Mortalismus

Mortalismus

(povídka o lidech, kteří hledají)

      (epilog)

      Padal na dlažební kostky na zemi a ještě v pádu se pootočil.

      Doktorův kabát zavířil vzduchem na konci uličky a Milan uslyšel pláč, který už Jana nebyla s to skrýt. Ohlédl se; žena, kterou znal pod přezdívkou Enigma, zmizela. Pocítil strašlivou únavu, zavřel oči. Když je znovu otevřel, doktor se již skláněl nad ním. „Milane, jsi nemocný,“ řekl a Milan ucítil, jak mu kdosi sevřel ruku v dlaních. Musila to být Jana - neviděl ji sice, ale slyšel její vzlyky. „Musíš se léčit.“

      Ležel v ústí uličky, bylo pozdní odpoledne a mezi střechami domů nad sebou viděl maličký kousek tmavě šedé oblohy. Usmál se. Bolest hlavy ustupovala, už byl naprosto klidný. Znal pravdu. „Ano,“ zašeptal nepřítomně a pokýval lehce hlavou, „Budu  se léčit,“ řekl.

      „Budu se léčit.“

      Ležel na špinavé zemi, za jednu ruku ho držela Jana a na druhé mu doktor kontroloval srdeční tep. Enigma měla pravdu. Zavřel oči a představoval si šedou oblohu vysoko nad sebou. Ano, teď věděl, jak to je. „Budu se léčit,“ šeptal a nepřestával se usmívat.

      SOBOTA

      První

      Infračervený signál našel přijímač, obvod se uzavřel a pokojem se rozlehlo jemné cvaknutí.

      „Říká mi, že jsem výjimečná, proč ale neřekne nic o mých vlasech?“

      Milan tlumeně zasténal a odsunul dveře do koupelny. Hrst studené vody do tváře mu otevřela oči a on v nástěnném zrcadle uviděl krásku z obrazovky. Blbec, pomyslel si na účet muže, který ji právě objímal, jak mohl zapomenout na její vlasy?

      Za východními okny domku vyšlo slunce a pomalu se nořilo zpoza střechy domku ještě východnějistojícího, Milan se spokojeně usmál. Sobotní ráno; nejlepší ráno z celého týdne. Nalil vodu do rychlovarné konvice, ze skříňky vzal dva sáčky čaje a čekal, až pípnutí oznámí sto stupňů. Nebylo kam spěchat, zase jednou po pěti dnech. Zalil papírové pytlíky a nasál jemnou nikotinovou vůni zeleného Gunpowderu. Sobotní ráno. Potichu si zahvízdal melodii Ranní nálady, opatrně se vyhnul přerostlému fíkusu v obývacím pokoji a přenesl horké nápoje do ložnice.

      Jana ležela na posteli a jedna noha jí svůdně vykukovala zpod deky; spala, ale spíše se už probouzela. „Jani,“ zašeptal a jemně ji třikrát pohladil po končetině, „Vstávej. Udělal jsem snídani,“ sebevědomě pohlédl na dva hrnky čaje. Slunce se konečně převalilo přes okraj sousední střechy a jeho paprsky se dotkly ženského obličeje. Usmála se. „Tak pojď, vstávej,“ pobídl ji. „Už je devět pryč…“

      Převalila se na bok a nechápavě zamrkala, rychle se však probrala. Šťouchla ho do břicha. „Tyrane,“ řekla. „Takhle brzy.“

      Nasadil bolestný výraz a chytil se za žaludek; z obývacího pokoje mu však až k uším dolétl zvuk televize: vzpomněl si. Naklonil hlavu a tím nejcitlivějším hlasem, jakého byl v devět ráno schopen, pronesl:

      „Máš moc krásné vlasy.“

      Chvíli bylo ticho; Milan se v duchu pochválil. Pak se Jana zamračila a sáhla si na hlavu.

      „Tyhle tvoje vtipy miluju,“ řekla.

- - -

      Pavel se spokojeně usmál a podíval na obraz uprostřed stěny (znázorňoval muže, který si s bolestivým výrazem trhal z tváře dřevěnou masku). Dobrá práce, ani vodováha by neodhalila sebemenší odchylku od vodorovna; kývl hlavou a požitkářsky mlaskl.

      Nebyl to obraz od žádného slovutného mistra – vpravo dole byl podepsán jakýsi Černý, ale Pavel měl Krizi identity (neboť tak se plátno jmenovalo) rád. Dal si ji do bytu už před více než čtyřmi roky, když na ni tehdy narazil ve vetešnictví, a hned příští den ji pověsil na zeď, srovnanou rovnoběžně s hranou stěny.

      Po čtyřech letech došlo k prvnímu vychýlení. To se dalo tolerovat, ačkoli Pavel přesnost miloval.

      Posadil se do křesla a chvilku vychutnával pohled na překrásné rovnoběžky; pak se zvedl a vrátil do obývacího pokoje.

- - -

      Tekuté krystaly v displeji malého rádia na skříňce se přeskupily, vytvořily tvar čísla 1000 a časomíra, čekající jedině na tento okamžik, vykonala svou práci. Lenka se probudila s očima upřenýma do stropu, a zatímco její mozkové závity přehazovaly výhybky zpět na koleje skutečnosti, upřeně sledovala vápenitou krupici nad sebou.

      Samozřejmě byla unavená, ostatně usnula v půl šesté ráno. Promnula si oči. Poslední tři týdny měla potíže se spaním; jistě, ten psycholog tvrdil, že se to spraví, ale…kdy?

      Z rádia se ozval melodický hlas a Lenka se z postele pousmála. Byl to výtah z nejpovedenějších kousků ranního vysílání z celého týdne – dávali jej každou sobotu od tři čtvrtě na deset a Lenka každou sobotu pravidelně poslouchala. Měla ráda moderátorův hlas; často jí přišlo škoda, že nemluví do éteru i o víkendech - jistě by se jí potom vstávalo lépe.

      Na druhou stranu, snad pro zachování rovnováhy, vysílal na této stanici i člověk, jenž jí byl z duše odporný; jakmile uslyšela jeho hlas, dostávala husí kůži. Kupodivu jeho pořad poslouchala jen o něco málo méně než svůj oblíbený ranní; kdyby se jí někdo zeptal proč, pravděpodobně by jen těžko hledala odpověď.

      Povzdechla si. Pak vylezla ze zválené postele a zamířila do koupelny.

      Blížilo se zkouškové období a učebnice za ni nikdo jiný nepřečte.

      Druhá

      Jana se ohlédla, ale Milan seděl u počítače. Poslední dobou tam seděl velice často. Povzdechla si, tiše otevřela zásuvku skříně vedle obrovského fíkusu a vytáhla tenké album fotografií. Měla bych mu to říct, prolétlo jí hlavou - ale rychle tu myšlenku zaplašila. Teď ne Ještě ne. Poslední strana, ve staré dopisní obálce. Vzala ji pomalu do obou rukou a chvíli na ni tiše hleděla; ta obálka byla možná jednou z nejdůležitějších věcí v jejím životě.

