Malá zimní epizoda

V zimě se celé Želary pokryly sněhem a naše chalupa se stala skoro nedostupnou. Joza vstával ještě dříve a každé ráno znovu prošlapával cestu dolů na pilu.

Mých povinností se sněhem ubylo. Tak jsme jednou, v záchvatu dětinské radosti, stavěli s Azorem sněhuláka. Chtěla jsem Jozu překvapit. Práce mi však nešla od ruky tak, jak jsem očekávala. Azor povzbuzoval mohutným štěkotem. Ale když byl kus hotov, vrhal se na torzo sněhuláka jako na největšího nepřítele. Statečně mě bránil a bořil tak mé dílo. Skákal jako štěně a nebyl k utišení. Chápal stavění jako novou hru. Teprve až se unavil mohla jsem svůj výtvor dokončit.

Můj první sněhulák po mnoha letech. Byla jsem pyšná, přestože mu padala mrkev umístěná jako nos. Nemohla jsem se dočkat Jozova návratu.

Lucka se po shlédnutí mého výtvoru mohutně škytavě rozesmála, předvedla tak jeden ze svých milejších řehotů. Měla zrovna výborný den. Pochvalovala si teplo a slunce. Množství sněhu, které mě otravovalo, považovala za ideální. Nevysvětlila však proč a na co a já se neptala. Asi ji tak rozradostnil včerejší snadný porod u Chovanců. Ale v ní se člověk nevyzná.

Joza se dnes vrátil brzy, na pile nebylo pro sníh moc práce. Moje dílo ocenil nadšenými modrými jiskřičkami v očích a pytlíkem cukru z hospody.

Seděli jsme spolu u okna, kamna mile hřála a na údolí se snášel soumrak. Zář zapadajícího slunce oblékla zasněžené stráně do zlata. Poslední dnešní paprsky se proháněly po loukách pokrytých bílou peřinou. Klouzaly se po ledu mnoha drobných potůčků a říček a mizely v tajemné lesním příšeří. Drobné jiskřičky jakoby vířily vzduchem, nechaly se unášet nebo jako včelí roje poletovaly údolím. Barvy kopců přecházely v oranžovou a růžovou a všechno se blýskalo. Slunce tančilo na vrcholcích hor. Musela jsem mhouřit oči a schovávat se na Jozově rameni. Poslední slunečné mrknutí jen pro nás dva.

„ Hanulko.“ Roztála jsem jak sněhová vločka na kamnech. Štěstí nemusí být vůbec nic složitého.