Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Edmond Dantés po dlouhém, téměř sedmiletém, nespravedlivém veznění v pevnosti If začal kopat tunel ke svobodě a osud tomu chtěl, že po dlouhých dnech vysilující práce narazil na nepřekonatelnou překážku v podobě nosného trámu. Edmond propadl záchvatu zoufalství. Stále znovu a znovu se pokoušel trám přesekat, ale jeho nedokonalé nástroje selhávaly. Pak ale se něco stalo. Edmond cítil, jak mu vstávají vlasy, a po kolenou couvl. „Ach,“ zašeptal, „slyším mluvit člověka.“ Za trámem se ozval hlas. Už čtyři nebo pět let neslyšel Edmond Dantés promluvit nikoho jiného než žalářníka a žalářník není pro vězně člověk: jsou to živé dveře připojené ke dveřím dubovým, je to mříž z masa a krve přidaná k mřížím železným. „Při Božím jméně,“ zvolal Dantés, „vy, kdož jste promluvil, promluvte ještě, ačkoliv váš hlas mě poděsil. Kdo jste?“ „A kdo jste vy?“ zeptal se hlas. „Nešťastný vězeň na cestě ke svobodě,“ odpověděl Dantés. „Vězeň na útěku?.Dobrá,“ řekl neznámý. „Dnes již nepracujte, nestarejte se o nic a čekejte na mé zprávy.“ „Ale neopustíte mě, nenecháte mě samotného, přijdete zase?“ „Již brzy vás odtud vyvedu,“ odtušil hlas. „Zatím na shledanou.“ Tón, jímž bylo vysloveno těch několik málo slov Dantése přesvědčil; víc nežádal. Vylezl ven, odstranil s obvyklou pečlivostí vydlabané úlomky a přistavil lůžko opět ke zdi aby zakryl tunel. Čekání bylo k nepřečkání. Jako každý den, večer přišel žalářník. Dnes ale nebyl sám. Přišla s ním stráž, která vyvedla Edmonda po mnoha schodech na nádvoří pevnosti. Tam jej uvítalo čerstvé povětří a silueta muže v třírohém klobouku. „Plním svůj slib a již dnes opustíte svou kobku,“ promluvil ředitel vězení hlasem z podzemí. „Váš tunel použijeme pro přivedení vody do mé kanceláře a Vy se přestěhujete do cely v západním křídle. Potřebujeme tam novou kanalizaci.“ Edmond se zachvěl, snad večerním chladem.
Písmák