Cesta domů

Vracel se domů po dlouhém dni. Ráno brzo vstával, aby vyrazil a teď se vracel. Unavený a ospalý. Těšil se na večeři a postel. Léto skončilo a proto slunce zapadalo dřív. To bylo poprvé, co jel a mohl při zpáteční cestě pozorovat západ slunce, bez toho, aby ho oslepovalo slunce těsně za horizontem. Teď už bylo dávno pod ním a tak se jelo směrem na západ dobře. Uchvátily ho mraky, které byly jemně nafoukané, ale nezabíraly celou oblohu. Od západu byly rudé, do fialova a oranžova a táhly se v linkách pokřivených větrem. Nad ním byla obloha

světle modrá, blankytná až tyrkysová. Vzadu za autem byla obloha tmavá a začínala černat.
Jel rychle. Auto se jemně houpalo a hučení znělo až hypnoticky. Jen tak seděl, držel se volantu, poslouchal hučící vítr a při tom volně přivíral oči. Vymýšlel básně. Básně o lásce, životě a mracích, které dnes byly v podvečer tak krásné. Jel a při tom usnul nežným a

osvobozujícím spánkem. Zdálo se mu o tom, jak dál skládá básně, a těšil se, že je řekne té co má rád. Obloha černala a objevovaly se první hvězdy. Uvědomoval si, že sny se zdají jen krátce, i když jsou dlouhé. Dojel domů a byl spokojený. Opláchl se a najedl. Šel si lehnout a

naposled si vzpomněl na ty nádherné mraky.
Ve skutečnosti domů však nikdy nedojel. Ten náraz nepřežil.