Přežít

Smrt je blízko, nejblíže za několik posledních dnů. Jako chorobně našedlý odstín se mísí do rudých paprsků zapadajícího slunce, ostrý tón jejího hlasu vyčnívá z občasných pípnutí probouzejících se nočních ptáků. Dokonce i ve větru, který se s nadcházejícím večerem zvedl, je možné pod záplavou sladké vůně lučních bylin a odéru stromů z nedalekého lesa ucítit zneklidňující pach blížícího se zániku. Já ale ještě nehodlám zemřít, ne teď a ne tady. Cesta, na níž jsem se vydal, je dlouhá, dlouhá a namáhavá, na jejím konci však čeká naděje.

Bývaly doby, kdy jsem nemusel prchat; časy, kdy jsem byl vážený i obávaný tak, jako mnoho ostatních tvorů. Kentauři, lesní mužové, víly, ohniví ptáci - k těm všem lidé vzhlíželi s úctou, stejně jako ke starým bohům. Věděli, že ačkoliv se naše potřeby a skutky občas vymykaly jejich chápání, mohli se od nás naučit tajemstvím, jejichž cenu nelze vyčíslit. Tehdy jsme dokázali žít bok po boku. Pak ale přišel nový bůh. Ten který vedle sebe nesnese nikoho jiného. Bůh, který za své přijal pouze lidské pokolení a vše ostatní se rozhodl vymýtit. Zpočátku jsme se mu jen smáli, nevěřili jsme, že by někdo s tak podivným učením dokázal zvrátit staletí trvající řád. Ve slovech, která šíří prostřednictvím svých proroků, však musí být něco, co lidským uším zní sladce. Netrvalo dlouho a nový bůh získal mnohé následovníky. Postupně vytlačil původní božstva až na samotný okraj bytí a nastoupil na jejich místo.
Tehdy se ukázalo, že bůh kázající lásku a odpuštění sám odpustit nedokáže. Vše, co nebylo lidského původu, obvinil z příslušnosti k ďáblu a nám drakům přiřknul roli nejhorších nepřátel lidstva. Nikdy nezapomněl na smích, kterým jsem uvítali jeho příchod. Věděl také, že známe věci a pravdy starší než on a tím jsme pro něj nebezpeční. Jeho kněží proti nám štvali v kázáních, vybízeli rytíře, aby nás pro slávu víry vybíjeli. Mnoho z nich svou zaslepenost zaplatilo životem, v jejich stopách však přicházeli další. Díky zápasu o přežití se z nás nakonec na první pohled staly téměř takové vražedné stvůry, za jaké nás nový bůh prohlašuje. Boží nenávist zkoncentrovaná do symbolů víry propůjčila drakobijcům nadlidské schopnosti a mí bratři jeden po druhém podléhali.

Nakonec jsem zbyl v této části světa poslední, poslední z prastarého plemene. Ale i mně jsou v patách jezdci se znamením kříže na pláštích a štítech. Již dlouhé měsíce mne pronásleduje smečka zabijáků posedlých jedinou myšlenkou - ve jménu lásky kázané jejich bohem vyhladit vše, co se jim nepodobá. Večerní vánek přináší cinkot jejich zbrojí, dupot koní hnaných až k samé hranici vysílení a vůni ostře broušeného kovu.
Příliš dlouho jsem odmítal uvěřit ve reálnost nebezpečí, přespříliš jsem spoléhal na to, že lidé opět prohlédnou a rozvzpomenou se na minulost. Promeškal jsem tak dobu, kdy jsem se mohl vznést a za tichého šustotu křídel letět nad mílemi divoké neosídlené krajiny daleko z dosahu lovců. Lidé se zatím rozšířili i do těch nejméně přístupných koutů, vystavěli města s vysokými hradbami a vytvořili obrovské samostříly schopné vyslat šíp vysoko k obloze. Ani kněží nelení, jsou stále na stráži. Ze štíhlých věží kostelů pozorují okolí a štvou proti všemu, co nezapadá do jejich obrazu světa. Musím se proto pohybovat v lidské podobě, ačkoliv jsem tak neskonale pomalejší. Mnozí z mých předků by možná takové jednání považovali za potupu a zbabělost, já však nehodlám zbytečně riskovat. Hrdinská smrt zůstává stále jenom smrtí a se mnou by zemřely i tisíce let střádané znalosti našeho rodu. Něco takového odmítám připustit. Proto putuji do zemí daleko na východě, do krajů kam učení nového boha nesahá, kde jsou draci stále ještě drženi v úctě. Coby otrhaný tulák procházím málo používanými polními cestami a pěšinami uprostřed hvozdů, vyhýbám se městům. Na odlehlých samotách ještě stále žijí lidé, kteří na staré doby nezapomněli - od nich se mohu dočkat pomoci. Ve městech je to však jiné, neboť tam je vliv boha kříže největší a ve stínu chrámů se shromažďují lovci. Většina z nich zná mou slabinu. I když na sebe dokážu vzít podobu jakéhokoli člověka, jedna věc mne může prozradit. Pokud se mi někdo zadívá zblízka upřeně do oči, odhalí jejich pravý vzhled -zářivé zornice v barvě roztaveného zlata rozdělené svislou sametově černou zřítelnicí. A mí nepřátelé to vědí.

