Ostrov zakletého prince, část 20.

První, čeho si Klára všimla po svém návratu z Prahy byl prázdný byt. Nic neobvyklého. Nechyběl ani vzkaz na stole

od rodičů, že přijdou pozdě.

Ale to nebylo všechno. Bylo tam napsáno ještě něco, ale toho si Klára všimla, až když pojedla studené kuře s chlebem

a usoudila, že v polovině září by ještě nemusela být taková zima.

Potom uviděla i druhý papírek, který předtím smetl ze stolu průvan. Náležel k tomu prvnímu.

"Byl tu nějakej divnej chlap a neuměl slovo česky, tak nevím, co to bylo zač."

Tím vzkaz končil.

Klára se zamyslela. Divnej chlap? Určitě si z ní vystřelil nšějaký bývalý spolužák. To jí ještě chybělo.

a hostina rovněž neměla chybu.

Klára se cítila nesvá od té doby, co vkročila do obřadní síně. Chtělo se jí příšerně brečet. Tak, že málem utekla.

Pomohla pak Andrei i s balením kufrů a vyprovázela je na letiště, odkud měli letět do Řecka.

Pak teprve sedla na autobus, který ji dopravil zpátky domů.

Venku už byla tma, když přišla domů její matka.

"Ahoj. Konečně jsi doma. Jedla jsi něco?"

Když ji Klára ujistila že ano, vybalila nákup a roztřídila ho na místo.

"Co to tu bylo za člověka, jak jsi psala? zajímalo Kláru.

Matka se zamračila.

"To netuším. Ale úplně jsem se ho lekla. Pořád něco mlel anglicky, mával rukama i hůlkou a taky tím papírkem, co na něm byla naše adresa."

Klára ztuhla na poloviční cestě do svého pokoje.

"Jakým papírkem?"

Klára ho hned poznala. Lístek co nechala u Tonnyho, když odjížděla na letiště. Byl pro Ricka. A napsala ho ona vlastní rukou. Její jmého a přesná adresa.

"Byl to černoch?" vyptávala se dál.

"Ještě to tak. Žádnej černoch. Spíš mafián. Děvče ty máš ale známosti," křižovala se paní Berková a vypadala opravdu pohoršeně.

"A byl sám, nebo s dívkou."

"Sám. Ale úplně mi to stačilo. Bála jsem se, že nás chce přepadnout a okrást, ale když viděl, že mu nerozumím ani slovo, rozhodil rukama a odešel."

"A jak se jmenuje, to neříkal?"

"Možná jo, ale v tom strachu jsem ho ani pořádně neposlouchala."

"Mami," zaúpěla dívka,"je to důležitý.

Paná Berková se ohnala utěrkou.

"Důležitý je, aby ses takovejm lidem raděj vyhýbala. Jestli přijde ještě jednou, už mu neotevřu."

Klára měla pocit, že se jí rozskočí hlava.

Byl tu někdo, kdo neumí čsky, vypadá jak mafián a má její adresu.

Ani nepostřehla, že zazvonil zvonek.

"Táta si zase zapomněl klíče. Jednou z něho zešílím," pravila matka a rozběhla se ke dveřím.

"To jste zase vy? Už jsem řekla, že vám nerozumím," uslyšela Klára matčin rozhněvaný hlas. Zvědavě vykoukla z kuchyně. Ale nezvaného hosta nezahlédla. Ve výhledu jí bránily otevřené dveře.

"Kdo je to, mami?" ozvala se po chvíli.

Nedalo jí to, aby se na návštěvníka nešla podívat.

Za dveřmi opravdu někdo stál. Vysoký opálený muž v černé kožené bundě a tvářil se jako deset čertů.

Když ji uviděl, doširoka se usmál a odhalil svůj dokonalý chrup.

"Prosímtě. Řekni své matce kdo jsem, ať na mě konečně přestane křičet," požádal Kláru anglicky.

Kláře se zatmělo před očima víc, než když stála na okraji propasti a měla skočit do řeky.

"Ricardo Valdez," zašeptala.

"Kdo?" natáhla krk paní Berková.