      Volali jí před osmi dny a od té doby se jí hlavou honily představy a sny - jako ten dnes ráno; tvář se šedými vousy se jí vryla do paměti a Jana se snažila zapomenout na slova, která ta tvář pronesla. Povzdechla si; ale na tom teď nezáleželo. Sny nejsou skutečné.

      Pořád nemohla uvěřit, že to vyšlo. Skutečně ho uvidí. Roztřeseně otevřela dopisnici a vytáhla její obsah, téměř jako by šlo o relikvii. Dívala se na něj a lehounce se usmívala.

      V rukou držela starou, zažloutlou a roztrženou fotografii.

- - -

      Milan spustil ICQ a netrpělivě se zahleděl na pole s přijatými zprávami. Jediná nová, odesilatel: Enigma.

      - Jak se máš?, přečetl si.

      Hloupá otázka, ušklíbl se. Hloupá a přitom tak často používaná.

      - Fajn, napsal. Víš, pokračoval, přemýšlel jsem  o tom, co jsi říkala. Zabubnoval si prsty o čelo. - Jak že se to jmenuje?

      Kurzor opatrně zablikal. Zpráva přišla za několik sekund; Milana to fascinovalo – ať napsal kdykoliv, zpráva přišla téměř okamžitě. Občas si říkal, že Enigma je nějaký druh ducha ve stroji.

      - Mortalismus.

      Milan si sám pro sebe přikývl.

      - Ano. Mortalismus. Převalil to slovo na jazyku tam a zpět jako bonbon. Totiž, není to tak docela nezajímavé.

      Odeslat. 

      - Chceš vědět víc?

      Milan se usmál. -Jistě.

      Chvíle textového mlčení, pak zablikala nová zpráva. Přečetl si ji a nechápavě se zamračil. Na monitoru stála dvě slova: Kdo jsi?

      NEDĚLE

      První

      Lenka přistoupila ke konvici a zatímco si rozčesávala vlhké vlasy, bezmyšlenkovitě do ní napouštěla vodu. S úsměvem se protáhla. Měla ráda ten pocit, když vylezla ze sprchy; cítila, jak do ní s vodou vproudila nová síla a „dobíjí její baterie“.

      Potřebovala to, zvlášť v těch posledních vyčerpávajících třech týdnech – když zavřela kohoutky a zabalila se celá do své oblíbené gigantické osušky s diagonálními pruhy, konečně se cítila jako člověk. Ne jako vyděděnec… jiný než normální lidé, kteří v noci mohou spát.

      Konvice pípla a vroucí voda zalila rozemletá kávová zrna na dně malého hrnku. Nikdy dřív vlastně kávu nepila – jenže teď to bylo něco, co jí pomáhalo držet se na nohou.

      Přešla zpět do malé ložnice a za ní se šířila příjemná vůně, jak foukala do hrnku, aby nápoj alespoň trochu zchladila. Vzala ze stolku u postele dálkové ovládání a pustila televizi na skříni naproti; právě skončil nějaký pořad a začínal blok reklam: zklamaně se posadila a položila hrnek na dřevo vedle sebe. Podívala se vlevo; okno na stěně dávalo i přes zatažené rolety tušit krásný den. Chvíli sledovala na svůj odraz na skle a pak se zvedla, aby vpustila do pokoje trochu více světla. V ten okamžik ztuhla.

      Z televize se ozval hlas, který ji přinutil se zastavit.

      Nebyl její – ženu, jíž patřil, Lenka pravděpodobně nikdy nepotkala. Znala jen tu tvář.

       „Říká mi, že jsem výjimečná, proč ale neřekne nic o mých vlasech?“, zeptala se cizím hlasem Lenka z televize Lenky u okna, která usedla na postel a mlčky pozorovala muže, který ji hladil.

      Pak se natáhla pro dálkový ovladač a pokojem prolétlo cvaknutí. Obrazovka zčernala. Odraz na skle se pohnul a upřel oči na svůj matný vzor.

- - -

      Posadil se k notebooku a spustil komunikační program. Žádné nové zprávy. Milan se zamračil se a poklepal kurzorem myši na položku s popiskem Enigma.

      - Jak se máš?, vyťukal do klávesnice a stiskl tlačítko odeslat. Chvíli čekal. Hlava ho opět  začala pobolívat. Poslední dobou ho bolela často; promnul si spánky a zhluboka se nadechl.

      - Fajn, díky za optání, přišla odpověď. - Byla jsem se trochu projít. Nádhera.

      Milan se usmál. - Taky bych šel.

      - Proč nejdeš?

      - Protože nemůžu. Manželka dělá v kuchyni oběd a za chvíli to bude; sotva bych vyšel před dům.

      Odeslat.

      - Takže nemůžeš kvůli obědu?

      - Ano.

      Chvíle ticha. Pak na monitoru zablikala nová zpráva.

      - Poslouchej mě dobře. Vidíš, jak venku svítí slunce?

      Milan se podíval skrz rolety z okna a přimhouřil oči. Opravdu; na nebi nebyl jediný mrak. Přejel zrakem zpět na monitor.

      - Krásné, že? Sleduj ho a uvědom si jedno: to slunce dnes svítí jen pro tebe. Pro nikoho jiného na světě, jen pro tebe.

      Milan zaváhal. Další zpráva přišla rychle.

      - Já vím, že bys chtěl dělat spoustu věcí. Co ti brání, hlavní jídlo? Nebuď směšný! Už jsme se o tom bavili. Proč se jednoduše nezvedneš ze židle a nejdeš dělat to, co chceš?

      Rychle přemýšlel. Z kuchyně cítil vůni knedlíků a pečeného masa, ale překvapený zjistil, že nemá ani trochu hlad. Chce se ti jít pryč, viď?, četl z obrazovky počítače a náhle si uvědomil, že Enigma má pravdu. Že opravdu chce jít pryč. Z celého srdce touží vypadnout ven a jít se projít do slunečního světla.

      Na monitoru blikla další zpráva.

      - Tak na co ještě čekáš?

- - -

      Jana se zmateně podívala na vařící se šišky knedlíků v hrnci a pak zpět na nyní už zavřené dveře. Milan se poslední dobou choval vážně podivně.

      Cítila, že by měla být rozhořčená, naštvaná – vždyť dvě hodiny připravovala jídlo a on si zatím jen tak proběhne kolem, zahuhlá, že nemá hlad, a zmizí. Ano, měla by být vzteklá! Jana si otřela ruce do utěrky na stole a povzdechla si.

      Jenže nebyla.

      Nepřítomně se zadívala do hrnce. Jak by mohla. Vždyť zítra je ten den. Zítra ho uvidí. Pohled se jí automaticky stočil ke skříni vedle fíkusu v obývacím pokoji. Pak se zamyšleně dotkla svých vlasů. Bývaly světlejší…

      Zítra ho uvidí.

