Skalní říše

pokračování Zvěstí

Halou dozníval zvuk vzdalujících se kroků. Audience skončila.
Vévoda Adrien Armisdes stál opřen o jeden z vysokých kamenných sloupů hradní galerie a mlčky se díval za vzdalující se delegací. Království Meedofi se odvrací, pomalu, neznatelně… však přesně mířenými údery roztíná uzly pout svazujících je s Aguirifenem. Zprávy o hrozbě brzkého útoku Dmorgů už zřejmě pronikly i do vyšších kruhů.

Aquirifenu se někdy říkalo skalní říše - kvůli situování malého vévodství v nitru vysokých skal - nebo říše orlů (orlové patřili k Aquirifenu jako sám vévoda Adrien; půlelfové s nimi dokázali rozmlouvat a svěřovali jim nejrůznější úkoly, znak orla byl symbolem vévodství a v neposlední řadě pak šiky orlonošů tvořily vcelku významnou část armády).
Ve vztahu k hlavám ostatních říším Lúmenorbis si vévoda Adrien zachovával zdvořilý odstup, který však mnoho království považovalo za vyslovení neutrality vůči nim - neboť Aquirifen se zdál být ve vysokých skalnatých horách izolován a odříznut od světa. Styky, které zachovávali, byly chladné, avšak korektní. Nicméně spojence z nich nevytvářely.
Proto se zdálo pochopitelné, že většina králů, když spatřila jezdce v šatech v barvách Aquirifenu - šedé a tmavě modré - třímajícího v levé ruce korouhev vévody Adriena, na jeho prosebné výzvy nereagovala.

Kerisdes zaťal sekyru do kmene chebakového stromu. Pod několika mocnými údery se kmen zlomil a listí na větvích při pádu zašustilo. Dotáhl jej k ostatním skáceným kmenům, svázal jejich konce dohromady a vydal se nahoru do skal.
Dopravil chebakové stromy před domek a začal odsekávat úzké, pružné větvičky. Z domku vyšla jeho sestra Ruella, bez vyzvání se vrhla k odetnutému klestí a začala jej zamyšleně rovnat do tvaru malých pyramidek. Tvářila se nepřítomně a cosi si pobrukovala.
Kerisdes mlčení jindy rozjívené dívky nevydržel.
"Co se děje, Ruello?"
"Vévodův mág Frediron zase vyštrachal své temné vize o Morligách a mluví tak zapáleně, že se tvorové, o nichž hovoří, odrážejí v matných stínech na stěnách světnice."
"Je vevnitř?" zeptal se.
Podívala se na něj spalujícím pohledem. Je asi velmi, velmi podrážděná, uvědomil si.
"Ne, zastavila jsem se v hradu u něj v pracovně," odvětila sladkým tónem, ale z jejího hlasu byla znát notná dávka ironie.
Kerisdes srovnal holé kmeny a odnesl je k drtiči. Nacpal je do výstupního otvoru skoro všechny a začal otáčet klikou, jemně je přitom tlačíc směrem dovnitř. Do proutěné ošatky stojící pod drtičem spadaly první kousky měkkého dřeva ve tvaru trojúhelníků. Když se otočil, aby se Ruelly ještě na něco zeptal, zjistil, že někam odběhla a na místě, kde stála, leží srovnané otýpky tenkých větviček. Chvíli váhal, má-li se vydat za ní, ale pak jen nad její zlostí smíšenou se smutkem zavrtěl hlavou a vešel do domku.
Postavil na nízký vyřezávaný stolek dvě ošatky s namletými chebaky. Za oválným stolem seděl Frediron, Kerisdův otec a pár dalších půlelfů z vesnice. Přistrčil si k nim židli.
"…snažil jsem se vévodu přesvědčit, že Garaella by byla ideální. Ale je neobyčejně tvrdohlavý! Jeden by nevěřil, že zrovna on bude tak houževnatě obhajovat čarodějku, kterou v životě neviděl a zná ji jen z neostrého obrazu magického zrcadla," rozčiloval se Frediron.
Kerisdes si snadno domyslel, o co asi jde. Dmorgové budou brzy na postupu ke skalám Aquirifenu a čarodějka, jež by dokázala odvolat jejich kletbu pořád nikde.
"A komu bychom se tedy podle vévody měli svěřit?" otázal se jeden z půlelfů.
"Čarodějka, kterou vévoda Adrien protežuje, se jmenuje Armelie. Je příliš nezkušená. Nedosáhla ještě ani čtvrtého stupně magie!"
"Garaella ano?" vpadl mu do řeči Kerisdův otec.
"Ano. Garaella ovládá daleko širší magické pole. Opravdu, tentokrát svému pánu nerozumím. Kdyby byl mladší, řekl bych si, že jde o chlapeckou nerozvážnost a hranou zpupnost z vítězství."
Kerisdes se zašklebil.
"Vévoda není starší než já a-"
"Vévodovi spočívá na bedrech určitá zodpovědnost. Nikdy se takhle nechoval. Nedokáže svou důvěru v tu Armelie ničím podložit a ví to! Ani to nijak nepopírá! A když se snažím mu to vymluvit, jen krčí rameny, jako by už byl dávno rozhodnut."
"Třeba je. Víra a láska nepotřebují důkazů."
Frediron jen nešťastně potřásl hlavou. U stolu se rozhostilo ticho. Všichni popíjeli zythys a zaobírali se v myšlenkách tím, co bylo řečeno.
"A Garaella?" přerušil klid Kerisdés.
Mág k němu zvedl oči zrcadlící jakousi odevzdanost.
"Myslím… proč by měl zvolit právě Garaellu? Jak vyniká nad Armelií?"
Mág si povzdechl, jako by tím vyjadřoval veškerý svůj despekt a zklamání nad tím, že odpověď na Kerisdovu otázku jasně vyplývala z toho, co už za ten večer zmínil, a on si toho ani nevšiml.
"Stojí přece daleko výš než-" začal sklesle.
"Ale ne, to jsem neměl na mysli. Spíš… mohla by přece svou sílu obrátit proti nám. Jestli je tak mocná, mohla by Aquirifenu pravděpodobněji uškodit než pomoci."
"U čarodějek jeden nikdy neví," řekl mág a na chvíli se odmlčel, "Garaella by toho skutečně byla schopna. Postupovala příliš rychle a přílivy magie v krátkých sledech za sebou ji trochu zdeformovaly… Ale u Armelie můžeme jen doufat, že se jí kouzlo vydaří. U Garaelly bychom to věděli jistě."
"U Armelie víme jistě, že se nepostaví proti nám. U Garaelly nikoliv."
Frediron se usmál.
"Bráníš vévodu?"
"Věřím mu."