"To...to je můj kamarád mami. Přijel až z Havaje. Nepřišel nám nic ukrást."

"Ne? Tak to ať jde klidně dál."

Ricardo Valdez vkročil do předsíně. Opíral se o hůl a trochu kulhal.

"No tohle! Uzdravil ses," jásala Klára a odvedla si hosta do svého pokoje.

Stále se neodvažovala zeptat, proč vlastně Ricardo přijel. Nenápadně se štípala do ruky každých pět minut, aby se ujistila,

že se jí to opravdu nezdá. Její přítel je tady. Přijel. Chyběla mu?

Další otázka, na kterou chtěla znát odpověď.

"Asi se divíš, že jsem přiletěl až sem," řekl, když vypil panáka domácí slivovice, o níž se vyjádřil že je lepší, než tequila.

Klára se vzmohla jen na úsměv.

Ricardo Valdez pokračoval:

"Když jsem se vrátil do svého domu, měl jsem zvláštní pocit, že tam pořád jsi, i když jsi byla už dávno pryč."

"Asi proto, že jsem tam nechala část sebe. Pořád vzpomínám, jak je to tam nádherné. Na tebe, na Mária, na oceán..."

"Já jsem o tom hodně přemýšlel, Claire a došel jsem k závěru, že už v tom domě sám žít nechci. Kdysi mi to vyhovovalo,

ale jen do doby, než jsem poznal tebe. A tak..... jsem tě chtěl požádat, aby ses vrátila na Havaj se mnou," řekl Ricardo nakonec.

"Já?" vyjekla klára a hned se plácla přes pusu.

"Ano ty, kdo jiný? Jsi má nejlepší přítelkyně," odpověděl.

"Myslíš to vážně?" zeptala se pro jistotu.

"Ano. myslím."

Klára se ošila.

"Ale....nikdy mi nedají povolení k pobytu," namítla.

"Ale dají. Jen se neboj. O to se postarám."

"Jak?"

"Jednoduše," usmál se,"vezmu si tě za ženu."

"Jak prosím?" vypískla Klára už naprosto bez zábran.

"No to bude asi trochu roblém," soukala ze sebe Klára, "já se chci totiž vdávat z lásky."

"A kdo říká, že tě nemám rád?"

"Taky tě mám ráda, ale to řece nestačí," namítala Klára.

Ricardo Valdez se zamyslel.

"Mohla bys říct rodičům, že strávíš noc mimo dům?"

"Proč?"

"Chci tě pozvat na večeři a pak na skleničku k sobě," oznámil jí svůj plán.

"Myslíš do hotelu?"

"Ano. Kam jinam. Ubytoval jsem se v tom hotelu na hlavním náměstí. Potřebuji ti říct ještě spoustu věcí

a chci tě líp poznat. Taky dát možnost tobě líp poznat mě. Vzpomeň si na to, co jsme spolu všechno zažili.

Byli jsme si tak blízcí."

Ricardo Valdez uchopil Kláru za ruku a políbil ji.

Ricardo se zvedl k odchodu.

"Budu na tebe čekat. Přijď prosím tě"

"Pěkný kamarád," řekla paní Berková, když host opustil byt.

"Je mu jistě přes třicet. Co vlastně chtěl?"

"Přijel mě požádat, abych s ním odletěla na Havaj a žila tam s ním," řekla Klára po pravdě.

Faktem bylo, že tomu sama stále nemohla uvěřit.

"Ale ty tam nepoletíš, že ne?" zadoufala matka.

"Já nevím. Musím si to rozmyslet."

"Rozmyslet a co, proboha? Máš před sebou pět let školy a skvělou budoucnost. Zahrabat se na nějakým ostrově

"Ale já ho miluju, mami. A jsem hrozně ráda, že je tady."

Matka spráskla ruce.

"Nevíš, co mluvíš. Raději se rychle vzpamatuj, než přijde táta. Víš, jak je v poslední době nervní. Ani se neopovaž

o tom před ním mluvit."

"Nebudu s ním mluvit. Odcházím a vrátím se až ráno. Promiň mami."

