Ortel smrti

Tři roky sem prožívala umírání. Měla sem aidsofobii, a ta se vyznačovala tím, že sem byla přesvědčená tři roky že mám aids. Zdatně sem na to celou tu dobu umírala. Měla sem všechny příznaky, deprese, plánovala sem pohřeb, napsala sem závěť, a zatímco manžel si ze mě dělal šoufky, hledala sem na sobě léze, který sem později našla, jak se potom ukázalo, v podobě exému. Můžu říct, že je hrozný tři roky plánovat smrt. Najednou, ani nevím z jakýho popudu sem se odvážila na testy, což předtím bylo absolutně nemyslitelný, a v tom byl ten největší paradox, že sem ten hroznej výsledek nechtěla vědět na sto procent, ale přitom sem o tom byla přesvědčená na sto deset. Takže sem se teda donutila, že pudu na testy. Manžela sem donutila aby šel se mnou. Hroznej problém byl najít kde se vůbec takový věci provádí, jakože ty odběry, protože hledat na internetu klíčové slovo „aids“ v pracovní době mezi tím co se jako snažím dělat objednávky a nevím, kdy mně někdo vpadne do zátylku, je docela mazec. No, takže sem to nakonec zdárně našla, ale to byl teprve začátek aidsovlády. Úplně mě to pohltilo. Od chvíle, kdy sem měla telefonní číslo v ruce, sem neměla klidu, chovala sem se jako blázen a furt sem nervózně pomlaskávala. Vypozorovala sem u potkanů, že když sou hodně nervózní, jakože fakt hodně, tak se začnou umývat. Když sem začla přemýšlet, jestli když se oslintám, pomůže to něčemu,  řekla sem si, že je akorát tak čas učinit velké gesto a překonat sebe i ten posranej strach, kterej se se mnou  táhne tři roky jako smrad...co jako smrad...on se vlastně netáhne za mnou, ale  sídlí v mé hlavě, kde si vybudoval hnízdo a hezky si tam roste, kyne, přiživuje se, raduje se....hajzl! Takže sem se odhodlala, rázně sem vyplula z kanceláře s telefonem v ruce, klepala sem se jako rosol, takže sem se rozhodla, že jako první krok si nejdřív zapálím, což sem taky udělala, jenomže cigareta se mnou málem sekla, tak sem ten prokletej špaček zadupala do země a vytočila sem číslo. Koktala sem do telefonu jako hloupá až sem se nakonec domluvila, že se na odběr stavím příští týden. Když sem se vrátila do kanceláře, třepala sem se jako list ve vichřici, dostala sem do oka tik, posléze i škytavku. Teda né do oka, to bych zase kecala.

Abych si ňák zkrátila to čekání do příštího týdne, otravovala sem s tím Lauru, to je teda moje kámoška, až sem ji zpanikařila natolik, že se rozhodla, že pude taky. Huga se mi zpanikařit nepodařilo, což sem brala jako osobní prohru a byla sem trochu nakrknutá.  Furt vypadal klidně, jak kdybysme neměli umřít. Nechápala sem to.

Konečně to přišlo. Byla sem jeden uzel nervů. Hugo taky, protože se bál odběru krve. V trolejáku sem se snažila dělat, že se nic neděje a otravovala sem Lauru s anglickýma nepravidelnýma slovesama. Přitom sem záviděla všem kolem že aids nemají a nasraná sem byla, proč na to musím umřít zrovna já, taková hodná holka. Protože sem v trolejáku nemohla kouřit, vydyndala sem na Lauře žvýkačku. Ujalo se to jako dobrej nápad a za chvilku sme všichni žvýkali. Jenomže on to zas až tak dobrej nápad nebyl.

Chválili sme se, jak sme dobří když sme našli onen zdravotní ústav.  Já sem nevěděla, kde je a Laura to tušila velmi matně. Hugo se o nic nezajímal. Věděl, že když se vyhne odběru krve, bude to pro něho jenom plus. Když sem uviděla čekárnu s nápisem : Poradna aids, málem to se  mnou seklo.

„V čem nám tady jako budou radit?“ Zeptala sem se nejistě.

„To je jasný – jak s noblesou a bez zbytečných průtahů umřít.“ Pospíšila si Laura se svou nanejvýš optimistickou odpovědí.  Žvýkačka mně přestala chutnat.

Vešli sme do čekárny a posadili se na židle, kde sme seděli jako pravítka a za mohutnýho čučení před sebe sme se hádali kdo pude první. Laura se projevila jako největší dobrodruh.

„Ty ... co když se nás  budou na něco ptát?“ Zeptala sem se se zrakem upřeným na dveře ordinace.

