Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTrochu aprílově o psích chlupech, farmách a poezii
Autor
Rowenna
No, co do ženský, která se vyptává i svého psychologa, jestli ho nenudí. Jako by tady na světě byla jen proto, aby byla úhledná, skladná, nepříliš obtížná, nepříliš zapáchající. Dílek skládanky, co se nikdy neztratí a co vždycky sám od sebe zapadne na své místo. Tedy, maličké fintičky na to, jak ošálit lidi, a nebýt pořád tak akurátní, taky mám. Například, když ponesu vysavač do opravny a budu ji hledat, nezeptám se přímo, kde se opravují vysavače. Kdepak, já to pěkně zatajím, a zeptám se, kde je ta provozovna, kde se opravují žehličky. No a pak jsem nasměrována ke specialistovi, který skutečně opravuje jenom ty žehličky a vysavače ve škole nebral. Takže fintička vcelku k ničemu. Proto řekněme ne fintička, ale obrana. Já, která takřka denně doslova a do písmene převracím své vnitřnosti naruby, abych to eklhaftní ukázala světu, byť tedy virtuálnímu, nejsem, propáníčka, schopna na sebe vyzradit, že v té trapné kabele značky Puma táhnu vysavač. Co za zásadní informaci může náhodný neznámý cizí, lhostejný ke mně, já lhostejná k němu, vytáhnout z faktu, že se mi porouchal vysavač? Inu, nechte být. Kromě té debilní kabely značky Puma táhnu za sebou i čoklíka. Hodně chlupů má, ach jo, hodně. Co jich asi vytrousil po koutech a kobercích? A všude. Pokud je „náhodný neznámý cizí, lhostejný ke mně, já lhostejná k němu,“ nedejbože majitel jiného obdobně chlupatého čoklíka, tuší, kde všude by ty chlupy mohl najít. Takže jmenuji, kde je nacházím já. Kromě těch normálních míst, kam každý řádný pes odkládá chlupy, jako je oděv majitele, gauč, křesla, koberec... tak taky leckde jinde. Na ručnících a utěrkách. V troubě. V ledničce. Na čerstvě umytém nádobí. V mikrovlnce. Na prkýnku na krájení masa. Na jídle, vytaženém z té zachlupené ledničky. Záhada, ještě jsem toho psa neviděla si ledničku otevřít. Na vidličce, na noži, na lžíci. Na záchodě. Ve vaně, kam neleze dobrovolně a odkud vyskakuje, jako by měl přimontovaná pérka na tlapkách. Chlupy vlají na lustru, na televizi, na počítači. Pod gaučem se snad rodí samoplozením. Taky v koutech, pod šicím stolem, pod žehlícím prknem. Onehdy jsem ve skříních objevila nějakou úžasnou módní kreaci, kterou jsem na sobě neměla celou tu dobu, co čoklíka vlastním. Tudíž ji ještě nespatřil a ani neměl šanci se k ni přiblížit. Ráno jsem v rychlosti do kreace naskočila a v práci jsem byla za dámu. „To je po dlouhé době, co nejsi oblepená chlupy,“ pravila naše ředitelka. Protože jsem veselé nátury, upřímně se tomu zasměji. Protože jsem pomalejšího myšlení, ta urážka mi dojde o něco později. Pak pláču u svého psychologa, a v okamžicích, kdy si utírám unudlený nos, se ho ptám, jestli ho nenudím. Podle toho, jak se tváří, ho ohromně zajímám a bavím. Aspoň někoho. Hele, ty náfuko, moc se u čtení nekřeň. On ti to můj psycholog vytmaví.
