V krabičce od Ježíška

Oba dva sedí na schodech paneláku, kde bydlí ona, a mlčí.

Je docela tma a ona by asi měla být už brzo doma, ale jim to asi nedochází nebo si to nechtějí připouštět. Ono, je spousta problémů k vyřešení, problémů, které odsunou jiné, malicherné (třeba jestli bude mít o ni mamka starost nebo ne). Nebylo by zase tolik těžké zazvonit a říct „Sedím tady dole a povídám si.“, ale jak už bylo řečeno, tohle prostě v některých chvílích nejde.

On vytáhne balíček cigaret, ze slušnosti jí nabídne a zapálí si. „Už ti došla slova?“ zeptá se. Jeho tón je trochu posměšný, i když ve skutečnosti být neměl.

„Jirko, já…“

Krčí rameny. „Chtělas to vědět. No co. Nevím, co bys tak ještě ráda slyšela.“

„Jirko já… promiň, jsem hloupá a naivní.“

Zase ticho. Tíživé, skličující… no prostě ticho. Těžko říct, co se honí hlavou Jirkovi, tedy mládenci, co pilně potahuje ze své cigarety, ale ona je zmatená, napůl šťastná, že zná pravdu, ale z větší poloviny nešťastná.

„Proč… proč vlastně?“

On se zasměje. Směje se sám sobě, komičnosti svého života, i když popravdě na tom nic moc směšného není. Ale co má člověk dělat, než zlehčovat všechno kolem sebe? Sebeironie je krásná věc.

Potom otočí hlavu a podívá se na dívku. Vidí tu malou holčičku, tak hodnou a bezbrannou, plačící…

„Pavlínko,“ zašeptá a přisune se k ní, aby ji mohl obejmout. „Tohle mi nedělej, tohle mi prosímtě nedělej…“

Chvíle trvá celé dvě věčnosti a potom se ona odtáhne.

„Nekončí takhle nějak dětství?“ zeptá se snažíc se zadržet slzy.

„Jak?“ ptá se na oplátku on. Je trochu zmatený změnou jejího myšlenkového pochodu a vystrašen ztrátou jejích iluzí.

„Já nevím, vynořením se z hlubiny nebo jak to nazvat. Pocit, že všechno, co sis myslel, že máš a o čem víš, že je stálé, je jen vyhaslým ohništěm?“

Zatváří se zmateně, i když dost možná už tuší, kam míří. Asi pochopila.

„Ježíšek neexistuje, ať se člověk snaží, jak chce, stejně to nemá žádný smysl… nic hezkého netrvá věčně a víra v cokoliv je vlastně zbytečná. Můžu rezignovat na cokoliv, třeba na všechno, a nikdo to nepozná.“

On jen vytáhne další cigaretu (jakoby lhostejným pohybem, ve skutečnosti se mu však třesou ruce).

„Dej mi taky jednu, Jirko.“

Pokrčí rameny a připálí jí.

„Takže je vlastně zbytečné cokoliv dělat. Nebo ne? Proč ses už dávno nezabil?“

Otázka se vpálí hluboko do čela a ještě hloub.

„Miluju tě, přece.“

„To ano, ale když víš, že života nemá smysl, že je zbytečné se za něčím hnát, proč to prodlužovat? Proč prostě nevylézt na tenhle barák a neskočit dolů?“

„Je to o umění zapomínat. Obelhávat sebe sama taky není na škodu a je to jednoduché. To máš jako že nemyslíš pořád na to, že umřeš. Nemůžeš být šťastná, když si nebudeš nalhávat krásné věci.“

„Je tvoje láska taky jen lež?“

Ticho. Velmi, velmi hluboké ticho.

„Je to možné. Lhaní sobě sama je závislost. Nemůžeš přestat. Ale věřím, že tohle je čisté. I když už asi nic ve mně nemůže být čisté. Promiň mi, jsem pokrytec. A nezasloužím si tě. Proč tu vlastně jsi?“

„Miluju tě.“

On se opět suše usměje a podívá se na svá zápěstí. Nejsou tam už skoro žádné stopy, jizvy pomalu mizí. Myslí na to, když chtěl úplně skoncovat se vším a jeho bratr ho našel. A ona to teď ví. A je jím fascinovaná. Malá holčička, co chce jen problémy a chce se trápit.

A najednou ji vidí, jak je jako on, jak si napouští vanu a…

…a cítí, že je za ni zodpovědný, že ona ho potřebuje.

„Chtěl bych ti dát štěstí,“ říká. „Ve vánoční krabičce od Ježíška. Víš, některé iluze si můžeme vypůjčit.“