Do hotelu Hvězda to bylo jen dvě zastávky autobusem.

jako hastrmanská delegace.

Ricardo Valdez tam seděl u stolu a četl noviny.

"Promiňte slečno, máte rezervaci?" zastavil ji vrátný u vchodu. Podezřívavě si ji prohlížel a mračil se,

když voda z jejího oblečení a vlasů zmáčela plyšový koberec.

Vrátný něco pošeptal číšníkovi a ten odplul k Ricardovi a něco mu říkal.

Ricardo Valdez zvedl oči od novin a když uviděl Kláru, šel jí naproti.

Než se Klára vzmohla na protest, už ji vlekl do výtahu a odtud do pokoje číslo 33.

Byl to moc hezký pokoj, na tak obyčejný hotel.

Klára si dala horku sprchu a když se vrátila do pokoje, měl pro ni Ricardo připravený horký čaj. Velké světlo bylo zhasnuto a na stolku hořely dvě červené ozdobné svíce.

"Tu máš," podával jí šálek a odhrnul jí z tváře pramen pokrých vlasů.

_

Měl takový strach že nepřijde, že už začal vážně uvažovat o skleničce whisky. Ale ovládl se. I když po tak strastiplné cestě by dal přednost celé lahvi.

Nejdřív blázinec na letišti, pak nedorozumění u přepážky v bance, nekonečná cesta taxíkem do tohohle zapadákova

a pak naprosté nepochopení Claireiných rodičů, kteří neuměli slovo anglicky ani španělsky. Už se nedivil, že tu Claire nechce žít.

On by tu taky nevydržel.

Ten den, kdy si uvědomil, že touží obejmout její křehké tělo a políbit ji, vyměnil berle za obyčejnou hůl a láhev whisky

za pomerančový džus.

Přestal šetřit sebe i mrtvou končetinu. Rozhodl se ji zase oživit a podařilo se mu to.

Pak nasedl do letadla a odletěl do země, která mu byla naprosto neznámá, odhodlaný najít Claire za každou cenu.

Požádal ji o ruku, pravda trochu neomaleně, ale dokázal to. Nepřímo odmítla, potože on to zbabral. Ale slíbila,

že za ním přijde.

Teď tu seděla vedla něj v hotelovém pokoji a jeho županu a usrkávala čaj.

Oba mlčeli.

Měl dostatek času si prohlédnout její obličej.

Nádherné dlouhé vlasy, vysoké inteligentní čelo, malý nosík a kolem něj několik pih. Světle zelené oči, plné rty.

Je docela hezká. Ne je moc hezká. Jak to, že si toho dřív nevšiml?

Protože myslel jen na Mariu. I teď na ni myslel, jako na krásnou vzpomínku jeho minulosti. Ale Claire byla přítomnost. Možná i budoucnost. Chtěl, aby byla i budoucnost. Ale nevěděl, jestli si ona přeje totéž. Měl by se zeptat. Ano, to určitě,

ale předtím musí udělat ještě něco jiného.

Zvedla k němu oči.

"Proč?"

"Zachoval jsem se k tobě přímo hanebně, ale pochop. Nevěděl jsem, jestli budu vůbrec ještě někdy chodit. Nestál jsem

o lítost ani soucit, ale hlavně jsem nechtěl, aby ses musela starat o mrzáka."

"Jak víš, že bych to udělala. A ráda?" zeptala se.

"Protože jsi skoro svatá. Vím, že bys pro mě udělala cokoli. Poznal jsem to, když jsme uvízli v té džungli. Šokovalo mě,

co všechno jsi ochotna udělat pro přítele."

"To není přesné. Já jsem si jen myslela, že to dělám pro přítele, ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak."

"Vím. Vím, že jsem se k tobě zachoval jako největší darebák, ale hrozně mě to mrzí. Ani v nejmenším si nezasloužím být tvým přítelem."

Zvedla se z křesla a přesunula se k němu na gauč. Prázdný šátek postavila na konferenční stolek.

"Špatně jsi mě pochopil. Tehdy v té džungli jsem ještě nevěděla to, co vím dnes docela jistě. Ale mělo mě to napadnout."