- - -

      Pavel se opřel v křesle a upravil pás béžového froté županu. Zavrtěl hlavou a na fotografii před ním dopadlo několik malých kapek; zlostně se na ně zamračil.

      Rád se sprchoval. Líbilo se mu, jak voda odplavuje z jeho těla špínu a nečistoty: bylo to něco takřka symbolického. Skutečně, Pavel byl člověk, pro kterého déšť smýval nejen oční stíny a lacinou barvu na vlasy.

      Byl psychoanalytikem. Klienti k němu přicházeli pro pomoc - pro radu, co si počít s životem, a Pavel jim pomáhal jediným způsobem, který uměl; rozebíral s nimi jejich problémy.

      Nebyla to špatná práce, kdyby nic jiného, tak alespoň peněz měl dostatek; jenže - zkrátka, byly tu některé věci, jež se mu příčily: obvykle přicházely kolem půl šesté odpoledne, kdy jeho pracovní den končil. Občas to pro něj bývalo skutečně těžké. Povzdechl si.

      Nikde se člověk nesetkal s  koncentrovanou všedností, se soustředěnou obyčejností, blíže než v jeho pracovně. Lidé, kteří k němu přicházeli, byli – byť každý z nich ve své podstatě unikátní a Milan to věděl (a často si to připomínal) – jednoduše a krátce stejní.

      Problémy s manželkami, s manžely, problémy v práci, problémy s nedostatkem něčeho tady, s nedostatkem jiného onde… Každý večer, když Pavel unavený odcházel z  pracovny, cítil, jak se mu jejich problémy prosakují do mysli jako čaj do hrnku vroucí vody, jak mu ulpívají na těle a pronikají dovnitř do něho.

      To byly chvíle, kdy se co nejrychleji sprchoval – teprve pak cítil, jak z jeho vyčerpané mysli slézá povlak potíží ostatních a on se znovu stává neředěným sebou. To byly chvíle, kdy své klienty opět považoval za jedinečné bytosti, nikoli mluvící automaty na huhlání stížností…

      Dnes ale ne. Dnes na sebe nechal téci vodu výhradně a jedině pro vlastní potěšení – byla neděle, volný den.

      Znovu se podíval na fotografii na stole před sebou. Dvacet jedna mladých mužů a žen; společný snímek třídy maturitního ročníku gymnázia. Pavel se našel jako třetí zleva v horní řadě: usmál se na svou o deset let mladší tvář s velkým červeným nežidem na čele a pak sjel očima o něco dolů a ještě o něco více vlevo. Dívka s kaštanovými vlnitými vlasy po ramena, Jana. A vedle ní… Mezi obočím se Pavlovi objevila slabá vráska, jak odhraboval zaprášené vrstvy paměti; a vedle ní… Milan. Ano.

      Všichni tři se nakonec přestěhovali do stejného města, ale jeho už neviděl dobré tři roky – Jana mu občas zavolala, ale Milan se nikdy neozval. Ostatně, nikdy se příliš nepřátelili. Byl jim na svatbě; jenže oni se vzali už před čtyřmi lety a mimo to, pozvali tehdy celou třídu.

      O to více jej překvapilo, když mu Jana před pěti dny zavolala a požádala jej o schůzku. Znovu si popotáhl povolený pás županu a zavrtěl hlavou.

      Její problém byl skutečně unikátní.

      Druhá

      Měsíční světlo pronikalo do pokoje úzkou škvírou mezi roletou a rámem okna; naposledy se převalil na posteli a pak s tichou nadávkou vstal. Hlava ho bolela, bylo mu příliš teplo, polštář byl příliš zmuchlaný a vůbec – všechno mu bránilo ve spánku. Milan opatrně, aby nevzbudil Janu, vyšel z ložnice a opřel se o rám okna v kuchyni.

      Chladivé sklo se dotklo jeho čela a Milanovi se znovu vybavilo vše, co řekla Enigma. Vím, že vidíš věci, které nejsou. Zavřel oči.

      Ano.

      To byla pravda. Skutečně občas vídával věci, zvláštní, těžko popsatelné tvary, podivné barvy. Měl z toho strach.

      Ale pak přišla ona a řekla to, co řekla. Povzdechl si. Z určitého pohledu to dávalo smysl. Otevřel oči a zadíval se do vlastního odrazu na skle. Jenže ze všech jiných pohledů to byla hloupost.

      Je možné vysnít si vlastní svět?

      Milan se otřásl. Pak se oblékl a vyšel na ulici. Potřeboval se projít, nadýchat čerstvého vzduchu.

      Potřeboval přemýšlet.

- - -

      Lenka vyšla před dům. Na konci ulice svítil měsíc a pouliční světla po stranách k němu vytvářela jakousi úzkou přistávací dráhu; rozhlédla se, ale pak pokrčila rameny a jako insomnické letadélko začala rolovat směrem k parku.

      Převalovala se v posteli snad dobré dvě hodiny - a nic. Vlastně to věděla už po chvíli; bylo to jako startovat staré auto: když nezabrala v prvních pár minutách, nezabrala celou noc. A stejně jako auto bez funkčního motoru, i Lenka se pohybovala jen setrvačností; připadalo jí, že je příliš unavená, než aby mohla myslet, příliš unavená dělat cokoli.

      Pomalu dorazila k první lavičce a letový dispečer v jejím mozku prohlásil přistání za úspěšné, jakmile sebou unaveně plácla na tvrdé dřevo. Zvrátila hlavu dozadu a upřela pohled na hvězdy; před očima se jí vybavila vápenitá krupice na stropě jejího pokoje – první věc, kterou každé ráno spatřila, když se spustilo malé rádio.

       „Krásné, viďte?“ ozvalo se náhle zprava.

      Ani se příliš nepolekala; byla na podobné halucinace už tak trochu zvyklá: když člověk měsíc pořádně nespí, může občas vidět či slyšet skutečně zajímavé věci. „Moc,“ přikývla hlavou a usmála se, protože ten hlas patřil moderátorovi ranního vysílání. „Je to vážně škoda, že nejsou skutečné.“

      Podívala se na svého spolusedícího. Muž se překvapeně pohnul. „Co říkáte, nejsou?“

      Lenka se lhostejně vrátila pohledem na oblohu a zavrtěla hlavou. „Kdepak.“ Chladivý vítr jí profoukl kolem ramen a studené dřevo začínalo zábst do zad; přitáhla si nohy až k bradě a objala je oběma rukama, aby se trochu zahřála - muž ji upřeně sledoval.

       „Proč nejsou?“ zeptal se.

