Liz Ergová

            Seděl jsem u počítače a s nepřílišným úspěchem se snažil zprovoznit nefunkční program. Byl teplý podvečer a mě už stejně pomalu přestávalo bavit zabíjet čas u té elektronické krabice. Ještě chvíli a hodím tu pitomou mašinu z okna, letělo mi hlavou. Ještě chvíli a kašlu na to. Stejně už mi to ani pořádně nemyslí.

            Z vedlejšího pokoje se ozývalo tiché pobroukávání jakési melodie. Byla tam. Ona. Ona byla tím, na co jsem myslel. A taky věděla, že myslím právě na ni. Zahleděný do monitoru jsem ji vůbec nezaregistroval. Probrala mě až její dlaň na mém rameni. "Pojď," zašeptala mi něžne do ucha. Následovala moje automatická otázka: "A kam?" "Chtěla bych ti něco ukázat," pokračovala ve svádění. S nepřílišnou důvěrou jsem se jí podíval do očí. "Věř mi. Není se čeho bát. Ne když budeš se mnou. Já už si tě ohlídám," usmála se a lehoučce mě políbila. "Tak dobře," rezignoval jsem na počítač. Vzala mě za ruku a vedla ke dveřím.

            "Kam jedeme?" "Nech se překvapit." Tohle její tajemno na ní miluju nejvíc. No uvidíme, co má slečna za lubem. Řídila sama a mně nezbylo než se bavit pohledem z okýnka. Město pozbylo důležitosti, lidé ubíhali, pole mizely v dálce, silnice se klikatily a po chvíli jsme zastavili u kraje jakéhosi lesa. "Co tady chceš prosímtě dělat?" následovala další z mých otázek. "Půjdeme se trošku projít. Potřebuješ na vzduch." Jednoduše neuvěřitelná. Asi proto ji mám tak rád. "Vezmi tohle, mohla by se hodit," podávala mi deku. Chce se milovat venku? Rošťanda… Rozhlédl jsem se kolem. Silnice vcelku pustoprázdná, pole slunečnic, les a velikánská louka. Že by pastvina? To abych koukal, kam šlapu. "Tak už pojď," mávala na mě z dálky.

            Seděla vedle mě, hlavu si opřela o moje rameno. Vybrala vyvýšené místo s hezkým rozhledem, já rozhodil deku na zem… "Že je tady krásně…" zašeptala zasněně a měla pravdu. Svěží, voňavý vzduch, měkkoučká, zelená tráva, za našimi zády tiše šuměl les, nebe pozvolna měnilo barvy od azurově modré přes červenou až někam k fialové, a na něm mráčky, malé načechrané mráčky, bílé, růžové a všelijaké. Mezi nimi zapadalo slunce, oranžovorudý ohnivý kotouč, který způsobil celou tuhle show. Stačilo se do něj chvíli zadívat a pak už nebylo nic. Zavřel jsem oči a stále jsem viděl ty barvy. Dýchal jsem, vnímal energii, životodárné teplo, poslední paprsky zapadajícího slunce dopadající na mou tvář. Nádech a výdech… Čerstvý vzduch proudil v mé hrudi a já zapomněl na všechny starosti. A pak se něco stalo. Přišlo to zvolna, odkudsi zevnitř. Pocítil jsem přítomnost něčeho velkého. Byla to Gaia, zázrak života, všudypřítomný bůh, který je odjakživa naší součástí, ke kterému všechno patří. Země pod námi, les, slunce na obloze, já i dívka vedle mě. Objal jsem ji s pocitem, že oba jsme jedno a totéž, že jsme součástí všeho kolem nás, že sem patříme.

            "Pojď, to ještě není všechno," lákala mě zase, když už slunce zapadlo. Už jsem se na nic neptal. Nebylo potřeba se na nic ptát. Pomalu se proplétala mezi stromy a já ji následoval. Ve všem. Tu a tam se zastavila, pohladila kůru stromu, přiložila k ní ucho a naslouchala, jemnými dotyky dávala dobrou noc usínajícím květinám, neodolala a shýbla se k mechem pokrytému pařezu, aby se pokochala dokonalostí detailu matky přírody… Když se setmělo, musela mě vzít za ruku, aby se mi neztratila.

            "Dej pozor, aby ses mi neutopil," s úsměvem mě poškádlila, když jsme dorazili k jakémusi potůčku. "Teď tudy…" Po několika minutách cesty potůček vyústil v malé jezírko uprostřed mýtinky ohraničené temnými siluetami stromů. "Tak co, líbí?" "To víš že jo…" vydechl jsem. "Podívej," pokynula mi směrem vzhůru, "narostly hvězdičky." Bylo jich tam tolik, až se mi zatočila hlava. Všechny na mě mrkaly, hýbaly se a chvíli jsem měl i pocit, že mezi těmi nejjasnějšími vidím čáry, které je spojují. Jakoby na mě padalo nebe. "Podívej, támhle jedna padá, rychle si něco přej," ukazovala na dlouhou světelnou čáru na obloze, která po chvíli zmizela. "Copak jsi si přál, prozradíš mi to? Prosím," škemrala. "To se neříká, to by se nesplnilo." "Ale já jsem přece tvoje dobrá víla, třeba ti to splním. Řekni…" zaprosila a dráždivě se ke mně přitiskla s úmyslem dostat to ze mně tou příjemnější cestou, cestou úplatku. "Víš, když jsem byl malý kluk, chtěl jsem být kosmonaut a letět na Mars nebo někam. Asi jako všichni kluci. Ale to už se mi nejspíš nikdy nesplní…" podlehl jsem jejím svodům. "Nikdy neříkej nikdy," zasmála se a už mě zase táhla za ruku.

