třikrát o důstojnosti

Třikrát o důstojnosti

Když se řekne důstojnost, objeví se před očima každému z nás jiný obraz.

Psychologická příručka bude zřejmě mít vysvětlení zcela odborné. A každý by mohl psát svůj vlastní příběh o chvílích, kdy ji ztratil nebo kdy ji naopak měl dost.

Sebeúcta podle někoho s důstojností souvisí a podle jiných ne. Má jinou definici, ale s důstojností souvisí. Někdy se nám může zdát, že jsou lidé, kteří nemají žádnou  důstojnost. Snad to tak je jen z našeho pohledu na konkrétní situaci. Abych se nezamotala do zobecňujících definic, nastíním vám tři různé příběhy na téma důstojnosti.

Příběh první:

Na lavičce seděla mladá žena s rukama v klíně. Přemýšlela, zda neudělala chybu a zda svou unáhleností přece jen nakonec neublížila sama sobě. Hledala si místo už třetí měsíc. Právě odešla z pohovoru, tento týden již pátého, aby si vyslechla, že je jim líto…Bylo jí třicet. Žila sama se svým synem. Netušila, že to bude tak tvrdý boj. Brigády nic neřešily, navíc braly čas, ve kterém si mohla hledat pořádnou práci. Podpora byla směšnou částkou na živobytí.

Nepřišla o místo svou leností nebo nedbalostí. Věděla, že problém není v jejích pracovních schopnostech, ale v chlípných touhách šéfa, který se stal více než jen směšně uslintaným otravou. Nestačily mu už jeho trapné poznámky stylu:

 „Copak se Vám dnes zdálo pěkného? Doufám, že to bylo alespoň o mě. Taková hezká žena musí mít obzvláště pěkné sny.“ Nebo:

„Vám to dnes ale sluší, nestydí-li se ta blůzka za to, co schovává?“

Když ale ona nereagovala, jak by si představoval, zkusil jít ještě dál. Jednou jí na chodbě dal ruku na zadek a pronesl jakési pozvání na večeři. Prý aby  probrali její postavení ve firmě. Z jeho pohledu bylo více než patrné o jaké postavení mu ve skutečnosti jde. Nelíbilo se jí získat pracovní ohodnocení takovým nízkým způsobem, navíc způsobem dosti nejistým a za cenu vlastní důstojnosti. Má svou sebeúctu a nemá zapotřebí, nechat si funět do ucha oplzlosti od člověka chroptícího chtíčem.

Vlastně, bylo by to docela vzrušující, ale ne od něj… Od takového šaška, který snad nemá špetku důstojnosti, když podléhá tolik svému chtíči a je mu jedno, že je směšný, trapný a vlezlý. Dlouho si z toho dělala jen legraci a vždycky  šéfovu pohledu i netrpělivé ruce včas vyklouzla a našla nějakou vyhýbavou odpověď. Až jednou, netrvalo to dlouho, dostala výpověď. Nenapadlo jí prosit a žadonit. S ledovým klidem a bez pohnutí brvy podepsala papíry. Poznámku, že je to někomu líto a že si to může kdykoliv rozmyslet, jako by přeslechla.

Dneska si na tu poznámku opět vzpomněla. Snad byla jen zkroušená neúspěchem. Snad příliš unavená, že se rozhodla sáhnout po zdánlivě jednoduchém řešení.

Zvedla telefon a vytočila číslo.

„Chtěla jsem se zeptat, jestli si to ještě stále mohu rozmyslet.“ V tu chvíli by se nejraději propadla. Ale už to nešlo vzít zpět. Musí bojovat.

„ To jste si dlouho rozmýšlela, kočičko. Ta pozice je již obsazená.“ Slyší odpověď naprosto chladnou. Šéf si byl vědom své převahy, což umocnil frivolním oslovením opomíjejícím jméno.

„A je to místo úplně obsazeno? Myslím i včetně večeří s vámi?“ Nevěří vlastním slovům. Je překvapená svou odpovědí.

