Psychologie dřeva

Sekera zasvištěla vzduchem, a když byla v nejvyšším bodě své cesty, zablesklo se na ní jarní slunce.

     „Jen počkej,“ utrousil mezi zuby hubený muž a znovu se rozmáchl. „Jen počkej, ty povolíš…“

Z lesa se ozval šumot stromů, jak mezi nimi kličkoval dubnový vítr. Kov narazil do dřeva a odskočil. „Nedáš se zadarmo, co?“ Muž se zašklebil. „Jasně. Jenže tohle nemůžeš vyhrát, víš?“

Srovnal špalek na pařezu a zavrtěl na něj hlavou. „Možná, že toho moc nemám,“ řekl potichu. „Třeba jsem jenom vyřízenej starej chlap,“ protáhl si ruku se sekyrou. „Ale tebe ještě rozsekat zvládnu.“ Špalek mlčel. Rozmáchl se.

Zahrádkou se rozlehlo zadunění. Anténa na střeše zděné chalupy začala vrhat stín přesně na patu pařezu.

„Tak už povol!“ zakřičel muž. Sekyra dopadla přesně doprostřed letokruhů a zaryla se na dva centimetry hluboko; jenže špalek byl plný suků, které ho držely pohromadě. „Jsi jako já,“ pokrčil muž rameny. „Vošklivej a nepoddajnej.“ Otřel si zpocenou dlaň o kalhoty a zkoumavě se na dřevo podíval. „Jenže mně to nepomohlo. Nepomůže to ani tobě.“

Zkusmo zvedl topůrko, jestli se ostří udrží uvnitř. Bylo pevně zakousnuté. Usmál se. „Mám tě,“ řekl.

Sekyra zabořená do kulatiny opsala za jeho zády náznak oblouku a narazila do pařezu. Špalek povyskočil a zřítil se muži přímo na levou nohu. Ten vykřikl a rychle ji zpod dřeva vytrhl.

Opatrně se dotkl prstů. Měl jen dva, ukazováček a palec, namísto ostatních se kůží táhla bílá jizva. „Jo, chybí mi prsty,“ vysvětlil špalku. „Máš smůlu, trefil ses zrovna tam, kde nic není.“ Vrátil dřevo na pařez a znovu vzal do rukou sekeru. Z odřeného nártu mu začala téci krev; špalek nemířil zase tak úplně vedle. Podíval se na ni a znovu se napřáhl.

„To nic není. Ty prsty bolely víc.“

Rána se zaduněním dopadla a ostří se znovu odrazilo stranou. Muž do špalku udeřil pěstí. „Tak přece povol, do háje!“

Dřevo mlčelo a výsměšně stálo na pařezu. Z mužovy tváře začaly téci první kapky potu. Otřel se a zhluboka nadechl. „Dobře, jak je libo.“ Zašklebil se. „Jak je libo…“ a sekera začala létat vzduchem. První úder, druhý. Třetí. Čtvrtý. Špalek hrdě snášel zdrcující setkávání s kovem. Pátý, šestý. „Dělej, povol!“ Sedmý, osmý. Kapky potu se rozletěly do okolí. Devátý úder již nedopadl. Muž se vyčerpaně zastavil a udýchaně opřel o topůrko.

„Copak ani nedokážu rozštípnout špalek?“ zašeptal.

Opíral se o násadu a hleděl na svého dřevěného protivníka. „Neboj. Ještě jsem to nevzdal.“ Pomalu se narovnal. „Chceš vědět, proč nemám ty prsty?“ zeptal se. Špalek mlčel. „Rozvedla se se mnou žena.“ Muž se zamračil, pot ho štípal v očích. „Už je to skoro rok. Dneska je to přesně devět měsíců a dva dny.“ Vzal do rukou sekyru a pohladil její topůrko. „Dvě stě sedmdesát šest dní.“ Sekera se vznesla do vzduchu a přemístila za jeho záda. „Udělal jsem si to sám,“ zařval muž a máchl. Ostří se zatnulo do dřeva na dobrých osm centimetrů. Muž se zapotácel. „Když mě opustila, jel jsem sem a lehl si do hromady sněhu, bosý, jen v tričku a kalhotách.“ Zavřel oči. „Ležel jsem tam snad hodinu.“ Podíval se na špalek a pak na svůj nárt. „Mrzlo. Tomu se ty nemůžeš rovnat, víš?“