„Tak jim odpovíš. Prosimtě, o nic nejde. Deš na krev, né na pokec.“ Usadila mě Laura.  Chtěla sem se zrovna zeptat na něco podobně inteligentního, když do čekárny přišli tři lidi. Dva chlapi a ženská. Z jejich hlasitýho rozhovoru sem pochopila, že sou to normální debili, který tam ale vůbec nepotřebuju.

Dveře ordinace se otevřely. Vykoukla doktorka.

„Tak co potřebujete?“ Zeptala se všech přítomných v počtu šesti kusů. Chlap, co nejvíc řval, oznámil, že dou na očkování proti žloutence. Ženská se uchichtla.

„A vy? Jdete taky na očkování?“ Obrátila se na nás. Já sem chtěla jako největší hrdina promluvit, ale stalo  se pouze to, že sem čučela na doktorku s pusou vytvarovanou do velkýho O a koulela sem očima. Laura, jako nejlepší člen posádky se toho ujala a řekla:

„Jo. Teda...totiž ne. My deme na něco jinýho. My totiž deme na aids.“ Chlap, co nejvíc křičel, vyprskl smíchem a málem se plácal do kolen.

„Tak pojďte.“ Zavelela doktorka a Laura vplula do ordinace. Dívala sem se na pana Hlučného, jak se skvěle baví. Podívala sem se na Huga. Ten měl oči upřený na nástěnku. Červeně tam na sebe upoutával pozornost velkej nápis: AIDS. Koukala sem na to docela nechápavě.  Bylo to jako reklama. Mohli tam klidně za to napsat: Ještě ho nemáte? Zkuste si to! Zasíláme na dobírku...

Na stole se válely  jakýsi letáky. Jeden sem si vzala a snažila sem se začíst, když v tom se ozval  pan Hlučný žloutenkář:

„Ty, Heleno, nechceš jít taky na aids? Je tady fronta!“ A zase se začal smát svýmu úžasnýmu vtipu. Myslela sem, že sem špatně slyšela. S výrazem probuzenýho sysla sem se na něho podívala. Žduchnul do toho vedle.

„Ty, Franto, nechceš aids?“ Přitom se po nás díval a blbě se smál. Helena se uchichtla. Mor na vás, hajzli, myslela sem si a podívala se do letáku. Z něho sem se  dozvěděla, kolik lidí umřelo na aids  minulej rok, který oblasti sou nejvíc zamořený atd. Myslím, že v tu chvíli sem o tom vědět nechtěla. Hugo viděl, jak jenom bezmocně  poulím oči nad statistikama, tak mě papír vyrval z ruky. Ozval se Hlučný.

„Heleno, přečti nám něco o aidsu. Třeba sme taky nakažení!!!“ Následoval výbuch smíchu.  Poslat ho do prdele bylo nad moje možnosti. Pekelně sem se soustředila na to, co bylo přede mnou. Laura tam byla ňák dlouho. Ani trochu se mi to nelíbilo. Začla sem hryzat kartičku pojištěnce.

„Nestrkej to do pusy!“ Urazil mně Hugo kartičku, až odlítla. Docela mě pobavil, protože už to stejně bylo jedno.

Dveře se otevřely. Vyšla Laura červená jako rajče.

„Mám jít nebo ne?“ Začla sem panikařit.

„Jo, myslím že běž. Je to hrozný, bude se tě ptát, drž se.“ Celá vyřízená si sedla na svou židli a vypadala zdrceně. Vzala sem svou hlodací kartičku a odplazila sem se do ordinace. Doktorka mě vyplašila hned zkraja. Sedla sem si naproti ní.

„Tak co, proč ste tady?“ Zeptala se.

„Já....já sem myslela...na testy.“ Pořád se na mě dívala, jak kdybych to nedořekla. „Na aids.“ Dodala sem.

„To sem pochopila. Ale proč?“ Udeřila na mě. Dvakrát sem si žvýkla.

„No...podívejte se. Nebudeme tady na sebe žvýkat, ne? Zbavte se té žvýkačky!“Zavelela. Poslušně sem žvýkačku schovala za žgraň.

„No...“ přešla doktorka to moje gesto „ takže proč jste tady?“

Nechtěla sem na ni vytahovat nic o minulosti, vědět o tom nemusela. Pořád sem nevěděla, co jí asi tak říct. První pokus:

„Já....“ Nic mě nenapadlo. Druhý pokus:

„Já....“ Zase nic. Dlouho nic. Rozhodla sem se to rozetnout.

„Já!!!“ Vypadlo ze mě. Tady bych ráda upozornila na to, že mluvit umím  a nejsem dementní, jenomže v takové stresové situaci se člověk chová trochu jinak.  Doktorka se na mě nechápavě dívala z bezpečné vzdálenosti a pak zopakovala otázku:

„Proč jste tady?“ Potila sem se až na prdeli. Když tu najednou....spásný nápad.