„Ach tak, to je ovšem jiná.“ Ozývá se ze sluchátka a hlas na druhém konci se zdá poněkud vřelejší.

Mladá žena se chvěje. Neříká nic. Nemá na víc sílu.

„Něco vymyslím.“ Pokračuje on. „To víte, v takovém případě mi večeře stačit nebudou. A taky bych potřeboval někoho na úklid domácnosti a žehlení košil. Mohla byste zítra přijít ke mně domů?“ Ptá se bezbarvým tónem.

„Ano, příjdu. Dejte mi adresu.“

Žena chvíli sedí doma na posteli. Nemůže se pohnout. Je celá zdřevěnělá. Dlaně se jí zpotily. Ale ona to zvládne. Necouvne před bojem, který si sama zvolila. Nemůže už z podpory vyžít. Je zadlužená. Zodpovědnost za syna je víc než hrdost. Co si za ní asi tak  koupí? Zvedá hlavu. Nabírá sílu. Vydrží to. Nenechá se jím zničit i když se sníží na jeho chlípnou úroveň. Ona svou důstojnost neztratí. Jen se na chvíli projde blátem. Člověk přece neztrácí sebeúctu jen proto, že je na dně. Naopak. Mnohem víc zvedá hlavu vzhůru.

Je to zvláštní, že člověk si sebe váží nejvíc, když si uvědomí, že je na dně, ale že ho to neskolí.

Za půl roku na to si našla mladá žena solidní i když méně placenou práci. Košile přestala žehlit a už nemusela cítit dychtivě nedočkavé a bezohledné ruce. Důstojnost neztratila, ani sebeúctu. Alespoň to cítila. Přesto že tak nízko a zdrchaná, cítila se výš, než spousta žen žijících vedle ní. Zvládla to. Po svém. Jen šrám na duši to zanechalo a do dneška se otřese odporem při vzpomínce na jeho chlípný pohled. Snad je mu jej i líto. Je to ubožák, který si neváží sám sebe. Nevadí mu vydírání a bezohlednost. Jen cíl ho zajímá. I ona měla jediný  cíl. Přežít.

Příběh druhý

Seděla v obýváku a sledovala nějaký seriál. Mladá, vzhledem celkem obyčejná dívka. Věk asi 23. Studentka.  V kuchyni vedle se ozývalo cinkání nádobí. To máma dělá večeři. Připravuje talíře. V zámku zarachotil  klíč  a vešel otec.

„Ahoj…„ pozdravil unaveně.

„Ahoj!“ ozvalo se poněkud veseleji z kuchyně. „Večeře bude ze chvíli, dneska máme pořádnej kus masa, to si táto dáš do nosu.“

Táta nakoukne do kuchyně a poplácá mámu po zadku. „Ty jsi moje zlato.“ A pak nakoukne do obýváku. Pozdraví dceru, která mu místo uvítání  odsekne : „Máma není žádný zlato, ale vobyčejná služka, že Ti to není trapný přijít každej večer k teplý večeři!“

Otec se pozastaví a stáhne obočí a klidně odpoví: „Že se nestydíš děvenko, studovat za naše peníze.“ Na to dcera neřekne nic.Zdá se, že to vůbec nevzala na vědomí.

Po večeři otec zapne zprávy a dcera odchází do kuchyně umýt nádobí. Potkává tam mámu, která ještě něco uklízí do mrazáku.

„Mami, copak se neshazuješ sama před sebou? Děláš mu celej život služku a přitom taky chodíš do práce jako on. Proč si teplou večeři neuvaří sám, když na ní tak trvá!A ráno vstáváš o hodinu dřív, abys mu nachystala snídani a svačinu. Každej den po něm meješ záchod, protože my ho nepočůráváme, vytíráš po něm koupelnu a leštíš mu boty. Proč? Co Tvoje sebeúcta? Není to náhodou pod Tvou důstojnost? Máš přece vysokou školu. Jsi někdo! Jsi vědec! Fakt Tě nechápu, mami.“

Matka se udiveně otočí na dceru a kroutí shovívavě hlavou. Pohladí dceru po vlasech.

