dvojité rondeau ranně středního věku

I.
Býval jsem plný přání, snů,
za lepším toužil jsem se drát,
než couvnout, raději být sťat;
rozsvěcet touhy, plašit tmu -
- to bylo heslem oněch dnů,
kdy ještě neznal jsem, tak mlád,
chtít to, co mám.

Dnes než bych krad se potajmu
bájných, prý rajských, do zahrad,
raději jsem used, ztich a zvad,
vykázal tužby z podnájmu;
chci to, co mám.

II.
Až truhle víko zaklapne
(neříkám, že to bude hned,
jenom ať mnou se trápí svět!),
nežádám šaty úchvatné.
Stuhy a svíce? Kdepak, ne,
jen abakus bych sečíst sved,
co chtěl jsem mít a neměl.

Věnce, ty nejsou podstatné,
stejně tak chmurný slzný hled,
citace z biblí, tór či véd;
jen výčet v němž hruď hrdě pne
co měl jsem, ač jsem nechtěl.