      Lenka zívla a pokrčila rameny. „Ale no tak,“ řekla. „Vždyť ani vy nejste skutečný.“

      Moderátor na straně lavičky zvedl obočí. „Vážně?“ podivil se. „A jaký jsem?“

       „Jste jenom sen. Zdáte se mi, stejně jako se mi zdají ty hvězdy.“ Pohnutím hlavy ukázala nahoru a unaveně povzdechla. „Všechno je to jenom sen.“

      Část jejího vědomí, stále ještě ne zcela otupělá neustálým bděním, se podivila slovům, která jí vyšla z úst, ale ostatní části mozku, příliš vyčerpané, než aby byly schopny provádět jakoukoliv cenzuru, jen mávly rukou a nechaly slova proudit. Lenka mluvila a podobalo se to automatickému psaní, slova ji halabala přicházela na jazyk a ona jim jen dovolovala unikat do prostoru, tak jako kabel dovoluje elektrickému proudu projít a rozsvítit lampičku.

       „Všichni jsme jen sny lidí, kteří nemohou spát,“ pokračovala. „A není žádný rozdíl mezi tím, když jste vzhůru a když doopravdy spíte, protože jen vyměňujete jeden sen s druhým. Přepínáte mezi skutečnostmi jako mezi kanály v televizi.“ Pak si promnula levé oko.

       „Váš pořad v rádiu mám moc ráda,“ dodala naprosto nepatřičně a zavřela oči.

      Moderátor tiše oddechoval. Někde za nimi vítr ševelil listím na stromě.

       „Takže podle vás je tohle všechno jen výmysl,“ pronesl po chvíli šeptem. „Nic skutečného?“

      Lenka se zavřenýma očima přikývla. „Jistě.“

       „Nic, za co by stálo žít?“

       „Ani ne.“

      „Nic, kvůli čemu by stálo za to umřít?“

       „Já nevím.“ Lenka si povzdechla a pak unaveně mávla rukou. „Lidi umírají kvůli různým věcem.“

      Muž se odmlčel. „Pravda,“ zamumlal nakonec tiše. „Lidé umírají kvůli spoustě různých věcí.“

      Lenka pokrčila rameny. Neexistující hvězdy jí zářily nad hlavou a svět kolem ní se lhostejně a unaveně vlnil a otáčel. Seděla a dýchala; na nic jiného v tu chvíli neměla síly.  Minutu, dvě. Pak otočila hlavu vpravo a otevřela oči. Moderátor byl pryč.

      Zmateně se usmála a její hlava se pomalu svezla na lavičku. Hvězdy nahoře najednou zhasly, přemoženy dlouho váhající dřímotou.

      PONDĚLÍ

      První

      Jana se zachytila tyče, když autobus poskočil na nerovné silnici. Sledovala svou podobu v matném odraze na skle; zdálo se, že jí ta světlá barva docela sluší.

      Odešla z práce o něco dříve – a stavila se v kadeřnictví, aby si nechala obarvit vlasy. Na fotografii je měla mnohem světlejší, až časem jí ztmavly; a ona se chtěla co nejvíce přiblížit své podobě z tehdejší doby.

      Z řidičovy kabiny se ozývalo rádio – byla to stanice, na níž pracoval Milan. Zrovna probíhala „soutěž“; moderátor zavolal na náhodné číslo mobilního telefonu a oznámil volanému, že ten právě vyhrál tři cd dle vlastního výběru.

      To bylo v pořádku, Janě ovšem vadil způsob, jakým ten člověk se svými „obětmi“  žertoval. Zaposlouchala se; právě se strefoval do nějaké pravděpodobně velmi mladé ženy.

       „Jenže vy mi stejně nic udělat nemůžete, že ano, hehe,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu a Jana obrátila oči v sloup. „Takže si můžu říkat co chci. Ledaže byste zavěsila. Haha,“ dodal, snad aby zdůraznil naprostou absurditu takového úkonu.

      Žena na druhém konci linky se odmlčela. „Ano,“ odpověděla po chvíli. „Haha.“

      A zavěsila.

      Jana se nevěřícně usmála; to gesto bylo natolik nečekané, že se moderátor překvapením zakuckal - a do jeho pokašlávání se mísilo monotónní tút tút přerušeného spojení. Když konečně popadl dech, ozvalo se z rádia tiché „tak to jsem nečekal“ a přední částí autobusu se začala šířit melodie písničky Clocks od skupiny Coldplay.

      Jana se zamyšleně podívala na rádio v řidičově kabině. Pocítila náhle k ženě z telefonu silnou sympatii. Věděla, že ona by nezavěsila – ne, zůstala by ve spojení a trpěla moderátorovy „vtipné“ poznámky; věděla to o sobě a tím spíše byla přitahována sebevědomím, které cítila z hlasu neznámé telefonistky. Škoda, že já nejsem taková, napadlo ji a pohled jí sjel na zmačkaný papírek v levé ruce. Bylo by to mnohem jednodušší. Povzdechla si.

      Řidič zařadil vyšší rychlostní stupeň, autobus zarachotil a začal pomalu zrychlovat.

- - -

      Lenka se zašklebila a vrátila mobilní telefon zpět do kabelky. Udělala to, na co měla chuť, jak říkal doktor, a opravdu, cítila se lépe. Zašklebila se; tři cd! Pche. Možná mohla mít tři cd, ale rozhodně neměla chuť bavit se s tím vtipálkem z rádia - a tak zavěsila. Prosté a jednoduché. Ruce se jí pořád ještě trochu třásly, ale - cítila se skvěle. Nasadila si sluneční brýle a vrhla na svět okolo zářivý úsměv.

      Pak vyrazila domů.

- - -

      Milan se pořád ještě pochechtával, když se kolem fíkusu vracel z kuchyně s hrnkem čaje. Taková odpověď, to je malá noční můra každého moderátora a on to samozřejmě věděl, jenže - on toho mladého kluka z odpoledního prostě neměl rád. Těžko říct proč, ale vstávaly mu chlupy na těle, když ho slyšel.

      Položil čaj na korkový tácek vedle notebooku a promnul si spánky. Byl nevyspalý; včera v noci, poté, co potkal tu zvláštní dívku, procházel po městě a snažil se přemýšlet. Ne, že by to snad šlo.

      Zase ho začínala bolet hlava; hrozně mu to ztěžovalo soustředění. A on se soustředit potřeboval – ten rozhovor za něj nikdo jiný neupraví.

      Spustil aplikaci a jen tak mimochodem i ICQ; zkontroloval pole s přijatými zprávami. Jedna nová, odesilatel: Enigma. Zašklebil se.

      - Dnes je ten den. Budu na tebe čekat.

      Budu čekat… Milan se otřásl; hlavou mu zničehonic projel nápor silné bolesti – jako by mu neviditelný bodavý osten začal otevírat lebku zevnitř. Dnes je ten den.

      Vstal od počítače a zmateně se rozhlédl. Myšlenky v  hlavě mu začaly  vířit a jedna po druhé se v tom podivném tanci počaly ztrácet - jediné, co zůstávalo, byla nepříjemná a tepoucí bolest tam někde uprostřed mozku. Zavrtěl prudce hlavou, ale nic se nezměnilo. Posadil se zpět na židli a pevně si sevřel prsty nosní můstek. Zhluboka dýchal. Minutu, minutu a půl. Pak ucítil, jak se bolest zmírňuje a po chvíli téměř mizí. Ruce se mu svezly do klína a Milan se v židli vyčerpaně nahrbil.

