Vrcholky hlubin

Za okny se líně smrákalo. Toho večera nechtěl Gravis na nic myslet. Na žádnou z těch šedých mrzkých všudypřítomných obludností.

proč?
kdy?
co když?
nebo?
jak?

Ne, dost! Pryč s tím umaštěným klubkem! Zašlapat, spálit, rozrazit dveře, popel rozvát ...

Otočil hlavu k oknu a pohlédl skrz okenní tabulky. "Bude bouřka", pokýval si pro sebe hlavou. Obrátil se zpět a nechal znaveně doklouzat oči ze stěn k podlaze. Až tam, až k onomu místu. "Dnes? Ano, dnes je opět ten správný den!"

Oči zaplály.

Rozepnout kůži.
Vypustit orly, ještěrky i vážky.
Vše co se skrývá uvnitř, rozpíná a dere na povrch.

Vstal, popošel a sehnul se. Prsty nahmataly rýhu, přejely po okraji, zaklesly se a proti Gravisovu tělu se začala se známým skřípotem rozevírat škvíra mezi prkny. Pomalu, stále více, až konečně rozevřena ... vydechla neopakovatelným omamným dechem své rozkošné: "Vejdi."

Ožil.

Sestoupil po schůdkách dolů, provázen lehkým našlapováním věrných bosých chodidel.
"Zavři." Připomenul jako pokaždé, když došlápl na vonící hliněnou podlahu.
Nemusel. Stejně tak, jako "Zapal svíce", "Předstup" a ... "Připravena?"
Nemusel vyslovit jediné hlásky, pozdvihnout hlas v jediném otazníku.
Četla myšlenky, věděla. Cítila se být jeho součástí.
Byla tou, která hladí Gravisovy stopy v hlíně.

Roj vylétl.
 
Pálil, otíral se o kameny, tančil mezi výkřiky.
Tříštil se o kapky potu, prolézal okovy, olizoval rozpálené boky.
Divoce vzlétal z dlaní a bodal do kůže.
Smýkal, škrábal, konejšil, napínal, šlapal i podpíral.
Strhával do hlubin a zdvihal k vrcholkům.

Rozhostilo se ticho a klid.

Roj odlétl, provoněná místnost zahořela sametem pohledů. Byl čas vrátit se.
Vystoupal po schůdkách vzhůru.Podlaha stiskla pevně rty k sobě a Gravis zamyšleně přešel k oknu.
Opřel se o rám a znehybněl.
Cítil klid.

Tam venku jen nudně do prázdna ... hřmělo.