Ze života puberťáka 2.

"Tak kam pudem?"

"Třeba naštvat bábu Sklenářovou!"

"Tam sme byli převčírem..."

"No a co, stejně na to dávno zapomněla." 

Rozchechtali jsme se. Byli jsme tenkrát čtveřice nerozlučných, sotva odrostlých štěňat, co při svých nekonečných toulkách mezi paneláky házela po lidech nesnesitelnými chomáči puberty.

Došli jsme k malému domku na kraji města. Silně sklerotická bába Sklenářová byla náš třídní nepřítel. Bydlela sama, jen občas k ní přijela na návštěvu dcera s manželem. Stačilo zaťukat na okno a vyletěla hromada nadávek a za nimi jejich autorka.

"Hajzlové zasraný! Já vás proženu, jenom počkejte!"

Dneska ale bylo všude divné ticho. Žádné světlo, rádio puštěné naplno, vůbec nic. Až po chvíli jsme si všimli, že na dveřích visí parte s jejím jménem. Najednou nám začala být zima.

Z myšlenek nás vytrhly zvuky, které přicházely z druhé strany domku. Potichu jsme se připlížili k oknu. Co jsme viděli, nám vyrazilo dech. Uprostřed místnosti stála postel, ze všech stran obklopená hořícími svíčkami. Na posteli se zmítala dvě nahá těla. Jenomže tohle nebyla scéna, jakou každý z nás viděl v potajmu shlédnutých pornofilmech. Tohle bylo něco mnohem víc; absolutní odevzdání se jeden druhému. Láska prožitá do všech pórů, umělecké dílo, dokonalost, která se dost blbě popisuje.

Ani už nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Pamatuju si jenom, jak jsme odcházeli domů nezvykle tiše, bez obvyklého smíchu, sprostých vtipů a připitomělých řečí.

-

Někde hluboko v podvědomí nás jako tupý kámen v botě tlačila nejasná myšlenka, že naše dětství je definitivně v prdeli.