       „Confusion never stops, closing walls and ticking clocks,“ ozval se z rádia na lednici zpěvák skupiny Coldplay.

      Druhá

      Jana stanula před domem a ještě jednou rychle zkontrolovala adresu z papírku v levé ruce. Byla správná; povzdechla si. Tak tady celou tu dobu žil. Dobře si dům prohlédla – obyčejný, ničím výjimečný činžák, proč jen si představovala něco jiného?

      V pravé ruce mačkala zažloutlou fotografii, která ji sem po všech těch letech přivedla, a přemýšlela, co dál. Ale čas se hnal kupředu – pokrčila rameny a vykročila směrem ke vchodovým dveřím.

      Bylo otevřeno. Vystoupala po schodech do druhého patra, kde podle jména na papírku vyhledala správný byt. Zazvonila. Kdesi uvnitř cosi zabzučelo a Jana pečlivě naslouchala; žádné kroky se však neblížily, aby odstranily byť jedinou z těch mnoha a tolik let budovaných bariér mezí ní a mužem na druhé straně dveří. Nervózně přešlápla a stiskla zvonek podruhé. Chvíle čekání. Nic.

      Zoufale se podívala do průzoru nahoře, uviděla však pouze nezřetelný obraz vlastního oka; skleněné kolečko nebylo určeno pro pohledy zvenčí. Ještě jedno zvonění. Roztřesená kolena a v hlavě palčivá otázka: nechce mě vidět? A nic.

      Otřásla se; stála před neprostupnými dveřmi a stále nemohla uvěřit, že celé její pátrání, její touha, by měla přijít vniveč kvůli kusu zavřené dřevotřísky. Zvedla ruku, v níž stále ještě svírala starou fotku, a chodbou se rozlehlo tlumené zabušení. Ticho. Hlavou se jí znovu rozběhly myšlenky. Není snad doma?

      Vyčerpaně usedla na podlahu – když tu náhle uslyšela vrznutí. Otočila se.

      Dveře za ní, na protější straně chodby, se otevřely a vykoukla z nich hlava starého pána.

       „Slečno?“ zeptala se.

       „Dobrý den,“ Jana se pomalu zvedla. „Prosím vás, nevíte, jestli je pan Černý doma?“ ukázala rukou na dveře.

      Stará hlava se zamračila. „Vy jste příbuzná?“

      Jana se slabě pousmála. „Ano,“ řekla, ale pak zavrtěla hlavou. „Totiž, tak trochu. To je složité…“

      Pán pomalu přikývl a chvíli mlčel - jako by přemýšlel, co říci. Nakonec sklopil hlavu. „Ale to bohužel jdete pozdě,“ zamumlal.

      Překvapeně se na něj podívala. „Prosím?“

      Stará hlava nasadila truchlivý výraz. „Je mi to líto.“

      Jana zavřela oči. Ne, to ne…

       „Už je to tak. Předevčírem zemřel.“

- - -

      Pavel cvrnkl do kuliček na stole a ty se s ostrým ťuknutím rozletěly sem a tam, zavěšeny na kovových strunách. Prý to mělo uklidňovat, ale Pavel tomu nevěřil. Jeho klienti (už dávno si odvykl přemýšlet o nich jako o pacientech) by jistě nebyli nadšeni, kdyby jim místo hodinového rozhovoru strčil do rukou tuhle věc.

      Zamyšleně poklepal prsty na desku stolu. Ta dívka, která od něj před chvílí odešla, byla zajímavá.

      Ne svým druhem potíží - nespavost, to není až tak neobvyklá záležitost; Pavel však cítil, že dnes se spolu dostali až na obnažený kořen psychického zubu jejích problémů.

      Totiž, před několika týdny tahle na první pohled vcelku obyčejná dívka natáčela reklamu.

      Podle toho, co říkala, šly na konkurz s kamarádkou – a ze všech zúčastněných byla vybrána ona. To samo o sobě samozřejmě nebylo nic zlého; jenže při natáčení se něco stalo.

      Lenka, ta dívka, totiž byla… Pavel se podrbal na čele, když přemýšlel nad vhodným výrazem…stydlivá? Ne, to nebylo to správné slovo. Plachá by se snad hodilo více. Prozradila mu, že nikdy neměla vážnější vztah – vlastně nikdy neměla ani vztah, který by byl hoden jakéhokoli slova v tomto smyslu.

      Byla jedináček, z poměrně bohaté rodiny; Pavel si z jejího vyprávění vyvodil, že rodiče se jí nikdy příliš nevěnovali. Spousta práce; ušklíbl se.

      Když přišla na první den natáčení, zjistila, že její role spočívá mimo jiné v tom, že bude rozpustile líbat jí naprosto neznámého mladého muže. Pavel začal pomalu procházet po pracovně.

      Neřekla to sice přímo, ale on to přesto poznal. Ta dívka byla zkrátka sama. A když se před kamerou líbala s tím neznámým mladíkem, líbilo se jí to; ačkoli by to jistě nepřiznala.

      Ta dívka byla sama a neuměla se vyrovnat s poznáním, že vůbec sama být nechce. Pavel si zamyšleně promnul bradu; obešel stůl a udělal si několik poznámek do malého bloku srovnaného v  pravém rohu. Než odešla, poradil jí, aby cestou domů udělala něco, na co v tu chvíli bude mít chuť. A příští týden jí dá nějaký další malý „domácí úkol“. Ta dívka musí začít věřit, že je osobnost, pomyslel si. Musí se zbavit těch pocitů méněcennosti.

      Ještě něco rychle připsal pod předchozí poznámky a pak blok zavřel a srovnal ho do původní polohy. Promnul si obličej. Tak jo, pomyslel si, další.

      Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.

       „Á, dobrý den přeji. Tak pojďte dál a posaďte se…“

- - -

      Jana usedla na lavičku a nepřítomným pohledem se zahleděla přímo před sebe.

      Vybavil se jí sen ze sobotní noci. Kousla se do rtu. Bylo tam šero a ona stála v nějaké chodbě - a nebyla sama. Ne, rozhodně nebyla sama, před ní stál šedovousý muž a mlčky ji pozoroval. Ztuhla.

      Věděla, že to je on. Stála tam a hleděla na něho, zatímco v hlavě se jí pálícími písmeny vypisovala otázka, kterou mu chtěla položit vlastně celých těch dlouhých dvacet pět let.

      Proč jsi odešel?

      Podívala se na něho. „Mám tolik otázek,“ zašeptala.

      Šedovousý muž se usmál. Pak rozpřáhl ruce.

       „Ale já nemám žádné odpovědi.“

      Udělal několik kroků směrem k ní a pohladil ji – po noze. Překvapeně se usmála. Pak ucítila vůni čaje a k jejím uším se donesla nezřetelná slova: „Tak pojď, vstávej!“; v tu chvíli sen skončil. A ona ho už nikdy neuvidí.

