Květnová sobota

Ten den pro mě vůbec nezačal dobře. Hnedka ráno jsem se chytil s Gabriellou, takže jsem okamžitě vypadl z bytu. Venku bylo pošmourno. Mezi potrhanými mraky pomalu vylézalo jarní slunce a dávalo světu růžový nádech. Ani nebyla zima.

Vytáhl jsem svou věrnou stříbrnou téšestsetdesítku a umě listoval seznamem. Televize, Terra Quotta, Tereza… U tohohle záznamu jsem se zastavil. Jemně ve mně hrklo. Tuhle dívku už jsem pěkně dlouho neviděl. Zmizela mi za obzorem a já neměl dost sil, abych ji sledoval. Slibný plány ustoupily realitě, mnohý byly příliš utopický, jinejch jsme se nebyli ochotni držet. Vlastně to možná byly jenom moje plány. Co si ona myslela jsem se nikdy nedozvěděl.

Možná že byl pravý čas na nové navázání zpřetrhaných kontaktů. Rozhodl jsem se, že jí napíšu, až budu v metru. Abych neměl chuť se vrátit.

Odepsala. Nečekal bych to, ale bylo to tak. Nevím proč, ale měl jsem z toho obrovskou radost. Domluvili jsme si sraz u Livingstona. Teda, spíš ho naplánovala ona, ale já proti tomu nic neměl, protože Livingstona jsem měl taky rád. Měl jsem tam být za hodinu.

Nacpal jsem se do plného vagónu naleštěné emjedničky. Všichni kolem mě se mračili, řešící svoje pracovní, rodinné či sexuální problémy. A já se nad nima smál. Uvidím Terezu.

Jak už je to vlastně dlouho? Rok? Hloupost, s Gabriellou chodím dva roky, takže to budou nejmíň čtyři. Čtyři roky… Tenkrát nám bylo… tak málo! To mě schladilo. Třeba… Třeba se spolu nedokážeme bavit. Máme jiný cíle, názory, myšlenky… Třeba si nedokážeme odpustit to co bylo.

Na Ípáku jsem přestoupil na tramvaj. Takhle to bylo rychlejší. Svezu se na Karlák a odtamtud je to do Myslíkovky jenom pár kroků… Jak asi bude vypadat? Naposled jsem jí viděl, když měla na hlavě dredy. Tenkrát to byla docela móda, ona sice módním trendům neholdovala, ale měla je. Já sice navrhoval copánky, ale nesehnali jsme nikoho, kdo by jí je upletl.

K Livingstonu jsem se plížil jako pes. Pěkně u zdi s ocasem mezi nohama. V žaludku mě tlačilo a téměř se mi chtělo zvracet. Naposledy jsem si pročísl vlasy, zkontroloval datum a čas a vykročil pravou nohou.

V baru hrála SKA, jak jinak, ale od sklepa po patýrko, nikde jsem jí nenašel. Nojo, vždycky chodila pozdě… Pozdravil jsem se s Františkou a objednal si kafe. Přinesla mi ho se skvělou skořicovou sušenkou…Na rozdíl od ostatních hostů byl můj hrneček naplněn až po střechu.

Zaposlouchal jsem se do jedný skladby od Reef Beefů, kterejm diktoval tempo tikot nástěnejch hodin…

Když jsem k večeru vracel domů, nejezdilo metro. Kdosi tvrdil, že do kolejí napadala část školního výletu ze Žamberka. Celkem by mě zajímalo, kde tu informaci sebral. Asi byl očitý svědek. Nebo byl jedním z nich. A nebo to byl fabulant a exhibicionista. Něco jako já.

Náhradní doprava byla přecpaná, takže jsem se rozhodl jet po nábřeží. Ve Dvorcích zase stála ta stará pani, co neustále nadává na poměry, i když jí nikdo neposlouchá. Prodává při tom zvadlý kytičky, který chodí trhat na travnatej předěl Jeremenkovy ulice. Prodává je a nadává. A nikdo si je nekupuje. Za pár povadlejch pampelišek chtěla jen pětikačku, tak jsem jí dal rovnou dvacku. Asi byla ráda, protože na chvíli umlkla. A já jsem stihl stodvacetštyrku, která mě vyhoupla až na Ryšánku.

Doma mě Gabriella čekala v potemnělym bytě. Z jejích očí jsem poznal že plakala. Vždycky byla přecitlivělá, ale snažil jsem se nebrat její slzy na lehkou váhu. Cejtil jsem se bídně. Jako vždy, když někam uteču před světem a neřeknu kam. Ale z kytičky měla radost. Šli jsme brzo spát. Otevřenými dveřmi na balkón na nás foukal čerstvý vítr.

Ležel jsem na zádech a všechno jsem najednou chápal. Vlastně nebylo co řešit. Jemně jsem pohladil Gabrielliny vlasy a políbil jí na čelo.