Devět koček

Upozornění: tuto povídku by neměli číst milovníci koček a lidé, kterým se dělá špatně jen při představě "věcí, které kočky bolí." Autor se nijak zvlášť nestotožňuje s názory prezentovanými v této práci.

Máme doma větší množství koček. Není tomu tak z mé vůle a raději bych o ně doma nezakopával. Víte, kdysi jsem měl kočky rád, stejně jako ostatní zvířata - psy, koně, medvědy, nijak mi nevadili pavouci. Nesnášel jsem komáry, ovády, včely a podobný hmyz. Měl jsem kočky rád - do té doby, než se jeden z našich kocourů vážně poranil a musel s námi být v domě (jinak totiž kočky volně pobíhají po dvorku v bezpečné vzdálenosti od slepičí voliéry, po zahradě, nebo se toulají mimo dům). Poranění bylo celkem vážné - zlomil si n ohu a veterinář mu tam voperoval šrouby. Vyklidili jsme mu předsíň, měl tam misky na jídlo a velikou bednu s pískem. To byl první vážný problém - co tři dny jsem musel písek vyměňovat a po nějakých dvou týdnech mi to začalo lézt na mozek - inu, komu ne. Další problém byl ten, že dveře od předsíně, kde byl kocour umístěn, často zůstávaly otevřené a kocour vbíhal do prvních dveří, které viděl otevřené - přímo do mého pokoje. No a protože já nejsem člověk, který by zrovna hleděl na pořádek (tím ovšem netvrdím, že jsem prase), odnesl to několikrát můj pracovní stůl, na kterém jsem zrovna měl důležité materiály - cédéčka, časopisy, rozpracované papírové modely...

Netrvalo to dlouho a začal jsem kočky nenávidět. Vlastně - vypěstoval jsem si k nim vztah jako k cigánům - pokud je nevidím a oni svou přítomnost nedávali (y) najevo, nevadili(y) mi. Jakmile se ale nějaký (á) objeví v mé blízkosti, dostávám chuť jim nakopat zadek. V jednom případě tuto choutku potlačuji, ve druhém...

Můj táta říká "... nemít rád zvířata, to je jako nemít rád lidi..." Kurva, fotr, tobě ty zasraný kočky nic nepochcaly ani neposraly!!! Vlastně je pravda, že na lidech mi také moc nezáleží: lidí, které mám rád a položil bych za ně s ochotou život, těch je velice málo. Dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Ostatní ať vezme ďas (do toho počítám i svou současnou rodinu).

Je jeden člověk, na kterém mi záleží úplně nejvíc: je to dívka, kterou miluji. Potíž je v tom, že ona tytéž city ke mně prakticky neprojevuje (když říkám prakticky neprojevuje, neznamená to, že by si mně nevšímala. Je to složité, tak složité, že to raději vysvětlovat nebudu). Jmenuje se Eva. Tak a teď víte vše podstatné, příběh může začít.

(-:-)

A nastalo jaro. Všecko, všecičko kvetlo, kuřátka se líhla z vajíček, trávou se drala barevná květena, i naše tři kočky slehly. Uběhlo několik dní a vedle šťastných kočičích mamin se batolilo devět (údajně krásných) koťátek. No jo, ale kromě tří koček a devíti koťat nejistého pohlaví považovali náš dům za své teritorium i dva kocouři. Nemusíte vystudovat gymnázium, abyste si dokázali spočítat, kolik že těch koček bylo. Ušetřím vám práci, bylo to přesně na chlup patnáct koček. A je tu problém: tolik koček jsme si nemohli nechat. No a v dnešní době má kočku každý, kdo po ní touží (a nemá alergii). Co s nimi? Utopit - tak tuto (bezesporu účinnou) metodu otec se sestrou promptně zavrhli. Ale pro mně byla situace jasná - čím víc koček, tím více financí na žrádlo a veterináře. Čím více (bla bla), tím méně peněz pro mně na kapesné. No a čím méně (blablabla), tím méně CD a knih. A to bylo pro mně nepřijatelné. Musel jsem se jich nějak zbavit. Ale jak? Nejsem žádný sadista, bolest, pohled na krev či na utrpení druhého mě nijak zvlášť netěší. Jsem v podstatě pacifista, tedy do jisté míry. Pokud přeteče míra mé trpělivosti, měním se v zuřící, nebezpečnou, všeničící šelmu, před kterou jsou v bezpečí jen ty osoby, kterých je možno zpočítat na prstech obou rukou (společnost může víceméně klidně spát, protože má míra trpělivosti je veliká).