„No... my plánujeme s manželem miminko, tak sem chtěla předtím vědět, jestli sme zdraví.“ To bylo dobrý, pochválila sem se v duchu. Teď budu navíc vypadat jako zodpovědná osoba.

„To Vám chválím.“ Usmála se. Vyřídily sme formality. To znamenalo, že si opsala ohlodanou kartičku a já sem vyplácla tři kila. Potom se nachystala k činu. Vzala jehlu jako kráva, což mně by nevadilo, ale tak ňák matně se mi vybavil Hugo. Natáhla sem  ruku, která se třepala nahoru a dolů.

„Co je Vám?“ Zeptala se starostlivě.

„Já...já...já sem vyplašená jako králík.“ Přiznala sem  barvu. To se tady hezky předvádím, pomyslela sem si. Vypadám jako pěkný máslo. Eště si bude myslet  že se bojím odběru.

„Vyplivněte tu žvýkačku! Už sem to jednou říkala.“ Podívala se na mě bojovně.  Opět poslušně sem žvýkačku plivla do koše, až sem se poslintala a v tu chvíli mně to přišlo hrozně vtipný. Nicméně ruka se třepala dál jako sulc a  moc sem si nepolepšila.

„A to chcete rodit, když se bojíte krve?“

„Ale já se nebojím krve.“

„Tak se bojíte jehly?“

„Ne, nebojím se jehly.“

„Tak čeho se bojíte?“

„Já tak...všeobecně, se bojím.“ Plácla sem v naději, že si vylepším reputaci.

Když bylo po všem, oznámila mi, že výsledky budou za týden. To sem eště nevěděla, že to bude nejdelší týden mýho života.

Vrátila sem se do čekárny a na mučidla šel Hugo. Žloutenkáři zatím zmizeli. Laura byla zdrcená, že musela vyplivnout žvýkačku. Já sem se zahryzla do kartičky.

Po týdnu nadešel den D. Sešli sme se v plném počtu, abysme si vyslechli ten ortel. Hugo klidnej jako vždycky, Laura byla tichá a já sem se opět třepala. Byla sem lehčí o dvě kila a těžší o tři žaludeční vředy. Opravdu hroznej týden!!!

Sedli sme si do čekárny a opět sme čučeli před sebe a vymýšleli, kdo pude první.  Oznámila sem  Lauře, že šla první i předtím, tudíž na to má plný právo, ale ona se bránila, že nechce. Tak sem musela s pravdou ven a vyklopila sem jí, že nechcu brečet v čekárně, když na ni budu čekat, ale kdyžtak až na ulici. Takže šla první. Netrvalo to vůbec dlouho a za chvilku vyšla ven s vítězným úsměvem. Oddychla sem si. Aspoň někdo. Potom sme šli my. Vešla sem do ordinace. Doktorka se usmívala. V zápětí jí ale ten smích přešel.

„Vám není dobře?“ Zeptala se vyplašeně.

„Ne, to teda není.“ Řekla sem po pravdě.

„Jste těhotná?“

„Ne, to teda nejsem.“ Posadila sem se zase naproti ní a Hugo vedle mě.

„Tak co je Vám?“

„Já mám strašnej strach.“ Přiznala sem se zase.

„Prosimvás – z čeho?“ Vypadala pobaveně, jak kdyby vůbec o nic nešlo.

„No já...z těch výsledků přece!“

„Aha, no ale prosimvás, to Vás teda můžu hned uklidnit, ať se mi tady nesesypete.“ Teď mně to šrotovalo v hlavě. Určitě mě chce uklidnit jenom proto, abych se tady nevysypala.

„To se tolik bojíte?“

„Jo, to se teda bojím.“

„Ale všechno je v pořádku, podívejte se.“ Přisunula před nám lístečky. A na nich to bylo: negativní.

Negativní, negativní, negativní...šrotovalo to dál a já sem pomalu cítila, jak ten zahnízděnej hajzl v mojí hlavě je menší a menší.

„Takže...my sme zdraví?“ Zeptala sem se jako správný zabedněnec.

„Jistě. Vy jste o tom pochybovali?“ Podívala se na Huga a ten jenom zavrtěl hlavou. Takže sem v tom zůstala sama.

„Jé, a to jako opravdu? My sme zdraví? Fakt? Já bych Vám nejradši dala pusu!“ Rozplývala sem se štěstím. Doktorka zamručela něco, jakože to nemusí být, ale to už sem byla napůl ven z ordinace a  skákala sem a objímala Lauru a když vyšel Hugo, oznámila sem mu, že teď pudem do města a utratíme celou výplatu.

Začala sem konečně žít. Nakoupila sem si oblečení, protože když mám žít, tak přece musím v něčem chodit. Zašli sme na pivo a pak na večeři.

Po třech letech plánovanýho umírání najednou plánuju život. A je to krása. Fakt.