      Jana na lavičce před domem se zavrtěla a z očí jí pomalu začaly téci slzy.

- - -

      Milan se postavil k oknu a zatáhl rolety. A znovu je roztáhl; a zopakoval to celé ještě dvakrát.

      Nedělal to rád, ale nemohl si pomoci – bylo to jako nějaké neodolatelné nutkání. Jako rituál, který je třeba vykonat.

      Poprvé si toho u sebe všiml asi před měsícem. Když něco udělal (a bylo jedno co), jako by mu v hlavě narůstal tlak, dokud to celé ještě několikrát nezopakoval. Zhoršovalo se to ve stresu – před čtyřmi týdny, když měl v rádiu problémy s novým šéfem, stál u vypínače v předsíni a rozsvěcel a zhasínal jej bez přestávky dobrou čtvrthodinu; Jana nebyla doma, nikdo ho neviděl. Zkoušel s tím přestat - jenže to bylo stejné jako přestat se sledováním televize; nedokázal se toho zbavit.

      Alespoň to tedy maskoval před okolím; opakoval své rituály nenápadně, skrytě, tak, aby si jich nikdo nevšiml: hlavně ne jeho žena. Ano, hlavně ne Jana.

      Jistě by si myslela, že se zbláznil.

      Zatemnil okna a posadil se do pohodlného křesla u stěny vedle fíkusu.

- - -

      Lenka se zarazila. Té ženě na lavičce se určitě stalo něco zlého – seděla tam a plakala; jenže Lenka jako obvykle nevěděla, co v takové situaci dělat. Měla by snad jít k ní a nabídnout svou pomoc? Jenže co když chce ta žena naopak být sama a žádnou pomoc nepotřebuje? Stála a zkoušela se vmyslit do její situace, ale po chvíli to vzdala. Povzdechla si, vytáhla z kabelky balíček papírových kapesníků a nervózně  se přiblížila k lavičce.

       „Dobrý den… Můžu vám nějak pomoct?“ zkusila to.

      Žena se na ni podívala zarudlýma očima, ale neřekla nic. Lenka otevřela balíček a napřáhla k ní ruku. Neznámá si jeden kapesník vzala.

       „Děkuju,“ řekla tiše.

      Rozhostilo se mlčení, vyrušené jen lehkým zatroubením plačící ženy.

       „Já jsem Lenka,“ představila se Lenka.

      Žena z lavičky si zasmušile prohlédla vlhký kapesník, ale pak se plaše usmála. „Jana,“ řekla. „Víte, já…vážně vám děkuju.“

       „Nemáte zač,“ usmála se Lenka. „Můžu nějak pomoct?“

      Žena sklopila hlavu. Pak jí zavrtěla. „Nemůžete.“

       „Nechcete si třeba o něčem…promluvit?“

      Podívala se na ni. „Chci,“ řekla potichu. „Ale na to už je pozdě.“

      Lenka se zatvářila nechápavě. Pak nervózně kopla do kamínku u nohy; co říct?

       „Víte, já teď byla…chodím…byla jsem teď u jednoho odborníka. Přes psychologii, rozumíte?“ začala nejistě. „Já mu povídám co dělám, co mě trápí a tak a on si mě poslechne a pak to se mnou…tak jako…rozebírá. A vždycky je mi potom líp.“ Pokrčila rameny. „Kdybyste chtěla, tak já…teda já samozřejmě nejsem odborník, ale… jestli byste se chtěla s něčím…svěřit, tak já…bych…víte?“ navrhla nepřesvědčivě.

      Jana se usmála a pak se nahnula a stiskla Lence ruku. „To je dobrý,“ zašeptala. „Bude to dobrý. Ale děkuju, vážně.“ Vzala papírový kapesník a osušila si ještě jednou oči. „Jste moc laskavá.“

      Lenka se začervenala. Někde uvnitř ní vybuchla malá hvězda a její žár stoupal vzhůru, do její tváře; měla pocit, že její uši začnou každou chvilkou hořet. „ Ale ne, to já jenom…tak…“ Podala Janě zbytek kapesníků. „Tu máte, vezměte si je. Já mám ještě jedny.“

      Jana si vzala balíček z Lenčiných rukou a zvedla se z lavičky. „Děkuju,“ zopakovala.

      A pak se otočila k odchodu.

      Lenka se za ní dívala, dokud nezmizela za rohem ulice. Z nějakého důvodu se třásla, jako by uběhla několik kilometrů, ale z nějakého jiného a ještě zvláštnějšího důvodu se cítila šťastně a spokojeně. Zhluboka se nadechla a zamhouřila oči při pohledu do slunce. Valily se mraky, ale zatím svítilo plnou jarní silou. Udělala na betonové cestičce před lavičkou dva rozpustilé valčíkové kroky a pak se rozběhla domů.

      Třetí

      Zdál se mu sen.

      Seděl u malého stolku v obrovské místnosti, jejíž stěny se ztrácely někde v dálce, a hrál v karty s neznámým mužem. Byla to zvláštní hra – když byly karty rozdány, jeho protihráč se sklonil, sáhl pod stůl a vytáhl masku malého chlapce. Přiložil si ji k obličeji; a ve chvíli, kdy se jej dotkla, proměnil se v malé dítě. Při pátém zdvihu se stejným způsobem změnil ve starce – a postupně přijal podoby krásné ženy, opět starce a nakonec mladého muže s pronikavě modrýma očima, kteroužto podobu si udržel až do konce hry. Milan prohrál.

      Jeho protivník znovu sáhl pod stůl a vyměnil si tvář s tváří další krásné ženy, jiné než poprvé. Milan se usmál. „Máte také mě?“ zeptal se.

      Žena pomalu a vážně přikývla a sáhla pod stůl. Nasadila si na tvář novou masku; Milanův výraz ztuhl. U stolku naproti němu nyní seděla přesná kopie jeho samotného.

      Díval se přes stůl a viděl tam sám sebe – jenže nyní jinak, než všechny ty tváře předtím. Ano, tohle bylo jiné, roztřásl se. Došlo mu, že nemá ponětí, která z těch dvou tváří je on; hleděl sám na sebe a ve stejnou chvíli si pohled oplácel z druhé strany stolu. Rozpoltil se ve dva Milany, zatímco jeho vědomí zůstalo jediné, a ve všech svých čtyřech očích viděl rostoucí paniku.

      Těžko říci, jak dlouho to trvalo; po několika zoufalých okamžicích se shýbl a vytáhl novou masku. Přiložil si ji ke tváři a změnil  se - v Janu. Páteří a hrudníkem mu projel pocit, že něco je špatně. Usmála se na něho.

      Probudil se.

- - -

      Tenké proudy horké vody mu dopadly na záda a Pavel se otřásl.