Ricardo Valdez měl v očích jeden velký otazník.

"Napadnout co?"

"Musím se k něčemu přiznat," řekla pracně a hned pokračovala.

"Tehdy v noci, když jsme spali v té chatě...ráno jsem tě budila a tys ještě ve spánku myslel, že jsem Maria. Chytil jsi mě

a políbil. Byla jsem překvapená a styděla jsem se. Proto jsem ti o tom neřekla."

Ricardo Valdez vytřeštil oči a pak se chytil za hlavu. Vida. Další věc, kterou byť nevědomky totálně zbabral. Chudák holka. Musela být pěkně vyděšená.

"To není všechno. Když jsi pak vysílením usnul v leseu toho mangovníku, tak jsem......"

"Co jsi?"

"Tak jsem tě....políbila. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Ale děsně se mi to líbilo a pořád jsem přemýšlela nad tím,

jestli bys mě políbil, kdybys věděl, že jsem to já. Omlovám se ti."

"A chceš to pořád vědět?"

"Co?"

"Jestli bych tě políbil."

"No....ano. Chci to vědět," řekla váhavě a po dlouhé době se mu zase podívala do očí.

Ulehčeně se rozesmál. Spadl mu kámen ze srdce, protže si všechno uvědomil. Claire k němu necítí nenávist. Jen se bojí, stejně jako on přiznat si svoje pocity.

No, je na čase si vše vyjasnit tady a teď a je na něm, aby vzal situaci pevně do rukou. Hlavně opatrně. Claire je citlivá křehká bytost.

"Samozřejmě, že bych tě políbil. Lituju, že už jsem to dávno neudělal."

"A neříkáš to jenom tak, že ne?" chtěla se ujistit.

"Jistěže ne. Zamiloval jsem se do tebe Claire, ale nechtěl jsem si to přiznat, to je ceý problém. Proč bych sem jinak jezdil, kdyby to nebyla pravda?"

Claire jen pokrčila rameny a sklpila oči do koberce.

Vzal ji za ramena a přisedl si těsně k ní.

"Rád bych tě teď políbil. Jestli budeš chtít. Jestli ti to nebude vadit," navrhl.

Claire dál seděla celá ztuhlá a dál klopila oči do koberce.

Ricardo Valdez ji vzal jemně za bradu a přinutil ji, aby na něj pohlédla. Pak ji teprve lehounce políbil. Cítil její sladké rty

a viděl její doširoka otevřené oči. Všiml si, že se jí na řasách chvějí kapičky slz. Pomalu skanuly na jeho tvář. Horké slzy.

Tak horké, že ho začala pálit i jeho vlastní tvář. Teprve o chvíli později přišel na to, že ho spaluje jeho vlastní vášeň.

Claireino tělo se chvělo jako v horečce, když se dotkl konečky prstů její hladké pleti.

Zaznamenal i její nesmělý dotek na své hrudi.

Ujistil ho, že souhlasí se vším, co se bude nadále dít, i když také zřetelně cítil její strach.

To, co se právě dělo a bude dít je pro ni něco neznámého a on na to nesmí ani na chvíli zapomenout.

Dal jí ještě jeden něžný polibek na rty. Pak zlíbal celou její tvář i vlhké oči.

Když ji začal líbat na krku, zachvěla se ještě víc.

Saténový župan sklouzl z jejího ramene. Políbil to právě odhalené místo a pokračoval dál směrem dolů. Očekával,

že ho každou chvíli zarazí její ruka, ale nestalo se tak.

Naopak. Byla to právě její ruka, která začala rozepínat konoflíky jeho oblíbrné hedvábné košile. Ve světle svíček viděl,

jak její tvář zrůžověla. Bylo to tak půvabné, že se usmál.

Usmála se i ona. Nesměle a bázlivě.

Vstal a pomalu ji zvedl z gauče. Byla tak lehounká, tak křehká, že se bál, aby jí neublížil, když ji opatrně pokládal

na velikou postel.

Nevěděl jak se to stalo, ale pásek županu jako zázrakem povolil a odhalil to, co ještě před chvílí tak starostlivě ukrýval.

