Muž S Nevýslovnou Hrůzou V Očích se přehraboval v troskách svého domu.

 Ještě dopoledne odjel na svém kole na tržiště, aby tam prodával vlastnoručně pletené proutěné koše.

Mezitím na jeho dům spadla bomba.

Nebylo to nic divného.

Na tuto Bohem Zatracenou Zemi padaly bomby pořád.

Shazovala je letadla, která létala tak vysoko, že je ani nebylo vidět. Byly na nich různé znaky, ale nejčastěji znak Země Na Kterou Se Bůh Směje.

Muž S Nevýslovnou Hrůzou V Očích se přehraboval v troskách svého domu.

Najednou uviděl dětskou ručičku.

Byla to ruka jeho tříletého syna.

Stále ještě svírala hračku - dřevěného koníka, kterého svému synkovi Muž S Nevýslovnou Hrůzou V Očích včera vyřezal.

Byla zkrvavená a v lokti utržená.

Muž S Nevýslovnou Hrůzou V Očích zvedl ručičku svého mrtvého syna k obloze, snad aby i Bůh viděl jak to vypadá v zemi, kterou zatratil.

Do skřehotavého nářku zaznělo několik cvaknutí.

Muž V Khaki Košili stál opodál a v rukou držel fotoaparát. Přes rameno měl fotografickou brašnu a na rukávu jeho khaki košile byla malá vlaječka Země Na Kterou Se Bůh Směje.

V nářku Muže S Nevýslovnou Hrůzou V Očích byla všechna bolest a zoufalství světa.

 

Muž Ve Skvěle Padnoucím Saku vytáhl z obálky lísteček, podíval se na něj a pak slavnostním hlasem oznámil: „Pullitzerovu cenu v kategorii reportážní fotografie získává Muž V Khaki Košili za svoji fotografii Muže S Nevýslovnou Hrůzou V Očích.“

Sál zabouřil potleskem.

Muž V Khaki Košili vstal a uklonil se. Na pódiu převzal od Muže Ve Skvěle Padnoucím Saku hlavní cenu.

O dvě hodiny později stál Muž  V Khaki Košili ve velkém sále hotelu Hilton, kde právě probíhala párty, konaná u příležitosti předání Pullitzerových cen za tento rok.

Popíjel whisky, nenuceně se bavil s několika kolegy a pozoroval bavící se hosty.

Žena Ve Stříbrných Šatech mu podala ruku.

„Dobrý den,  jsem reportérka listu Slunce Hlavního Města. Jmenuji se...“

Muž V Khaki Košili mávl rukou. „Netřeba se představovat, já vás přece znám, paní kolegyně.“

Žena Ve Stříbrných Šatech se usmála. „Mohli bychom se domluvit na interviewu? Naše čtenáře by zajímaly vaše zážitky z té země. Muselo to být nesmírně zajímavé pohybovat se tam, mezi těmi lidmi a vidět všechnu tu hrůzu a utrpení na vlastní oči.“

Muž V Khaki Košili přikývl: „Máte pravdu, fotografie je jen otisk skutečnosti, jen takový slabý odvar, ale vidět to na vlastní oči je něco tak silného, že na to do smrti nezapomenete. Víte, je neuvěřitelné, že ještě v našem světě může existovat tolik bídy, strachu a lidského neštěstí. Měli bychom se sami nad sebou zamyslet, jestli pro ty lidi děláme dost, jestli jim opravdu pomáháme tak jak je v našich silách a možnostech...“

Žena Ve Stříbrných Šatech mohla na Muži V Khaki Košili oči nechat.

Muž si toho všiml. Jeho vlastní pohled sjel ženě do výstřihu.

„Ale nechme už práce a pojďme se bavit, přece si nebudeme kazit tak krásný večer vzpomínkami na tu hrůzu. Dáte si šampaňské?“

Žena Ve Stříbrných Šatech přikývla a usmála se.

 

Muž S Nevýslovnou Hrůzou V Očích seděl na hrobě své ženy a svých dětí a tiše zpíval monotónním hlasem jakousi starou, tklivou píseň.

Na obzoru se blýskalo.