No, tak to bychom měli anekdotu za sebou, a můžeme přistoupit k věcem závažnějším. Třeba k prozření ohledně edukační hračky. Každý si přechovává nějaký sen. Může být bůhvíjak starý. Obzvlášť urputně jsou v paměti zachovány sny z dětství. A kromě snů i pokoření. Pokud vám jako obéznímu dítěti říkaly ostatní děti „kejto“, můžete být v dospělosti sebeúspěšnější člověk, ale v okamžiku, když zaslechnete zcela nevinné slůvko „skejt“, naskočí vám ruměnce zahanbení. No, ale ke snům. Někde jsem v dětství zahlédla úžasnou hračku, dřevěnou farmičku, plnou dřevěných zvířátek. Dnes předpokládám, že tam byly tři omrzelé ovečky, dvě ještě omrzelejší krávy, jeden pes (jednoho psa je víc než dost, viz odstavec výše), tři opelichané slepice a jeden čuník v chlívku. Ale protože jsem si s tou hračkou „hrála“ jen jednou, nestačila mě omrzet, právě naopak, a jak jsem tak po ní prahla, stávala se úžasnější a velkolepější. Oveček bylo sto, kraviček dvě stovky a tak dál a tak dál. Prostě úžasnost farmičky v mých očích rostla, a tudíž rostl i počet dřevěných zvířátek. Jak urputný sen to byl, je znát i z toho, že jsem ji sháněla po celou dobu, jak postupně dorůstaly moje děti. Děti dorostly, aniž by byly jakkoliv ovlivněny mou fascinací farmičkou. Leč moje farmičková náruživost neutuchala. Konečně, k stáru, jsem se dopídila kýžené informace. Farmička, tak jak jsem ji popsala, se dodneška vyrábí, ale pouze jako pomůcka pro dětské psychologické poradny pro problémové děti. Třeba autistické. Kdy jsem se ve svém dětství vloupala do nějaké psychologické poradny pro problémové děti, abych tu farmičku zahlédla? Můj farmičkový sen má ještě jeden aspekt. Věřím, že všechny sny se plní. I vaše. I moje. Jenomže ty moje vždycky, když už si to nepřeji, nebo v nějaké lautr jiné podobě. Když jsem prahla po mužském, zazvonil u mých dveří v okamžiku, kdy už se na gauči rozvaloval nějaký jiný pupkáč a měla jsem s ním dvě děti. Přemýšlím, jak se mi vrátí farmička. Budu v křesle naproti nějakému laskavému pánovi, kterého vůbec nenudím, hejbat v ohrádkách s dřevěnými zvířátky, abych mu vysvětlila, jak složité jsou mé životní vztahy? Nebo, nedejbože, se octnu na sklonku života v gumových galoších, se splihlými vlasy, na nějaké farmě, kde budu dojit, poklízet hnůj, sekat seno, šlapat do slepičinců a lámat si hřbet? A jediné, co bude podobné mé dřevěné farmičce, bude to, že až se v neděli zakousnu do masa svátečního kohouta, budu mít pocit, že koušu do dřeva? A psycholog, který by mě ujišťoval, že bane, vůbec nejsem nudná, ale naopak, úžasná, skvělá a zábavná ženská, bude vzdálen přes kilometry, přes věky, daleko všemu, co znám?
A tohle všechno jsem psala, abych proboha zase nenudila poezií. Myslíte, že to dokážu, že odolám? Ach nééééé. Už to je tady zase. Já prostě jinak neskončím. Ouvej, ouvej, zase jenom ouvej.
Víš, synku, milovala jsem v životě
dva muže, tebe a tvýho tátu
No tak, ty s nudlí u nosu
usmrkanče jeden
se furt jen neptej
No, byl to mužskej
Ptej se vody proč
proč všechno semele
Ten kámen, který čouhá
z koryta říčky, ten býval
kdysi velikej. Hééééj
Když nestrhla mě voda
mohla jsem na něm ležet
Kde je to město
kde leží na břehu moře
ta rozvalená nahá ženská?
Do nóbl kamenu ji vytesali
Ještě ji uctívají. Nestyda jedna
A tady, jeden aby třikrát
plivnul přes rameno
než u potoka svlékne se
jestli se nějaký hejhula
propánička po mně nedívá
A za zády mu pokukuje
ta jeho ctnostnice
No a co
tak se ten její koukne
Však očí neubude
není to koláč
Ty můj košiláčku blbinkej
co se ti nezdá?
To víš, že tě má máma ráda
To víš, trapidlo moje
ušmudlaný, že jenom tebe miluje
Napadlo mě, že jsem se ještě nikdy neptala svého obvodního lékaře, jestli ho baví moje angíny. Jo, to bude ten správný, který mi poradí. Ano, pane doktore, ale jinak, ačkoliv tedy rýmu mám tři měsíce v roce, jsem zcela zdravá. Vždyť se podívejte do tej kartky, co máte před sebou, he? Rok a půl jsem nebyla marodná. Když nepomáhá ten, co dušu léčí, neznáte něco vy? Co, že mám psát poezii? No tak to vám pěkně děkuji.