„Víš, nepřipadám si nedůstojně, když meju záchod, nebo dělám cokoliv pro Tvého otce či pro Tebe.  Je to můj manžel a mám ho ráda. Takže to, co pro něj dělám, dělám ráda. A taky chci mít spokojenou a klidnou rodinu a to není zadarmo, holčičko. Tvůj táta nosí domů slušný peníze, díky němu studuješ a jezdíš si po světě.“

Dcera se zamračeně dívá a prstem rozmazává mokrou skvrnu od vody na kuchyňské lince. A pak  hlasitým šeptem, aby to otec neslyšel pronese: „Aha, takže jenom kvůli jeho prachům my mu máme div ne nohy líbat? Kde je naše důstojnost? To přece už dneska nemusíme, mami!“

Máma se tváří nešťastně. Mrzí jí, že dcera nic nechápe. S trochou výtky tiše odpoví:

„Tak se holčičko postav na vlastní nohy, když je tohle pod Tvou důstojnost.“

Na to už dcera neměla co odpovědět. Neměla dost sebeúcty ani k tomu, aby se postavila na vlastní nohy ani k tomu, aby prokázala úctu někomu, kdo jí podporuje.

Druhý den dcera navštívila babičku. Umanula si už dávno, že potřebuje nějaké ojeté auto. Všechny její kamarádky jezdí. Chce být s nimi na stejné úrovni. Chce se cítit důležitá s novým autem, sedící za volantem. Touží po tom pocitu svobody vyrazit kdykoliv kamkoli. Nechtěla jít prosit k otci, bylo by to pod její důstojnost. Jít prosit tyrana.  Proto teď klečí u babiččina křesla a líbá jí ruku.

„Babi, baulinko, nemohla bys mi vyplatit něco z toho, co mi šetříš na výbavu? Vždyť dneska už ženský nemusejí mít nějaký věno.“ Trochu se zavrtí, cítí, že plácá nesmysly. Ale jde jí o cíl. Tak pokračuje v žadonění:

„Já potřebuju auto. Víš, mohla bych Tě k nám vždycky přivézt, abys nebyla závislá na tátovi. A vzala bych Tě na vejlet, babinko. A mohla bych jezdit do školy a být na víkend dřív doma.“

Za týden si jde vybrat auto. S velkou pompou přijíždí k bytové jednotce na malém městě, kde bydlí.

Maminka ale nemá pochopení pro její nadšení. Zchladí jí slovy:

„Copak se nestydíš? Vyžebrat na babičce peníze, který Ti těžce celý život šetří na výbavu!“

Dcera bohužel nechápe. Za co se má stydět? Že na chvíli zahrála divadlo, aby dosáhla svého? No a co? Ani náhodou ji, že by někdo jiný tohle nazval jako jednání pod důstojnost a zvedal by se mu žaludek.

Příběh třetí (z oblasti BDSM)

Já měla svýho bratra hrozně ráda. Byl to takový můj vzor dokonalýho mužskýho. Většina holek v mým věku na svými  bráchy ofrňujou nos. Ale já svýho bratra obdivovala. Je hrozně hezkej. Má kaštanový vlasy a modrý oči. Pleť vždy oholenou a voňavou. Odmalička jsem za ním chodila na jízdárnu a dívala jsem se, jak se drží vzpřímeně na koni, jak ho něžně vede a jak si s ním umí poradit, divočí-li. Když po vejšce dostal místo v obchodní firmě, oblékl sako a kravatu, myslela jsem si, že máme doma nejmíň Breda Pitta. Uměl úžasně jednat s lidma. Měl grácii vyrovnanosti a vysokou úroveň. Působil nesmírně důstojně.

Tohle všechno o něm už dneska říct nemůžu. Rozpadlo se to v prach. Tenkrát, bylo to ve stodole….

