Denní světlo

s věnováním i a j dozajisté sračky/proč nechal sem vás žít

Byli jsme malí poustevnící,
uvázaní na kůly
jednoduchosti spjatí se stoletími (resp. 19.)
a myslící do poloprázdná jak nám ty naše
roky ubíhají, hodinu za hodinou.
Kráčeli jsme a naše bílé postele poslušně
plakali za námi
a injekční stříkačky byly
telegrafní sloupy s vědomím, že vědomí máme čisté
v hloučku ostatních rozkrájené
na milión dalších osudů.
Byli jsme malí poustevnící ve větru
dechu velkoměsta, oblečení
do stejnokrojů a ptající se na cestu,
která nepíchá.
Víš lásko ty stejné chodby obalené do písku
tečou a tečeme s nimi,
dokážeš si představit život, kde i tikot
hodin na stěně dokáže být utrpením.
Víš lásko - ty stoické klidy
a vymalované pokoje jsou tak prázdné, jsou tak prázdné,
když se v nich sejdeme všichni
posloucháme své zpěvy a nikdo nic neřiká a nikdo nic
neumí, jen šumí nám okolo hlav hejna vran a klovou
do nás,
kdo se dokáže ubránit
před lítajícíma sochama.

A pak zase nedělní ráno
všichni vstáváme svázaní z postele
do každých úst patnáct procent antidepresiv
a kilogram řečí a teploměr, který nám minulou noc
vyndávali z prdele.
Doktoři obchází každou postel a ty naše splývavé košile
sápající se do chodeb jako hlupci duchů
zapisují křivky stabilit a stolic a moči a zakalení očí a délku vlasů
a počet stehů na zápěstí (každé zvlášť jedna, dva tři, čtyry...pět set)
a délku spermatu a honění čuráků a počty všech počtu
vííííš lásko...myslím na tebe a mam sny scuckané a slepené hrůzou
nechci se probouzet tři tisíce sekund do chladnejch vln,
který stejně neobědvaj - protože to je akorat hubí.
Jsme mrtví lidé, kteří už nepotřebují spát
a pod peřinou se zmítá všechen svět zasranejch buzíku
a my jsme pod nim ubožáci z nejubožejších poustevníků
se zbytky vousů a táhlými růžovými dopisy na zádech,
s růží, které nechtěli pustit svět
před okny plašej se nestabilní dráty
a je trochu klidno s nedělí u oběda.

Problémové procházky parkem (bývá srolován sněhem
a promáčen květy a unavený stébly trávy
a umírající, hnědě do ran a tumorů podzimu)
má lásko, když mě vozíš v tom kolečkovém křesle
a drhnu tváří o vzduch
a vlhnu zespodu, protože strach je nejdelší přítelkyně života
lásko, když mě vozíš v tom křesle a já modlil bych se za
prašivá kolena bez automatů za implantáty cizích řečí
ponořené jako šukací stroje.
A cesty parku, které nevedou do římá
oddělen přes kostel pravicí temného plotu
se zdráhám a dávím poslední cigaretu, která mi zbyla
z loňské večerní nadílky - stmívá se a pořád čekám na tvoji
přítomnost,
když si slibovala a netrpělivě ode mě žádala věrnost.
Stmívá se a kdekdo zapíná hvězdu za hvězdou, aby se mi s krutostí neomalenou vysmály
navrácím se zpět - tlačí mě sestřička a nadává na starobu mého mozku
a drcá do mě svejma povadlejma kozama
a ja se kuckám a dusím do našich třesů
pletu si pletu si pletusi,
když usínám a svíjející slina prosychá až do morku kostí
ta sladká jemnůstka,
pojďte ostatní děti domova, nechť
přejme si, ať schody promění se v nemocné eskalátory.

Ty nedělní noční seance
podávání čaje v osm a rohlík
a dalšíííííííííííííííí tuny prášků
vidím pohledy ostatních jsou to jejich profily
a pohyby a ambulance a jejich bílé básně
a tisknuté neuvědomění - jsme tolik zbyteční více než e nemocní,
zmílení - vidím v ostnatých drátech naše denní světlo a jeho kvílení.
Rozervané jako košile, co jsme nosili před námi
ve zdech blázince, kde letní dny jsou dobré
a tolik jasné magdalény,
které drnčí pod obludnou baladou města českého.
Naše denní - emotivní světlo
snaží se prodrat, přes mříže oken a mává
a dává nám za pravdu, že existuje něco jiného než člověk.
denní modlitba v nice - schizofrenní
a plachá a srocená do země, kde se brání početí
vyndaná z akvárka a mokrá s mžitky před očima
všech pisces
jako ulice
nenarozená znovu vhozená na dlažbu
zakrvácená
hučící jako knihy
a neukojené jako vrahova děvka
modlitba za tebe a tebe a tebe a tebe ne - proto se směju
americká a česká a německá a rumunská a pobaltská a polská a slovenská a australská a nizozemeská a modlitba
provlhlá vagína,
tě zdravím a dál se plazím chodbami, míjím doktory se sestřičkami, které se nechají píchat drápu nehtama do zdi své monogramy až po kotníky stojím ve chcankách a nechám se umučit
pravými pohledy hřbitova, když nechám se ovlivnit kočkami a spousty myšlenek, které znenadání se nechali prosvištět denním světlem -
a chci domů.

---