Tak co tedy s těmi koťaty? Řekl jsem si - zatím to nechám být, možná se to vyřeší samo.

Začaly prázdniny. Dva měsíce nerušeného klidu, prodloužené ještě stávkou učitelů. Po dobu prázdnin jsem Evu neviděl. No a kočičí otázka se začala řešit sama...

Byla asi půlka prázdnin, když jedno z koťat špatně doskočilo ze schodů na dvoře a zlomilo si vaz. První, řekl jsem si nadšeně po vzoru Edmonta Dantese. Začalo to dobře. Uběhl ale měsíc a pořád nic. Řekl jsem si - musím tomu nějak pomoci. Pak jedno z koťat z neznámých příčin zemřelo. Vykopal jsem díru do země a přemýšlel - co kdybych tam přihodil ještě jedno živé? Byl by pokoj. Nakonec jsem to neudělal, bylo mi jej docela líto. Být pohřben zaživa, to je jedna z nejhorších smrtí. A to jsem tomu tvorečkovi udělat nechtěl. Za nic nemohl. Prostě se jen narodil (kdyby bylo po mém, nenarodil by se vůbec) do zlého, špatného světa, ve kterém na něj číhala samá nebezpečí. Ne, nehodil jsem jej do studené, vlhké hlíny za jeho mrtvou sestřičkou. Udělal jsem něco, co bylo v důsledku pro to kotě mnohem strašlivější: hodil jsem jej přes zeď, z výšky dvou metrů. Doufal jsem, že se zabije. Nebo si něco zlomí a nebude mě dále obtěžovat. Připravil jsem mu strašný trest - zůstalo samo ve studené, nepřátelské tmě na cestě okolo pole s kukuřicí. Doufal jsem, že už je nikdy neuvidím. To bylo v poledne. K večeru se rozběhla velká pátrací akce. Byly zvažovány různé možnosti - prolezlo oky voliéry až do kurníku. Zapasovalo se mezi harampádí v králíkárně bez králíků. Uteklo pod vraty a tam je někdo našel a odnesl. O svém činu jsem pomlčel, dokonce jsem je podporoval v jejich mylných hypotézách. A v duchu jsem se radoval - další kotě pryč!

Jaké bylo moje zklamání, když odpoledne dalšího dne přišli s Buřtíkem (tak se to kotě jmenovalo, bylo z n ich totiž nejvypasenější) dva malí kluci: prý ho našli na poli. Ségra si jej okamžitě vzala do parády, dala mu najíst, napít a zabalila jej do teplé deky. Já jsem potichu zuřil. No - nemusel jsem.

A byla tu zase škola. Druhého září jsem vyhledal Evičku - sotva mi kývla na pozdrav. Byla nějaká divná. Chtěl jsem diskrétně zjistit, co jí je - prakticky mě nevnímala. Zeptal jsem se Monči, její nejlepší kamarádky. Ta mi důvěrně prozradila, že se takhle chová od poloviny prázdnin.

Uběhl týden. Třída se chystala na výlet někam pryč. Evča nejela, tak jsem nejel také. Ten týden jsem ji vůbec neviděl. A s koťaty se stalo něco zvláštního: polovině začalo hnisat oko a druhá polovina zase měla hrozné křeče, končící jejich smrtí. V pondělí odjela ségra s tátou k veterináři. Ten konstatoval, že jde asi o nějakou otravu a pokud se mají koťata vyléčit, musí být v teple. Což znamenalo, že se celá kočičárna přestěhuje do předsíně. Vehementně jsem protestoval, ale bylo mi to doslova hovno platné. (K mé úlevě si tam jedno kotě nechal).