Vévoda Adrien zaklepal na dveře Fredironovy knihovny a vstoupil. Mág seděl za stolem z černého ebenu, na špičce nosu se mu chvěl skřipec a luštil něco v knize ležící před ním. Vévoda přešel k jednomu z oken, aby jej otevřel, neboť v místnosti bylo dle jeho úsudku nedýchatelno. Jakmile se dotkl okenní kličky, objevila se v okně jemná pavučina, rozestřená po celé délce okenního výklenku, krátce zasvítila jako tavící se kov a vzápětí si vévoda s bolestivým sykáním třel popálené prsty.
Mág vzhlédl od manuskriptu, nad nímž bádal, zdánlivě přísně se na něj podíval a nechápavě zavrtěl hlavou. Vévoda se jen omluvně usmál.
"Nechtěl jsem tě rušit a byl tu strašný vzduch, asi z těch knih."
"Strašný vzduch…" vrtěl dál mág hlavou, "zrovna tady byste přece mohl očekávat povětří nabité magií, která se volně transformuje. Strašný vzduch… to je neslýchané."
Vévoda Adrien se přitočil k jeho stolu, chvíli váhal, má-li uchopit židli a postavit si ji k němu, ale šok z okna mu stačil. Opatrně se tedy opřel o desku stolu.
"Orlonoši bijí na poplach a tvrdí, že svažující se situace v Rmaeoru by nás snad konečně měla vyburcovat k činu," řekl vážně, "zprávy podobného charakteru už nejspíš prosákly i do nejvzdálenějších říší a panovníci se chovají tak, jak se dalo čekat. Tedy - odvracejí se."
"Elfové ze Smädienu," řekl mág, "přislíbili pomoc."
Vévoda Adrien přikývl. Ano, elfové z lesní říše pod skalami Aquirifenu. Musejí se k nim co nejdřív vydat a seznámit je se situací.

---