Hluk vytvářený skupinou jezdců stále zesiluje. Nejspíš už sjíždějí do údolí za kopcem, na jehož úpatí klopýtám. Za okamžik přebrodí říčku, prozkoumají skupinu nuzných chatrčí na jejím břehu, pobídnou znavené koně znovu do cvalu a jejich siluety se objeví proti krvavému slunci.
V otevřené travnaté krajině se nemám kam skrýt, ale prchat dále už také nedokážu. Jsem zesláblý, hladový a vyčerpaný. Týdny a měsíce trvající lov mi dopřál jen málo příležitostí opatřit si potravu a nyní jsem se ocitl na pokraji sil.
Jistě, mohl jsem se ještě pokusit pozměnit svou podobu a vydávat se za obyvatele vesničky na druhé straně kopce, ale nechci těm nebohým lidem přinést neštěstí. Až sem jsou slyšet zlobné projevy mužů i zděšené výkřiky dětí a žen, jimž rytíři svítí pochodněmi z těsné blízkosti do obličeje, jak pátrají po dračích očích. Můj mozek horečně pracuje - musí přece být nějaký způsob, jak se z toho dostat, jak přežít. Nápad, který se náhle objevuje v mé mysli, mne nejprve děsí, ale zdá se, že nemám na výběr. U nedalekého keře sbírám několik suchých větví, házím je na hromádku a z hloubi své hrudi vydechuji jednu z posledních jisker. Vyčerpaný drak v sobě má už jen málo žáru, na zapálení vyschlého chrastí to však ještě stačí. Nechávám oheň rozhořet a vybírám si vhodný kus dřeva.

Dusot kopyt se přibližuje. Ozbrojenci sjíždějí ze svahu, přitahují koňům uzdy a zůstávají stát těsně za mnou. Železná rukavice zaskřípe, jak se ruka jednoho z rytířů pevněji sevře na ratišti kopí. Ozve se ostré zasyknutí taseného meče.
"Hej, starý! Co jsi zač?"
Odpovídám jen nesmyslným blábolením a kývám se vsedě u ohniště.
"Neslyšíš?"
Zachřestí zbroj, jeden z lovců sesedá a postaví se přede mne.
"Tak odpovíš nám, nebo ne?"
Pozvedám k němu tvář a nadále vydávám pouze směs neartikulovaných zvuků.
"Kriste pane...."
"Co se děje, Joachime? Kdo je to?"
"Nějaký blázen, asi bývalý zločinec. Nejspíš zešílel, když mu vypalovali oči..."

Jezdci se vzdalují. Zvuky podkov dopadajících na travnatou zem jsou stále slabší, pozvolna utichají docela. Ve vzduchu zůstává pouze pach koňského potu. Pomalu se zvedám a po paměti se vydávám zpět do vesnice za kopcem. Snad tam naleznu útočiště alespoň do té doby, než načerpám sílu na další cestu. Má pouť bude beze zraku ještě složitější, vím. Ale přežil jsem a mohu jít.

---