Když jsem přijel v pondělí ze školy, leželo ono kotě na podušce naplněné teplou vodou, přikryté a příšerně mňaučící. To byly skřeky tak příšerné, že se nedaly poslouchat. Rozléhaly se po celém domě, kotě s sebou mrskalo a bylo vidět, jak strašně trpí. Po dvou hodinách neuvěřitelných muk zcepenělo. Odnesl jsem je a zakopal. Kotě vypadalo, že je mrtvé, nehýbalo se, ale i při mírném stisknutí z něj ucházel vzduch. Nejsem si jistý, jestli bylo mrtvé nebo to byla jen paralýza, každopádně jsem nechtěl nic riskovat. Vykopal jsem dvacet centimetrů hlubokou jámu a kotě do ní položil. Chtěl jsem mít jistotu. Pozvedl jsem proto ještě rýč a přiložil kotěti na krk. Šlápl jsem. Kotě se zarylo do hlíny. Šlápl jsem ještě jednou, silněji. Tentokrát se ozvalo charakteristické KŘUP a já byl spokojen. Vykopanou hlínu jsem dal zpět a hrob udusal. Při tom jsem si vzpomněl na Fallouta 2. Kdosi tam má větu "zatančím si kozáčka na tvým hrobě!" Jistý pocit vítězství jsem měl.

V úterý jsem Evíka neviděl. Když jsem odpoledne přijel domů, našel jsem další mrskající se kotě. Plynuly hodiny a kotěti bylo čím dál tím hůř. Na jedné straně jsem se radoval, zase o kotě méně. Na straně druhé mi jej bylo trochu líto a hlavně jsem nechtěl, aby moc trpělo.

Ručičky hodin se zastavily na jedenáctce: bylo mi jasné - teď, nebo nikdy. Celý večer jsem do ségry hustil, ať to kotě nenechá trpět. Nakonec nátlak nevydržela a dala mi požehnání. Otec se to nesměl v žádném případě dozvědět. Dohodli jsme se tedy, že budeme tvrdit, že kotě zemřelo večer samo. Vzal jsem kotě ze země - ještě žilo. V zadním rohu zahrady jsem vykopal další jámu - už jich tam bylo docela dost. Položil jsem kotě do jámy - stále ještě žilo. A jako u předchozího kotěte jsem pozvedl rýč a ostřím jsem se dotkl jeho krku. Šlápl jsem - tělo kladlo odpor. Skočil jsem a opět se ozvalo ono KŘUP.

Ségře jsem pak řekl, že může být klidná, že ubožátko bylo mrtvé dřív, než jsem je položil do jámy. Vzalo to docela dobře - než jsem zavtipkoval, něco ve smyslu "které další".

Pár dní byl klid. V neděli bylo rozhodnuto, že kočky mohou z domu. Byly vystěhovány a bylo na čase porozhlédnout se po předsíni. Taková spoušť! Kočkám písek naprosto nestačil a tak kálely všude možně - a hlavně do bot. Když jsem objevil takto zneuctěné sandály, neudržel jsem se. Jako šílenec jsem vyběhl ven a začal do nic netušících koček kopat. Veliký Shit, mourovatý vůdce smečky, okamžitě rozpoznal nebezpečí a urychleně se klidil. Jedno z koťat už takové štěstí nemělo. Rány, které dopadaly na jeho zmučené tělíčko nebyly nijak prudké, stačily ale na to, aby mu z trojnásobně zvětšeného oka začala kapat krev. Nechal jsem zvířátko být. Však ono chcípne samo.