            Po několikaminutové jízdě nocí jsme zastavili u jakési vesničky. Neměl jsem ponětí, kam mě to vlastně zatáhla, ale znala to tady. Vedla mě za ruku ztichlou ulicí, osvětlenou jen pouličními lampami. Po pár krocích jsme zatočili kamsi mezi zahrádky. Cestička vedla temnotou neznámo kam. To věděla jen má průvodkyně a Měsíc, který už vykukoval nad obzorem. Nocí se nesly naše kroky, tichý dech a vřískání koček v dálce. Pak zahrádky skončily a my šli dál přes jakousi louku. Přešli jsme koleje, vyšplhali mírný kopeček a potkali prašnou, ale zjevně občas používanou polní cestu. Na jejím konci stálo několik maringotek a jakési obludně vypadající, šerem přikryté stroje. Propletli jsme se mezi nimi a došli k jakési mřížované lávce vedoucí do tmy. Naše kovově znějící kroky narušovaly noční klid, dokud jsme na druhé straně můstku nesestoupili na pevnou zem. "Tak, kosmonaute, kdepak jsme?" zeptala se mě škádlivým tónem. Rozhlédl jsem se kolem.

            Louka zmizela. Nebylo tam nikde ani stéblo trávy, ani květina, jediný strom, nic. Jen noční obloha plná hvězd. Stáli jsme v široké a docela i hluboké jámě. Kráter… Země byla rozpraskaná, černé linky se krásně rýsovaly na šedé mase, rozbíhaly se do všech stran, až kamsi do ztracena. Ani vítr tady nefoukal. Jakobych byl opravdu na jiné planetě. "Liz, to je… jak jsi to…" "No, na Mars tě sice vzít nemůžu, ale tohle taky stačí, ne? Je to povrchový důl, těží se tady hlína. Tady kousek je cihelna," prozradila. "A kde jsou nějaké…" "Už jsi jich pár viděl. A další jsou támhle, za tím ohybem…" Věděla, na co jsem se chtěl zeptat. Zná mě. A už mě táhla za ruku, šli jsme se podívat na kosmické lodě.

            "Liz, to bylo neuvěřitelný místo. Nějaký hvězdářský dalekohled jen tak na koukání by mi stačil, ale tohle, to bylo něco úplně jiného," říkal jsem jí fascinovaně už v autě. Jen se usmívala. "Já věděla, že se ti tam bude líbit. Proto jsem tě tam vzala." Jeli jsme domů. Nejdřív jen tma. Pak se v dálce začaly objevovat světla a postupně se zvětšovala a zvětšovala. Občas na chvíli zmizela a zase se vynořila, větší než předtím. A velmi brzy se i světla našeho auta stala součástí světel nočního města.

            Všude zářily barevné výlohy, nad vchody barů dováděly roztančené neóny, ulicí putoval lampionový průvod složený ze světel aut, občas narušený nějakým policejním majáčkem, svítící mozaika oken bytů, ve kterých blikala televize… Najednou bylo kolem tolik lidí, tolik lidských osudů, které spojovala tahle jedna jediná vteřina života. Bezdomovci, žebráci, lehké holky v kožených minisukních, baroví vyhazovači, výstředně oblečená mládež, workoholici na cestě z práce či do práce, sem tam nějaký policajt, turisté hledající večerní povyražení. Jeden veliký, živoucí organismus.

            Ležel jsem v posteli a čekal na ni. Zbožňovala vodu, vždy šla do koupelny až po mně, aby se mohla cachtat ve vaně o chvilku déle. Když konečně vyšla, byla nahá. Nádherná. "Nelituješ, že jsem tě vytáhla ven?" "Že se vůbec ptáš," usmál jsem se na ni. "Já jsem utahanááááá," zívla. "Určitě si to někdy zopakujem, slibuju," přitiskla se ke mně a chystala se usnout mi v náručí. "Nebudu proti. A dobrou noc," zašeptal jsem. "Tobě taky, miláčku," zamumlala už z polospánku. Vnímal jsem vůni jejích čerstvě umytých vlasů, živelné teplo jejího nahého těla i její pravidelný dech.

            Uvolnil jsem se, zavřel oči a relaxoval. Odnikud se přede mnou začaly objevovat obrazy. Nekonečný rotující tunel, složený z tísíců různých barev, jakási zářící, rotující galaxie s nevyčíslitelným počtem hvězd, fraktály, obrazy složené ze sebe sama, pulzující vzájemně se prolínajícími barvami… Poslouchal jsem, jak můj mozek komunikuje se zbytkem těla. Ucítil jsem jakéhosi duhového, binárního, energetického hada, který protékal mou páteří. Uvědomoval jsem si atomy a molekuly, ze kterých je složené moje tělo i tělo dívky ležící vedle mě. Začínal jsem se rozpouštět do prostoru, mé atomární vzorce se šířily kolem a já vnímal, jak pomaloučku usínám.