Jasně, že jsem si zvykla na to, že se kolem mého bratra drží hezký holky. Všechny byly štíhlý a děsně šik. A můj brácha o nich vždycky strašně hezky mluvil. Byly pro něj skoro bohyně. Jenže to vždycky na něčem krachlo. Dneska už vím. Ale nemohu se s tím smířit. A vyčítám si, že jsem to neměla dělat. Bylo to pod mou důstojnost. Já jen….chtěla jsem prostě vidět, jak umí můj brácha líbat. Tak jsem ho sledovala  na jedné jeho schůzce. Docela nenápadně. Přišlo mi to hrozně vzrušující. Bylo to jako z filmu.

Šli na jízdárnu. Ale nedošli až ke stájím. Skončili ve stodole. To, co jsem viděla mě bude nadosmrti mrzet.

Nelíbali se, aspoň ne tenkrát. Ona, ta drobná brunetka s liščím pohledem si stoupla jako královna a mému  bratrovi řekla: „Klekni si, otroku můj“ A on si pokorně klekl. Políbil jí ruku. Ona ucukla. Vzala odněkud bič a jemně ho poplácala po tváři. Potom mu přejela bičíkem po krku. Když se toho nabažila, zase někam sáhla a měla v rukou psí obojek.

Měla jsem chuť začít křičet, ale stála jsem jako zkoprnělá, opřená o dřevěnou stěnu. Na chvíli jsem odvrátila hlavu od škvíry mezi prkny. Jak mohl, jak jen mohl, bratříček můj. Znovu mě zvědavost přitáhla ke štěrbině. Můj bratr stále klečel na zemi, na krku obojek a líbal nohy té, té děvce drzé. Všechna jeho důstojnost a úroveň, které jsem u něj tolik obdivovala, byly pryč. Klečel tam jako poslední chudák. Pak jí přestal líbat nohy, protože si ho za hlavu přitáhla ke svému klínu. Hleděl na ni, nahoru, jako hledí lidé ke své bohyni.

A tahle coura drzá se nechala….nemohu to ani vyslovit….a nemohu vysvětlit, proč jsem tam odtud neodešla nebo proč jsem tam nevrazila a neodtrhla ho od jejího klína.

To nejhorší však mělo teprve přijít. Nechala ho svléknout se. Stál tam před ní nahý, se skloněnou hlavou. A potom mu poručila, aby si klekl. Snesl se na všechny čtyři a ona vzala bič a začala ho mlátit přes zadek. To jsem už nevydržela a vtrhla jsem do stáje jako zběsilá. „Nechte ho být nebo zavolám policii. Neubližujte mu! Jsem jeho sestra a tohle nedovolím!“ Křičela jsem na ni hystericky. Ona přestala. Poručila mému bratrovi, aby se oblékl. Potom šla ke mně. Dostala jsem strach. Byla tak suverénní. A držela v ruce ten nástroj. „Víš, děvenko, to od Tebe není ale vůbec pěkné, že jsi sledovala bratra! To je podlé a to co jsi viděla máš za trest! Protože nám se takovýhle sex líbí. Tvůj bratr to má takhle rád!“ A můj bratr stál už oblečen ve stínu stáje jako hrozící socha. Nebyl schopen se hájit. Naopak, souhlasil s tou kreatůrou s bičem. „Ano, líbí se mi to. Ona mi neubližuje. Nemusíš mít strach. Nemělas´ to ale vidět. Nikomu to neříkej.“

Od té doby se snažím bratrovi vyhýbat a přemýšlím, kdo víc ztratil v tu chvíli důstojnost. Jestli já, proto, že jsem ho sledovala a nebo on, protože před ní klečel a nechal se bít.

Každopádně, všechno krásné, co jsem si kdy myslela o mém bratrovi, je pryč. Není to princ na bílém koni. Není to Brad Pitt. Jestli to nebude tím, že je také jen člověk…..