MALÁMALÁ

Za skleněnými tabulemi domů pro vysoce postavené nakupující se na provázcích houpe duše princezny. Na čele má napsáno v zima. Je z polystyrénu. Těsně pod oknem je topení. Digitální displej ukazuje konstantní teplotu 25°C. Princezna je mrtvá. Umělá, prostě konfenkční záležitost.

   Kolonované princezny si vyměňují upřímné pohledy z očí do očí na promenádních ulicích, ze skla do skla, stejný tuhý úsměv.

Je prosinec, před Vánoci. Proto je princezna odděna ve svatební roucho, co jejími jedími pohřebními šaty se stane. Zlatá, zlatá, zlatá bije mi do očí na vývěsních štítech.

Nechci tu pronceznu! Nechci si ji vzít, že je krásná. Je mrtvá. Už tu s ní nemohu být, musím pryč!

Konečně. Čerstvou ledovou tříští s příchutí země tápu cestou, kterou neznám k magnetu obzoru, jenž právě jedním z nejsilněších jest. Malešická spalovna. Šeď krásnější pohřebních zdí, krásnější než zatažené nebe. Na poušti by se nenašla nudnější plocha než pohled odspodu komínu k nebesům. Beton sklo a železo v hmotnosti odporných rozměrů, krychle hrobek pro živé, okna ve kterých si oči pořežete o střepy, toť prsa pas a boky mé vyvolené. Ponechaná na pospas stojí bez roucha skvostného sama, přesto v bezpečí.

               Vzduch kolem ní není vzduchem, dá se polykat, lépe kousat než ovesná kaše. Není nad jeho pudinkovou hustotu a hořkost pravého kakaa. V okolí velké vládkyně je roztroušeno poskromnu spících mrtvolek stromů a rozprostřený koberec zimou hnijího trávníku.

"...travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená, to je moje peřina,... když si smyslím... na ní lehnu ..."

Po pláni bloudí šestnáct záporných stupňů Celsiových, mezi stébly koberce bublá páchnoucí země roditelka.

Chci si tě užít, královno nebeských, nechám se obětovat, pro tebe můj příběh neskončí. Nech si mne! V pláň tělo složím, v kříži postavena, zem bublá, mé údy polyká. Tak nech si mne! Konečně do svatební síně vstoupím...