Claireina alabastrová pleť zazářila tak, že se s ní ani svíce nemohly měřit.

Ležela odevzdaně na zádech s rozhozenýma rukama a dovolila mu, aby se jí dotýkal.

On jí pak dovolil, aby mu svlékla košili i kalhoty.

Jistě v tu chvíli překonávala sama sebe, ale nepomohl jí.

Její dech se zrychlil, na čele jí perlily kapičky potu.

Chtěl jí připravit krásný zážitek.

Lehounce laskal její ňadra i panenský klín. Zlíbal celé její tělo. Byl si jist, že nevynechal jediné místečko.

"Jsi opravdu krásná," zašeptal jí mezi polibky.

Chvíli na to se pohnula směrem k němu a začala mu oplácet polibky i doteky.

Ricardo Valdez zasténal. Ještě nikdy nepoznal něžnější a současně vášnivější ženu.

Nemohl už prostě na nic čekat a za tichého souhlasu jejího těla se s ní spojil. Přijala ho s krátkým povzdechem

a vášnivým polibkem.

že Claire ublíží. Jejich těla si dokonale rozuměla v tom mírném houpavém rytmu.

Bylo to jako nějaká symfonie. Koncert pro dva hudební nástroje, které spolu dokonale ladí. Nebo jako dvě části jednoho celku, které dosud nevěděly, že k sobě patří.

nekonečný vesmír.

_

Letadlo pomalu kroužilo nad letištěm a čekalo na povel k přistání.

Probudil ji polibek.

"To už jsme tady?" zívla Klára a vyhlédla z okénka. Po pravé straně se blyštěl oceán, byly vidět i drobné vlnky a písčité pláže.

Dostala ještě jeden polibek a pak se usmála na muže, který jí ho dal.

Nned na to letadlo s kodrcnutím dosedlo a pokračovalo po ranveji ještě několik stovek metrů. Pak se zastavilo.

Klára seběhla po schůdkách mezi prvními, aby dole vletěla přímo do náruče Jany Macháčkové, nyní už paní Lingové.

Pak objala i jejího muže a nakonec se zavěsila do Ricarda, kterému se podařilo ji dohonit.

Jana měla slzy na krajíčku.

"Bože. Nemůžu tomu ani uvěřit, že jsi tady a že vy dva jste si to konečně vyjasnili," řekla Kláře.

"To vyjasnili,"potvrdila, "a jak panečku," šibalsky se usmála na Ricka.

"Odvezeme vás až k jachtě, ale nejdřív musíte k nám na večeři," rozhodl Anthony, "vařím já."

"To nemůžeme odmítnout," souhlasil Ricardo a přátelsky poplácal Tonnyho po rameni. Pak se ohlédl na Kláru,

která si právě něco důvěrně šeptala se svou řítelkyní.

Když viděla, že ji pozoruje, odpověděla:

"Jistě. Jane mi právě líčila, jak její muž skvěle vaří."

"No jen aby," pohrozil jí žertem.

Jenže jídlo bylo opravdu skvělé a stejně tak moučník, který připravovala pro změnu hostitelka.

Před setměním se rozloučili a vydali se do přístavu.

Šťastná hvězda vypadala stejně majestátně, jako když ji Klára viděla naposled.

"Tak rychle, na co ještě čekáme?"

Jachta plula nejvyšší rychlostí. Netrvalo dlouho a za zátočinou se vynořil Ricardův skalní příbytak.

Na terasu ještě dopadaly poslední paprsky slunce a barvili ji do oranžova a pak do krvavě červena.

"To je nádhera. Bála jsem se, že už tohle nikdy neuvidím."

"Ty jsi nádherná," řekl jí Rick a políbil ji do vlasů.

Jachta přirazila k molu a Ricardo vyhodil kotvu. Pak loď pečlivě přivázal k železnému sloupku.

"Vítej doma,Claire."

Políbila ho.

"Ano, Tady jsem doma. Opravdu doma," zašeptala a ještě jednou se ohlédla na slunce,

které se právě schovalo za obzor.

Konec.