      Zavřel oči a nechal vodu proudit; pomalu cítil, jak se uvolňuje, a jeho napjatá, unavená mysl se postupně začínala zklidňovat. Vrhl pohled na digitální hodiny na stěně (měl jedny pro jistotu i v koupelně); a ano, teď někdy se měla Jana setkat se svým otcem: pokud se tedy od minulého týdne nerozhodla jinak.

      Sešli se ve čtvrtek v kavárně. Přinesla s sebou starou dopisní obálku a v ní polovinu jakési staré fotografie. Pavel se křivě pousmál: a samozřejmě, chtěla radu.

      Dvacet pět let svého otce neviděla – její matka si tehdy našla přítele a odstěhovali se pryč. Muselo se mezi nimi stát něco strašného; matka systematicky spálila veškeré mosty. Jediné, co zbylo, byl tenhle obrázek – fotografie malé holčičky na koloběžce, jíž dává oporu mužská ruka a malý kus mužova obličeje. Zbytek odtržený. Objevila ji v matčině pozůstalosti před několika lety.

      Pavel vzal do ruky šampon a napěnil jej na vlasech.

      Říkala, že prý vždy toužila vědět, kdo její otec je. Co dělá, kde žije. Jaký je. Tvrdila, že si bez toho připadá…nekompletní. Neví, co je zač.

      A pak to přišlo. Požádala jednu detektivní kancelář, aby pro ni muže z fotografie našli – a jim se to podařilo. Pavel neměl ponětí jak, ale stalo se. Jednoho dne zaměstnanci kanceláře Janu kontaktovali a výsledkem byl papír se jménem a adresou, plus poznámkou: akademický malíř.

      Několik dní sbírala odvahu, ale pak se rozhodla jednat. Setkat se s ním. Po Pavlovi chtěla jediné: radu,  jak to udělat.

      Netušil, co si myslela, že řekne; poradil jí přirozené, obecné věci – aby ho neobviňovala, kde po celou tu dobu byl, aby mu dala nějaký čas na rozmyšlenou a nesnažila se vetřít do jeho života za každou cenu…zkrátka, aby se chovala normálně a uvážlivě. Přikývla. Jenže, pomyslel si Pavel, oni vždycky přikyvují. Promnul si oči.

      Mluvili spolu asi hodinu a půl; nakonec, jako u všech rozhovorů, se vrátili k tomu, o čem se bavili na počátku. A jak se vlastně pořád máš?

      Tak se (mimo jiné) dozvěděl, že Milan se poslední dobou chová dost zvláštně. Jana to připisovala přepracovanosti; Pavel souhlasil. Vcelku rozumné vysvětlení.

      Nastavil sprchu tak, aby mu voda tekla přímo na hlavu, a spláchl si pěnu z vlasů. Spokojeně se protáhl. To je ono.

      V tu chvíli v jeho pracovně začal zvonit telefon.

- - -

      Klíče zarachotily v zámku a Jana otevřela dveře.

      Povzdechla si. Cestou domů hodně přemýšlela; drncavé pohyby autobusu ji kupodivu postupně uklidňovaly a ona začala uvažovat nad svou situací z většího odstupu. Tak nemá otce, no a? Stejně ho neměla skoro celý život. Možná je dokonce lepší, že ho nepotkala. Určitě by si nerozuměli, jen by se zbytečně pohádali…

      Všechno to Milanovi poví. Když nad tím přemýšlela, nebylo jí jasné, proč mu to vůbec po celou tu dobu tajila. On to pochopí. Zula si boty a uklidila je pod lavičku v předsíni.

      Sice se ho to v podstatě netýkalo, ale… Jana cítila, že má právo to vědět.

       „Milane?“ zavolala a vstoupila do kuchyně. Klíče zachřestily, jak je pohodila do poličky. Nikdo neodpověděl. Janě se zamračila. Není snad doma?

      Nahlédla do obývacího pokoje – rolety na oknech byly zatažené a v místnosti bylo šero. Co se tu děje?

       „Milane?“ zeptala se opatrným hlasem. „Jsi tady?“

      Vstoupila a rozhlédla se. Oči jí sklouzly na křeslo vedle fíkusu.

       „Tady jsi,“ vydechla. „Poslouchej, chtěla bych s tebou mluvit… Je to důležité.“

      Udělala krok směrem k němu - ale najednou se zarazila. Její oči přivykly šeru natolik, aby viděla, že se Milan třese.Vyděšeně se nadechla.

       „Co se děje?!“

      Podíval se na ni. Ucukla a tělem jí projelo zamrazení – polekala se zmučených očí, které na ni hleděly z jeho tváře. Milan seděl zhroucený v křesle a oběma rukama si svíral hlavu..

       „Ne…“ zašeptal.

      Janě se rozklepala kolena. Zmocnila se jí hrůza, nekontrolovatelná, stejná, jako všech lidí, kterým se před očima známé změní v neznámé. Vystrašeně se k němu přiblížila. „Milane…“

       „Já nevím, co je skutečné!,“ zasténal a kolébal se dopředu a dozadu jako vyděšené dítě. Svíral si hlavu. „Nevím!“

       „Bude to dobrý Milane… Jen klid,“ zadrmolila Jana a napřáhla k němu ruku. „Bude to dobrý…“

      Upřeně se na ní zadíval a na chvíli strnul bez pohybu. Pohled mu sjel na její vlasy. Pak se znovu roztřásl – více, než předtím. Jana udělala další opatrný krok směrem ke křeslu. „Milane…“

       „Ne!“ vykřikl horečnatě a v tu chvíli prudce vstal. Křeslo se silou nečekaného pohybu posunulo vzad a pokojem se rozlehl zvuk tříštěného skla ze skříňky vedle fíkusu. „Ne!“ zakřičel. „Tohle je jen sen!“

      Třásl se po celém těle a vlasy měl rozcuchané. Obviňujícím prstem mířil na Janu. „Ty nejsi skutečná!“ vykřikl. Jeho oči sklouzly do předsíně ke dveřím. „Je to jen sen!“

      Vytrhl se jí z rukou, když se ho snažila zadržet, a rozběhl se ke vchodu.

      Jana upadla na zem a zděšeně hleděla za ním. Pak vysypala kabelku na podlahu a vytáhla z hromádky předmětů mobilní telefon.

      Vytočila číslo. Pracovnou necelé čtyři kilometry daleko se rozlehlo zvonění. No tak… Pavle, vezmi to!

- - -

      Oblohou se hnaly tmavě šedé mraky.

      Milan proběhl po chodníku vedle hlavní silnice a zabočil do úzké postranní uličky. Nesnesitelná bolest hlavy se trochu zmírnila, ale myšlenky mu stále vířily v šíleném tanci.

      Zastavil a opřel se o pomalovanou zeď domu napravo. Utíkal snad dvacet minut v kuse – motal se uličkami, chvíli běžel po hlavní, chvíli ne… Zhluboka se nadechl. Ty vlasy…! To nebyla ona, vždyť měla jiné vlasy! Milan zatřásl hlavou; nevěděl, proč vlastně běžel: neměl nejmenší ponětí, kam utíkat, ani co jiného dělat. Stál v uličce a sípavě oddechoval.

