Dokonalá "rodina"

 Byl hnusný den. Venku bylo zamračeno a jediné, co se dalo dělat, byl spánek. Ani to však Martinovi nestačilo. Převaloval se na posteli a přemýšlel nad hloupostma.

Mám vstát? Nemám vstát? Mám zapálit dům? Nemám zapálit dům? Mám zmlátit sestru?

Zíral do stropu a očima sledoval nerovnosti na omítce. Chvílemi se pokoušel usnout, ale nešlo to.

 Po dlouhodobém válení se konečně rozhodl opustit rozehřátý kokon z peřin. Jenže ranní erekce ho okamžitě donutila si sednout.

Klesni! Ještě že tu není moje úchylná sestra. Ta by do mě pak rýpala celý den. ( "Martin Smolík, stál mu jako kolík!" řehtala by se)

  Konečně vstal a zamířil si to v plandavém pyžamu do koupelny. Opláchl napuchlý obličej ledovou vodou a utřel se ručníkem.

Proč už není pondělí, ale neděle? Tady je taková nuda. Je zrovna ( ohlédl se na budík) 9:25....

Zmizel za dveřmi WC.

"Martine?" ozval se nedočkavý upištěný hlas z chodby, "kdy už konečně pohneš s tou svou línou prdelí a vypadneš odsaď?"

Já tu sestru snad zabiju! Tady se člověk ani nemůže v klidu ...

"Tak kde to vázne?" bouchala už na dveře nedočkavá sestra, "já už to nevydržím. No pro mě za mě, já to pustím tady na koberec".

"Klidně!" ozval se Martin, "ale uklízet si to budeš sama!"

Za dveřmi to utichlo. Slyšel vzdalující se kroky.

Konečně klid. Pohoda...

BUCH! BUCH! "Pusť mě dovnitř, ty kreténe. Tady něco je!!!"

"Kecy", nedal se obměkčit Martin, "ještě pár minut a..."

Za dveřmi se ozval tlumený výkřik. Cosi těžkého spadlo na podlahu.

"Jsi trapná, ségra!" řekl Martin," takovým divadlem mě nedostaneš. Ty stará komediantko!"

Podivné bublání a šoupání po koberci, ho nakonec donutily spláchnout.

Já tu ségru fakt nesnáším. Ještě jednou tohle udělá...

Otevřel dveře a zůstal zírat na koberec.

Byla tam rudá šmouha, která se táhla až ke schodišti.

Tohle ale přehnala. Zašpinit takhle koberec.

Shýbl se a přejel prstem po červené skvrně. Byla mokrá a TEPLÁ!

No tohle asi měsíčky nebudou. Co jí to zase napadlo za hovadinu..

Vzpřímil se.

Mám to ochutnat?

NE, NEJSI PŘECE ČUNĚ!

Ale co když to je..

KREV? NEBUŤ LABUŤ, JASNĚ ŽE JE TO BARVA!

Ale co když ne?

TAK TO ZKUS! KDYŽ SE PŘIOTRÁVÍŠ, JE TO TVOJE VĚC.

Takovým malým množstvím?

TŘEBA TO NENÍ BARVA.

"Ticho!" řekl si sám pro sebe. Otřel prst do pyžama a vydal se po "krvavé stopě". Došel až na konec chodby a stanul u schodiště.

Tady stopa končila. Nikde ani živáčka. Máma zrovna byla nakupovat, táta na služební cestě. Zůstal tu jen se sestrou.

Tak tohle jí nedaruju.

Odvrátil zrak ze schodiště a zadíval se na záchodové dveře. Ty byly stále otevřené dokořán. Uvnitř bylo zhasnuto.

Martin netrpělivě čekal, až se odněkud vyřítí jeho milovaná sestřička a se šklebem se  tam zamkne.

Nic. Stál už tam pět minut a nic.

Ta Veronika má ale nápady. to se jí musí nechat, ale mohlo by to už skončit.

"Veroniko?", zavolal směrem k jejímu pokoji, "už je tam volno.Můžeš jít!"

"Tak jo!" ozvalo se za ním.

Martin sebou škubnul a otočil se. V půli schodiště stála udivená Veronika v noční košili a v ruce měla hrníček horkého kakaa.

"Co to všechno mělo znamenat?" zlobil se Martin, " ten koberec špinavý od barvy, ty zvuky... Čekám!" 

Veronika se na něj zašklebila.

"Co to blábolíš za nesmysly?" nechápala," já jsem šla na dvůr. Nechtělo se mi na tebe čekat a tak jsem použila kadibudku. Cestou jsem se zastavila v kuchyni.."

"A co je tohle?" ukázal rozzlobený Martin na koberec, který ...byl čistý.

Čistý, vždyť před chvílí byl od krve.

