Hladinou do oken

Že prý tehdy do kafe

nadrobili příliš rohlíků,

labutě přetekly přes splav

a unášely na křídlech

hrnky, talíře, střechy.

Oni na stromech

oprašovali drobky z dlaní

pokorní jako voda u hráze,

vzpomínali na předky

suk za sukem

centimetr za centimetrem.

Bláto nechali v hromadách

přede dveřmi,

aby všichni viděli,

že si pamatují.

Tráva z něj pak udělala

mohylu

a děti Himaláje.

A smutek?

Tomu se vysmáli

hned příští večer.

„Břeh je náš“,

napsali na hladinu

labutím brkem.