Příběh, který není o lásce a nenávisti

Tohle není příběh o velké lásce, ani nenávisti. Je to jen o člověku, který se mi stal andělem jako Tracymu jeho Tygr... Byl to člověk, při kterém mě napadali verše. Já sama jsem se ocitla v básni. S tím smutným koncem, i když snad....

Kolikrát se stane, že potkáš anděla?

Nechat ho zmizet v davu? To se přece nedělá

Není to anděl, snad je to jen kluk

Jako je to jasan, když není to buk

Anděla nemiluješ, sny si necháš zdát

Anděla se neptáš, má-li Tě stále rád

On je tím ochráncem s průhlednou duší

Co se jen podívá a bolístku tuší...

Stačil jediný úsměv a svět mi zmizel z očí. A najednou jak malá holka stojím na ulici a pouštím bublinky do vzduchu a vzpomínám na to, kolik by jsme toho zažili, kdyby jsme se seznámili. Vždyť to viselo ve vzduchu! ... Teď, teď se usmál, když jsme se míjeli na schodech. Usmál se a já... já se taky usmála, protože tohle přece není normální... už tehdy jsme věděla a cítila, že to je Anděl... Otočili jsme se po sobě a on se usmál znovu... Věčný strážce. Kouzelník z vody. Mág z duše. On odešel a já vešla. Ale to nemělo smysl. A tak jsem se ocitla zase venku a doufala, že ho snad ještě potkám. Řekla jsem si, že teď ho nesmím minout, co když máme jen jednoho anděla na celý život?

 A najednou ...

Opět vychází ze dveří a já opět stojím proti němu. Scéna se opakuje. Celá. Mineme se a otočíme se a ... někde ve vnitř mé osobnosti mi něco říká, že takhle andělé přece neopouštějí.

A tak jsem se za ním rozběhla a zvolala jen to ztichlé „ počkej... “ a i když kolem bylo moc a moc lidí, jediný se otočil a zastavil. A tím to začalo.

 Asi hodinu pak seděli na schodech a povídali si. A pak jsme se s Andělem obejmuli a řekli si že se snad ještě potkáme.

Nikdy víc jsme ho nepotkala, jmenuje se Štěpán a asi na něj nikdy nezapomenu i když to nebyla láska mého života... Moc ráda bych potkala, ale možná že mě opatruje alespoň v duchu...