JÁ JSEM TI TO ŘÍKAL.

Nic jsi mi neříkal. Tu šmouhu jsi také viděl.

NO, TAK POTOM JSME OBA BLÁZNI.

"Co?" hleděla marně Veronika po koberci, " co tam máš? ... Počkej! Jaká  barva na koberci? Jaké zvuky?...Nepřeskočilo ti? Asi jo! Jestli už nic po mě nechceš, tak budu na záchodě".

Veronika ho ledabyle odstrčila  a zamířila si to chodbou pryč. Ušla pár kroků a zastavila se.

"Nevím jak si to udělal", ozvalo se za ním, " ale já už  tu šmouhu taky vidím."

Co?

NO, TO UŽ  ZAČÍNÁ BÝT ZAJÍMAVÉ.

Ticho!

Martin udělal pár kroků a stanul vedle své sestry. Oba teď  zírali na potřísněný koberec a nevydali ani jeden hlásku.

Co teď?

TEĎ SI DÁME DELI ...

(Ten brácha má ale blbé nápady. Jak to asi udělal? Pořád mě něčím překvapuje. Asi na něj změním názor. Ale nedám mu nic vědět! Budu hrát tu jeho hru.)

Nemáme to radši uklidit dřív než přijde máma?

NO TO CHCI VIDĚT, JAK VY DVA BUDETE SPOLEČNĚ V PYŽAMECH DRHNOUT PODLAHU.

Sklapni!

NO JÁ TEDA MLČÍM.

(Budeme to muset uklidit nebo budeme mít průser. To nechci vidět !)

"BUDEME TO MUSET UKLIDIT", řekli oba zaráz a dali se do smíchu.

"Přines kartáč, kýbl...", začal rozkazovat Martin a v tu chvíly mu přejelo rukou něco po zádech.

Veronika ucítila to samé. Cukla sebou.

"Do hajzlu!" okřikla ho ," už toho nech! Já už tu tvoji hru dál hrát nechci!"

"Ale já to nedělám. Já myslel, že to ty!"

"Já to nebyla. Říkala jsem ti, že jsem byla.."

Na záchodě se rozsvítilo. Dveře se pohnuly a začaly se sami zavírat. Na chodbě se výrazně ochladilo. Omítka na stěnách začala praskat. Obrázky příbuzných padaly na koberec. Stíny se začaly prodlužovat a pohltily všechno světlo.

"Tady nezůstanu ani chvíli", vřískla vyděšeně Veronika a dala se na útěk, zatímco Martin zůstal vyděšeně stát na místě.

Nedoběhla ale daleko. Nějaká neviditelná síla jí uchopila za chodidlo. Veronika se natáhla na podlaze a byla tažena přímo k zářícímu WC.

"Co tak blbě čumíš!" řvala na Martina  a bezmocně se kroutila pod stiskem neznámé síly," pomoz mi. Prosííím"

TAK NĚCO DĚLEJ. TY BLBOUNE. NEBO SE JÍ NĚCO STANE!

Martin vyrazil za Veronikou. Chytil ji za ruce a začal se o ní přetahovat. Do jeho těla však udeřila silná rána a on byl odmrštěn ke schodišti.

"Martinéééé!" křičela Veronika, ale to už se záchodové dveře začaly otevírat a její obličej oslnilo jasně bílé světlo. Bezradně se snažila zachytit o jakýkoliv nábytek, nehty drásala omítku. Nic jí nepomohlo.

Zář ji celou pohltila. Martin se zvedl ze země a vyrazil ke světlu, které teď zaplnilo celou chodbu.

Veronika zmizela neznámo kam. A dveře se za ní začaly pomalu zavírat.

Co mám...?

BĚŽ ZA NÍ!!!!

Martin se odrazil a skočil. Nevěděl kam, ani co ho tam čeká, ale už se to nedalo vrátit zpět.

Dveře se zavřely. Světlo uvnitř pohaslo. Praskliny na stěnách zmizely, obrázky opět visely na svém místě a koberec byl opět netknutý.

Hlavní dveře se otevřely. Do domu vešel manželský pár.

"Už to skončilo?" zeptala se žena svého partnera.

"Ano, dům už se nasytil",odpověděl jí chladným hlasem manžel, "máme opět patnáct let pokoj. Jestli chceš pořídíme si další děti. V sirotčinci jich je dost".

"Ne!!" odmítla jeho návrh žena, " chce to něco menšího. Koupíme si raději psa a pak se odstěhujeme. Deset dětí by už mohlo stačit! Ostatním rodinám v městečku stačilo jen osm. Ty domy jsou tak nenasytné".

Muž přikývl a vydaly se společně po schodech nahoru vyklidit dětské pokoje.