      Pak si to uvědomil. Nebyl sám; ve stínu před ním stála žena a upřeně na něj hleděla. Tiše zasténal bolestí.

       „Tak jsi opravdu přišel,“ usmála se.

      Milan se na ni podíval. Chaotickým hemžením v mozku se mu před očima vynořilo jasné jméno.

       „Enigma…“ zašeptal.

      „Konečně jsi to pochopil,“ řekla a usmála se, znovu. Otřásl se – každé její slovo bylo jako osten, zabodnutý do jeho hlavy. „Konečně jsi pochopil, že tohle,“ mávla kolem sebe rukou, „není nic než sen.“

      Udělala krok směrem k němu.

       „Konečně jsi připravený,“ řekla.

      Milan se odlepil od zdi a zavrávoral. Enigma… Ale vždyť…to není možné! Jak by mě mohla najít? Žena před ním ho pozorovala.

       „Kdo jsem?“ zamumlal. Ano, kdo jsem…

Žena se k němu přiblížila na vzdálenost pouhých několika metrů. „Jsi dítě, které se rozhodlo být dospělým,“ zašeptala.

       „Jsi spáč, který se nedokáže probudit.“ V její pravé ruce se cosi ocelově zablesklo. „Jsi opuštěný a osamělý člověk, který si vysnil cizí svět.“

      Milan polkl a olízl si vyschlé rty. V hlavě se mu ohnivými písmeny psalo na víčka další pálící slovo.  „Mortalismus,“ řekl slabě.

      Enigma přikývla. „Ano.“

      Křivě se usmál. Enigma napřáhla ruku; Milan spatřil malý a lesklý revolver.

       „Není jiná možnost, jak doopravdy pochopit,“ řekla.

      Zavřel oči. Bolest hlavy opět rychle vzrůstala. Zmateným závojem vířících myšlenek a pocitů se prodrala na povrch vzpomínka. Ano: jinak to nejde, tak to říkala. Smrt je vypínač. Všechno ostatní může být sen; všechno - kromě toho, co nás zabije. Všechno je sen, kromě toho, co stiskne vypínač. Milan se zapotácel. Jenže…

      Enigma ho zaujatě sledovala. „Ano,“ řekla, jako by četla jeho myšlenky. „Máš pravdu. Jestli to tak není…“ dokončila větu pohybem ruky.

      Otevřel oči. Bolest se znovu stala nesnesitelnou; stiskl zuby a zatřásl se. „Lidé umírají kvůli různým věcem,“ procedil nezřetelně.

      Žena k němu pomalu přistoupila a přiblížila hlavu až těsně k jeho tváři. „Tohle není doopravdy. Ta pistole není. Je to jen sen,“ zašeptala. „Uvidíš.“

      I přes opar bolesti, halící jeho mozek, se Milan lehce pousmál. Mraky na obloze zakryly slunce a na uličku dopadl stín. Stál tiše, ale třásl se po celém těle.

       „Slibuješ?“

      Žena se usmála. Milan ucítil lehký dotyk kovu na spánku. Sklonil hlavu.

- - -

      Jana slabě vykřikla, ale Pavel ji zadržel. „Počkej!“ zavrtěl naléhavě hlavou. „Teď ne. Ještě ne!“

      Stáli na rohu uličky a před nimi se odehrávala děsivá scéna – muž, kterého oba znali, stál osamocený vedle zdi a mluvil k prázdnému vzduchu před sebou. Obestírala je hrůza; i Pavel se třásl. Tohle neznal! Možná se živil jako psychoanalytik, ale jeho klienti nebyli šílení. Měli své problémy, ale vždy byli příčetní. Nevěděl, co v takové situaci dělat.

      Když mu Jana zavolala a rozčileně vysvětlovala, co se stalo, vyběhl z domu a okamžitě nasedl do vozu. Nepřemýšlel.

      Jenže teď, když ho konečně našli, neměl nejmenší ponětí, jak se zachovat. Držel Janu za rameno a mumlal „ještě ne, ještě počkej“ – až  se to stalo.

      A bylo to jako zpomalený film. Kdykoliv poté si na to Pavel vzpomněl, věděl, že čas se v tu chvíli táhl jako přeslazený sirup.

      Milan sklonil hlavu a cosi nezřetelného zamumlal. Na uličku dopadl stín. Vše se zastavilo. Pak sebou trhl a odskočil dozadu, jako by něj vrazilo něco těžkého.

      Pavel se rozběhl. Jeho plášť zapleskal, když uličkou prolétl závan větru. Ohlédl se.

      Za sebou viděl běžet vzlykající Janu.

- - -

       (epilog)

      Padal na dlažební kostky na zemi a ještě v pádu se pootočil.

      Doktorův kabát zavířil vzduchem na konci uličky a Milan uslyšel pláč, který už Jana nebyla s to skrýt. Ohlédl se; žena, kterou znal pod přezdívkou Enigma, zmizela. Pocítil strašlivou únavu, zavřel oči. Když je znovu otevřel, doktor se již skláněl nad ním. „Milane, jsi nemocný,“ řekl a Milan ucítil, jak mu kdosi sevřel ruku v dlaních. Musila to být Jana - neviděl ji sice, ale slyšel její vzlyky. „Musíš se léčit.“

      Ležel v ústí uličky, bylo pozdní odpoledne a mezi střechami domů nad sebou viděl maličký kousek tmavě šedé oblohy. Usmál se. Bolest hlavy ustupovala, už byl naprosto klidný. Znal pravdu. „Ano,“ zašeptal nepřítomně a pokýval lehce hlavou, „Budu  se léčit,“ řekl.

       „Budu se léčit.“

      Ležel na špinavé zemi, za jednu ruku ho držela Jana a na druhé mu doktor kontroloval srdeční tep. Enigma měla pravdu. Zavřel oči a představoval si šedou oblohu vysoko nad sebou. Ano, teď věděl, jak to je. „Budu se léčit,“ šeptal a nepřestával se usmívat.

- - -

      Lenka zamyšleně upila z hrnku kávy a nohou pokyvovala do rytmu písničky It Dont´t Hurt od Sheryl Crow, která tiše vyhrávala z rádia na skříňce.

      Ten psycholog říkal, že má hezké vlasy. Pozorně se na sebe zahleděla v odrazu na okně a naklonila hlavu na stranu. Říkal, že jsem výjimečná.

      Tázavě pozvedla obočí, ale Lenka na skle neodpověděla. Povzdechla si a obrátila pohled k bílému stropu nad hlavou.

       „I dont´t dream ´cause I don´t sleep, the moon is hanging like your head, sun comes out but I don´t see…“ zaznělo pokojem. Zavřela oči, ale bylo to k ničemu.

      Spánek byl stále ještě daleko.

11.6.2004

Praha