Prasklá šablona

      "Hm, není čas." omluvil si skoro
neslyšně svou nechuť k úpravě porostu.

      Nerad se holil. Když mu vousy nerostly
tak si připadal méněcenný a teď? Nejradši by si je nechal odstranit natrvalo.
Ráno se oholí a večer, když na Irenu doráží, bručí

      "ŠKRÁBEŠ, běž se oholit."

      Někdy ho to tak rozladí, že laškování dotáhne
do ztracena, aby nemusel vstát, oholit se a znova pokračovat. Odpuzuje ho ten
chlad. Ta příprava. Chce se milovat, je to fyzicko-psychická záležitost a nepřemýšlí
nad tím, že měli k večeři topinky. Je mu jasné, že ona to vnímá jinak a respektuje
to.

      Přejel si rukou po vousech. Ještě jednou
zauvažoval o tom, že se oholí. Tuhle myšlenku však opět zahnal. Pustil si studenou
vodu a dlaněmi ji přenesl na obličej. Úkon několikrát zopakoval. Musel se probudit.
Otočil se pro ručník a utřel si obličej. Použil tuhý deodorant. Při aplikaci
mu bleskla hlavou reklama.

      "Důkaz místo slibů" brouknul
si a usmál se na sebe do zrcadla.

      Dvakrát na sebe stříknul svého Davidova.
Přešel zpátky do ložnice a hodil na sebe košili a kalhoty. Kravata, sako. Pak
snídaně. Dělal ji pro oba každý den. Trpěl nespavostí a měl tak každé ráno spoustu
času. Dneska to bude ovocný salát, pomyslel si, když viděl množství možných
ingrediencí v lednici. Pokrájel jablka, hušky, banány a kiwi a postupně nakrájené
ingredience shrnoval nožem do mísy co dostali k pátému výročí od jeho rodičů.
Přidal pár kuliček hroznového vína a angreštu. Z krabice vyndal hrst vlašských
ořechů a nakonec přihodil ještě trochu rozinek. Všechno zalil jogurtem.

      "Mňamy" mlasknul když ochutnal
svůj výtvor.

      Nandal si trochu salátu do misky. Nikdy
nesnídá doma, tedy vyjma víkendů. Dálkovým ovladačem spustil potichu své oblíbené
ranní rádio a vzal si noviny z minulého dne. Adam nikdy nečetl aktuální noviny,
četl jen ty den staré. Je to možná divný zvyk, ale přes den se k němu všechny
zprávy dostanou a ráno ho tak druhý den už nemůže nic rozčílit. Špidla mu přece
nebude kazit ráno. Chvíli četl. Pak vstal a šel postavit vodu na čaj. Vyndal
Irenin oblíbený hrnek a vhodil do něj sáček ovocného čaje. Irenka bude mít ovocné
ráno pomyslel si a usmál se, když se mu před očima promítl její rozverný usměv.
Konev zabublala a za chvilku klapla. Zalil čaj a po chvilce vyndal sáček lžičkou.
Vždy namotával sáček na lžičku jako se to dělá se špagetami.

      Posadil se a ještě se začetl do jednoho
článku. Asi v půlce slyšel jak Ireně zvoní budík. Složil noviny a uložil je
na místo kam dávali starý tisk. Poodešel do předsíně a chystal se k odchodu.
Neutíkal před ní jen věděl, že je lepší odejít. Rád si s ní povídal, ale ona
po ránu nebyla komunikativní, v podstatě byla dost nevrlá. Věděl to, věděl,
že by se sním stejně krom "dobré ráno miláčku" jinak nebavila. Vždy
jí tedy vyklidil pole, věděl, že ona tak stráví ráno ve stejném klidu jako on
a to jí ten klid chtěl prostě dopřát. Až přijde do práce, ona mu už namalovaná
najedená a jako vždy perfektně oblečená zavolá a popřeje krásné ráno, poděkuje
za snídani. Popřeje mu hezký den a půjde do práce. Irena mu pak volá ještě jednou,
když dorazí do firmy. Oba pak mají spoustu práce a volají si až o polední pauze,
ale ani to není pravidlo někdy to prostě nevyjde.

      Možná se Vám to vše zdá jako stereotyp,
ale Adamovi to vyhovuje je na to zvyklý. Tyhle pravidelnosti a možná až strojové
návyky mu dávají pocit stability a bezpečí.

      Druhou nohu nasoukal do boty a napřímil
se. Něco je špatně pomyslel si. Něco je v dnešním scénáři jinak. Ale co? Adam
o tom chvíli zapřemýšlí a pak si to uvědomí. V tuhle chvíli Ireně už většinou
budík nezvoní. Že by se dneska Ireně nechtělo vstávat? Měla těžký den. Když
jela z práce ťuklo jí auto a musela čekat na policajty a sepisovat nějaké papíry
aby to mohla dát na pojišťovnu.