Vzal topůrko i se zaklesnutým dřevem a širokým obloukem praštil do pařezu. Špalek slabě zapraskal. Muž se vítězoslavně usmál. „Byla to pěkná blbost.“ Rozmáchl se. „Jenže já nevěděl, jak jinak poznat, jestli ještě vůbec ŽIJU, chápeš?“ vykřikl, jak napjal všechny svaly, aby dal úderu co nejvíc. Dýchal rychle a mělce, z tváře mu tekly stroužky slaného potu. „To byla ale kravina, viď?“ zašeptal. Špalek neodpověděl. „Těžko říct, co to se mnou bylo. Ale už jsem dobrej.“ Rozmáchl se. „Už jsem v pohodě.“ Špalek přistál na pařezu a nárazem odskočil od ostří pryč. Muž si odplivl. „Neutíkej,“  vrátil dřevo na místo.

Nedbal na bolest v ramenou ani pažích a napřáhl se. „Jo,“ řekl. „Už jsem to strávil.“ Sekera zajela přesně do naštípnutého místa. Mužem projel okamžitý záchvěv pýchy.

„Máš to spočítaný,“ zazpíval špalku radostně a uchopil topůrko pevněji, aby ho zvedl i se dřevem. Ostří se uvolnilo, nebylo zaklesnuté dost hluboko. Pocit pýchy i radosti se okamžitě vytratil; mužova tvář se rozsypala do zoufalých střípků.

„Tak se už rozpadni, ty blbej kuse dřeva,“ zařval a udeřil do něj rukou. „Do háje, rozpadni se!“ Zasypal ho ranami pěstí. „Já přece nejsem tak neschopnej!“

Bušil do dřeva, dokud mohl zvednout ruce. Pak se opřel o topůrko a vyčerpaně zavřel oči. Vítr konečně vykličkoval z lesa a zvedl listí u jeho nohou. „Nemůžu za to,“ zašeptal. „Není to moje chyba, slyšíš? To není moje chyba!“ zařval. Špalek mlčel. Muž se napřáhl.

„Nebyla to moje chyba, ty blbej, neschopnej, mrtvej kuse dřeva! Slyšíš to?! Tak nemůžu mít děti no a co!“ Napjal svaly. „Mohli jsme je adoptovat, tak proč mě kvůli tomu nechala!?“

Sekyra dopadla a znovu zajela do naštípnutého místa. Ozvalo se zapraskání. Muž ignoroval své třesoucí se svaly a vší silou praštil sekyrou o pařez. Špalek se rozevřel a odhalil tmavě hnědý vnitřek.

Muž na něj koukal a třásl se. Oba kusy špalku zely rozevřené jako tlama dřevěné bestie, která mu vrčela do tváře. Všechny svaly na těle ho pálily.

„Vždyť já přece nejsem k ničemu…“ řekl potichu dřevu před sebou a sevřel sekeru v bolavých rukou. Stín antény už dospěl k loužičce krve z rozbitého nártu a zabodl se do ní jako vztyčený prst. Muž zvedl s bolestným povzdechem topůrko nad hlavu a chvíli jej tak podržel. Okamžik, dva. Pak jeho ruce projely vzduchem a jediný kus dřeva před ním se rozdělil ve dví.

Muž se zapotácel a upadl na zem. „Nejsem přece k ničemu,“ zašeptal a zavřel oči. Dubnový vítr si přestal hrát s listím kolem jeho nohou. Muž ležel na zemi, oči měl už otevřené, díval se na modrou oblohu přímo nad sebou a tíha, kterou vláčel skoro celý rok, byla rozštípnutá stejně jako špalek.

Jarní vítr odnášel její polovinu pryč.