A bylo tu pondělí. Třída se vrátila z výletu, Evínek však na své místo nedorazil. Ptal jsem se Moniky, která mi řekla velice zlou novinu: má láska je nemocná a nikdo nemá tušení, co jí vlastně je. Prý ji převezli do nemocnice a je tam na pozorování. Také se mně ptala, jestli mi prý o prázdninách nevolala - Monči řekla, že to má v plánu, že prý chce slyšet můj hlas. Musel jsem odpovědět záporně. Ona se do mně zamilovala! Proč mi ale nezavolala?

Po těchto zprávách jsem se již na nic nemohl soustředit a prakticky jsem nevnímal, že škola skončila. Po cestě na nádraží na mně zatroubil otec v autě - vezl tři koťata k veterináři. No a protože ségra byla pryč, musel jsem koťata držet já.

Vystoupili jsme po vrzajících, rádobymramorových deskách do prvního patra budovy. Otec zazvonil na zvonek. Přišla nám otevřít sestřička. Viribus unitis jsme koťata dopravili na operační sál č. I. Zde jsme je umístili na viklavý, zespodu vyhřívaný kovový stůl s igelitovým ubrusem se vzorkem v podobě černého mramoru. Jak příhodné, pomyslel jsem si.

Veterinář, statný, vousatý muž, kterého bych se - být koťetem - opravdu bál, si jedno z koťat přisunul na druhý konec stolu naproti mně. Natáhl si gumové rukavice a z odkládacího stolku sebral kovovou pinzetu. Začal nadzvedávat zvířátku levé oční víčko: snažil se najít oční bulvu. To se mu ale k jeho velikému údivu nepodařilo. Kotě mi předal a vzal si druhé. To mělo pravé oko velice naběhlé, skoro se zdálo, že mu zakrývá čtvrtinu hlavy. Vypadalo trochu jako mandlové oko těch malých šedivých. Doktor chtěl odloupnout strup z oka. Lehce zabral - a z oka obloukem vystříkl proud hnisu do vzdálenosti jednoho metru. Naštěstí na druhou stranu, než jsem stál já. Otec ten pohled nevydržel, stiskl zuby a odvrátil se. Já to se zaujetím sledoval.

Z očního důlku začala téci krev. Sice pomalu, ale velké množství. Doktor se ji snažil otírat papírem (takovým tím, kterým vám potřou ruku před tím, než vám do žíly vrazí jehlu), ale krev tekla dál. Asi po půl minutě přestala. Takto modifikované kotě mi vrátil a vzal si třetí.

Situace se opakovala - odtrhl strup, začala téct krev. Muž si mumlal pod fousy něco o viróze a že něco takového ještě neviděl. Pak nám sdělil svůj názor - koťata stoprocentně přijdou o oko, a i kdyby to šlo velmi dobře, nejspíše by se jim infekce vrazila i do druhého oka. Padlo rozhodnutí - utratit. Tajně jsem se začal radovat. Otec vyplázl tři stovky a odešel. Prý nechce poslouchat jejich křik. Když jsem odcházel po vrzajících schodech, koťátka přestaly mlčet...

Další věcí na programu byla návštěva nemocnice. K mému zděšení mi sestra sdělila, že slečna Eva je na JIPce a doktoři bojují o záchranu jejího života. Hrklo ve mně - uvědomil jsem si totiž, že bych za to mohl já. Vše tomu nasvědčovalo - její život byl nějakým spůsobem svázán s životy oněch devíti koťat. Uvědomil jsem si také, že její láska přišla na tento svět spolu s oněmi devíti koťaty. A já jsem si přál jejich smrt! Kéž bych byl proklet! Zbývalo jen jedno kotě! Jedno malinké, ubohé koťátko, kterému má sestra bůhví proč dala jméno Dejah Thoris. To musí přežít! Zahrnu jej tou nejlepší péčí, budu mu do mlíčka dávat rozmočit kočičí granule, budu... Musí přežít! Protože pokud ne, pak Evulka...

... a to bych nepřežil.