      Adam se nezul a opatrně přeběhl v botách
do ložnice. Irena ležela na posteli stejně jako když vstal. Ani nevěděl proč,
ale nějak ho to zneklidnilo. Přešel k posteli nahnul se a znova jí políbil.
Něco je špatně, blesklo mu hlavou a jemně s ní zatřásl. Nic. Žádná odezva. Zatřásl
silněji. Nic. Do těla se mu dostal zvláštní pocit, který nedokázal popsat. Byl
to strach, zděšení? Odhrnul jí vlasy z obličeje a uviděl nepřirozený pohled
do prázdna.

      "PROBOHA ZLATO" vyjekl zvláštním
hlasem. Strach a děsivá představa dala jeho hlasu divnou barvu a intonaci.

      "Zlatíčko" křičel. Třásl s Irenou,
ale nic se nestalo.

      Adam si uvědomil, že Irena nedýchá. Z kapsy
vylovil spěšně mobil a vytočil 112. Než se někdo ozval na druhé straně, zdálo
se mu to jako věčnost. Upřeně se na Irenu koukal. Jak strašně se můžou táhnout
vteřiny.

      "Přijeďte moje žena nedýchá, nemůžu
jí vzbudit, přijeďte sem." chrlil do telefonu.

      Žena na druhém konci byla až nepříjemně
klidná a chladná. "A kam? Adresu!"

      "No sem, Chámova dvacet dva, Praha
deset" vysypal ze sebe.

      "Ale rychle!" odhodil telefon
a začal s Irenou znovu třást.

      "Irenko, srdíčko vzbuď se" po
tvářích mu už tekly slzy.



      Adam se mátožně pohyboval, snažil se provádět
nějaké úkony pro udržení života, ale nevěděl jestli to dělá správně, jestli
a jak zkontrolovat co Ireně je. Sanitka přijela za dobrých 10 minut. Bohužel
konstatovali pouze smrt. Adam nechápal co se stalo.



      "Doktore před dvěma hodinami jsem vstával
a bylo vše OK" větu zapil panákem vodky.

      "Pane Bartůněk obávám se, že tomu tak
nebylo" klidně a soucitně mluvil doktor.

      "Vždyť je teplá, musí to být chvilka"
Adam to chtěl vědět! Jak to, že si toho nevšiml.

      "Je přikrytá, proto nevychladla. Ale
posmrtná ztuhlost naznačuje, že je to několik hodin" ujišťoval doktor Adama
a snažil se aby krutá realita vyzněla co nejmilosrdněji.

      Adam to musel zapít. Nalil si dalšího panáka
a kopnul to do sebe.

      Z pitvy později vyplynulo, že Ireně praskla
cévka v mozku. Prý mohla prasknout při té mini nehodě co měla ten den předtím.
Adam si pamatuje na migrénu, kterou mu předhodila když na ní včera dorážel.
Nechtěla se s ním milovat. Vzala si prášky a šla spát. Adam se na ní v noci
zlobil. Nedal nic najevo, ale vnitřně se zlobil. A všechno bylo v podstatě jinak.

      Irena prý měla pravděpodobně nějakou vrozenou
predispozici a mohlo se jí to stát třeba při skákání přes švihadlo. Adam se
proklínal, že nic neudělal, že si ničeho nevšiml. Ležela přeci jen pár centimetrů
od něj a on nic. Jen zase vstal a choval se podle zajetých kolejí. Mrzelo ho,
že spolu neudělali něco bláznivého, že žili tak stroze i když šťastně. Chtěl
vrátit čas a chovat se jinak. Mohl si třeba včera vzít dovolenou, vzbudit jí
a přes protesty naložit do auta a vyrazit na jejich místo na Slapech. Udělal
by toho nekonečně mnoho, kdyby věděl, že včerejšek je jejich poslední den.



      Adam stál na Slapech na jejich skále a díval
se dolů. Oči měl zalité slzami a u nohou mu ležela urna s popelem jeho jediné
lásky. Samozřejmě ho napadlo skočit a skončit s trápením, ale nebyl na to ta
pravá nátura. Nikdy neutíkal a i s tímhle se nějak popere. Vzal urnu a pomalu
usypával. Nechal popel unášet větrem. Nejdříve stoupat a pak klesat.

      "Vím, že jsi to tu milovala a chtěla
by jsi tu být. SBOHEM srdíčko, sbohem."