých vlasů, ponožka a v ní...
Cítím žaludek až v krku. Nevím, kdo mě vyvádí ven,
najednou nevnímám, co se děje. Mám mžitky před
očima, přibíhá ke mně manžel, zvracím.
Probírám se až k polednímu. Dole se už prý všechno
utišilo. Manžel mi útržkovitě převypráví, co se
stalo. Neodpovídám. Vidím jen šedé oči, plachý
úsměv... a pak...
Pomalu dospívám k přesvědčení - dítě, které ve mně
před několika týdny zaklíčilo, bude chlapec. Bude se
jmenovat Roman.