Hned po návratu domů jsem koťatko vyhledal. Bylo vyděšené. Aby ne, mělo se mnou jen špatné zkušenosti. Když jsem se mu díval do obličeje, krčilo se, srdíčko mu prudce bušilo. Když jsem je chtěl pohladit, odtahovalo se. Začalo se ke mně chovat méně bázlivě, když jsem mu pod čumáček přinesl teplé mlíčko. Začalo pít. "Vidíš, Deji, se mnou ti bude dobře. Už nikdy ti neublížím. Protože ty jsi mým spojením s tou, kterou miluji nadevše. Ty neumřeš, ty ne! Stejně tak mi neodejde Evíček. Ona se z toho dostane a pak budeme spolu a nikdo a nic nás nerozdělí. A ty budeš s námi, kočenko!"

Koťátko dobře prospívalo a rostlo jako z vody. Za Evínkem jsem chodil do nemocnice každý den. Většinou spala, ale když se někdy probudila, tak jsme si spolu povídali. Potvrdila mi, že mi chtěla o prázkách zavolat. Byl jsem neuvěřitelně šťastný - teď jen, aby se co nejdříve uzdravila. To bylo teď nejdůležitější, ostatní muselo stranou. A můj drahoušek se uzdravoval, pomalu, ale jistě. Pak se ale stalo něco, co mi navždy znechutilo tento svět...

Mohl za to jeden soused, čtrnáctiletý fracek, kterému jsem po zbytek svého krátkého života neřekl jinak než zmrdanej, zasranej, čuráckej hajzl. Tenhle notorický pablb, smradlavé zvíře, individuum, kterému nepřísluší označení člověk, se často bavil tím, že házel kameny. Po kolech, po autech, po zvířatech. A Dejahl Thoris měla tu smůlu, že se mu připletla do rány a nestačila utéct. Vyšel jsem zrovna před dům a viděl jsem jen, jak letící kámen dopadl na Dejinčin zlatohřbítek. Okamžitě jsem se k ní vrhl a v letu jsem na onoho kokota řval, že jestli jí něco udělal, tak ho zabiju. Ubohé zvířátko se krčilo na chodníku, neschopné pohnout zadními tlapkami. Okamžitě jsem zavolal otce a uháněli k veterináři. Doktor konstatoval zlomenou páteř a na místě plod mé a Evíkovy lásky utratil. Upaloval jsem do nemocnice (přičemž jsem způsobil kolizi autobusu, kafilérky a benzínky), což jsem ale naprosto nevnímal. Když jsem doběhl na JIPku, přivítalo mě jen jeden nepřerušený tón. Kolem lůžka mého drahouška poskakovali lékaři a sestry a snažili se ji zachránit. Marně. Odhodil jsem bezradné a prohrávající doktory stranou, nechtěně vyrazil zub jedné sestře a s výrazem nejvyššího zoufalství se vrhl k posteli. Popadl jsem Evulku za ruku a naposledy ji políbil. Byl to dlouhý polibek, věděl jsem totiž, že je poslední i v mém životě. Bez ní nemělo cenu žít... Už jsem se nemohl zdržovat zbytečným pláčem. Nemohl jsem ji přivést zpět k životu, bylo již pozdě. A bylo nutné udělat ještě jednu věc, dříve, než by mě policie zadržela pro ublížení na zdraví. Umučit jednoho zkurvysyna.

Dříve, než mě stačil lékařský personál zadržet, jsem vyběhl z nemocnice a zastavil první auto, které pryč z města. Byl to bavorák. Prudce jsem trhl dveřmi u řidiče a překvapeného muže jsem bez okolků vyhodil z vozidla. Ulehčil mi to tím, že nebyl připásaný. Stiskl jsem pedál až k podlaze a uháněl domů.

Na ulici opět strašil ten šmejd. Vyrazil jsem z auta, popadl ho za tričko a dotáhl do garáže. Sice se cukal, ale rána pěstí (která by spolehlivě zastavila býka) jej uzemnila. Zamknul jsem celokovová vrata a klíč odhodil do kouta. Auto bylo pryč - otec byl ještě ve městě. Garáž byla spojena s dílnou, takže jsem měl po ruce veškerý potřebný arzenál, abych se mohl vypořádat s vrahem mého štěstí a mé lásky.

Hňup otevřel oči. Objevil se v nich výraz čirého děsu, který zažívá člověk odsouzený k smrti. A on byl odsouzen - k pomalé, strašné smrti, kterou jsem mu měl způsobit já. Pro jistotu jsem jej přivázal k židli. No a protože mě neustále obtěžoval svým křikem, zacpal jsem mu hubu hadrem od oleje. A popřemýšlel jsem, jak jej vlastně pomučím. Vlastně jsem neměl v úmyslu to natahovat, policie tu měla být velice brzo. V rychlosti jsem probral své vědomosti o mučení. Zavrhl jsem mučení drowů, na to jsem prostě neměl čas. Prošel jsem si v duchu paměti kata Mydláře, rodiny Santonů i Kohoutovu Katyni. A už jsem to měl...

Nejprve jsem z přihrátky na stěně vzal hrst špendlíků a hned jsem mu vysvětlil, co s nimi budu dělat: budu mu je vpichovat pod nehty. Tuto praktiku jsem odpozoroval od nácků v lágrech za druhé světové. A už je tam měl! Docela jej to bolelo. Pak jsem mu plamenem zapalovače spálil řasy a vlasy... pálil mu chodidla, vonělo to jako když se peče sele...

Odvázal jsem mu jednu ruku a přitloukl jsem mu ji k židli kladivem a hřebíky. Pod židlí jsem zapálil hořák, zatím jen mírný plamen.

Znovu jsem prohlédl dílnu: našel jsem dlouhý, ostrý nůž. Inspirován Van Goghem jsem provedl patřičnou úpravu jeho anatomie nechal ouško pomalu opékat nad hořákem (do správné polohy jsem je napíchl na rožeň). "Chlapče, až s tebou skončím, nezůstane ti nic celého. Ber to jako příslib příštích věcí! Checheche!"

(-:-)

Už se mi nechce psát. Mám toho všeho dost. Za chvíli již vezmu kradenou pistoli a proženu si lebku kulí. Život pro mně již nemá cenu. Nicméně, musím dokončit tuhletu zpověď. Už mnoho nezbývá.

(-:-)

Nerad bych zabíhal do zbytečných podrobností (například mrzačení varlat louskáčkem na ořechy), takže to zkrátím. Poté, co jsem jej vykastroval nožem na ryby jsem do rukou vzal vrtačku s velice širokým vrtákem. Přiložil jsem mu ji k hlavě a stiskl. Jen na vteřinu, než jsem mu provrtal lebku, pak jsem zase přestal a pokračoval na protější straně. Vyzuřil jsem se již dost, zbývala pouze poslední věc: upálení. Polil jsem jej technickým benzínem, škrtl zapalovačem a dotkl se plamenem navlhlého oděvu. Zároveň jsem zvýšil výkon hořáku. Jeho řev se nesl ke stropu garáže. Obložil jsem jej dřevem a popřál mu všechno nejhorší. Chvíli jsem se díval na jeho hořící tělo, než jsem garáž opustil. Nechtělo se mi dýchat pečené lidské maso. Došel jsem k sobě do pokoje a zapnul počítač, spustil word a sepsal to, co právě čtete. Posílám tento materiál emailem svému kamarádovi, ten si s tím nějak poradí a dá na své stránky. Zatímco se připojuji, prohlížím si Inspiraci a říkám si, co vše jsem mohl mít. Teď nemám nic. Snad existuje nějaký posmrtný život, ve kterém se setkám s Evíčkem a budeme spolu šťastni. Snad...

Internet už naběhl, rychle se přihlašuji do své schránky a píšu vysvětlující mail Fingonovi. Věřím, že s ním naloží podle svého nejlepšího uvážení. Jako přílohu posílám tento text. Ihned po odeslání pozvednu devítku, přiložím si ji na pravý spánek a stisknu spoušť.