Můj kamarád Karel

Na křižovatce mě zastavil policista. Byl sympatický a tak jsem si s ním popovídal. Dokonce mě svezl i kus autem, v týhle slotě to člověk fakt ocení. Navzájem jsme si ukazovali doklady a smáli se fotkám na nich, vzal mě domů na čaj a představil mě kamarádům. Dokonce mi i domluvil nějakého lékaře, asi viděl, že mám rýmu. Když jsme se loučili, se slzami v očích jsem mu tiskl ruku. Usmíval se a křečovitě žmoulal kapesník. Doma jsem všechno vyprávěl Karlovi. Jako vždy mlčel... Asi žárlil, neměl jsem mu to dělat. Tak jsem si s ním zahrál šachy a nechal jsem ho vyhrát.

Rozhodl jsem se, že dnešek strávím s Karlem, aby dostal lepší náladu. Vyprávěl jsem mu dobrodružný příběhy, naučil jsem ho zvedat telefon, když zvoní a nakonec jsem mu slíbil, že do konce měsíce si pořídíme televizi. Tiše souhlasil.

Hned ráno zazvonil telefon. Čekal jsem, jestli ho Karel zvedne, ale asi ho neslyšel. Volal nějaký doktor. Dlouho jsem nemohl pochopit, který, ale on mi všechno vysvětlil. Prý mám dneska přijít, pokud to jde. Řekl jsem, že tam budu hned a zavěsil. Udělal jsem Karlovi čaj, vzal si kabát a klobouk a vyrazil do města. Teprve na náměstí jsem si vzpomněl, že moc dobře nevím, kde toho doktora hledat. Zeptal jsem se nějakého muže. Byl moc milý a vyprávěl mi nějakou anekdotu o vandrácích. Hrozně se mi líbilo, jak hrál navztekaný obličej. Nevím proč, v polovině přestal a rychle šel pryč. Asi si vzpomněl že  spěchá. Až se vrátím domů, řeknu alespoň ten kousek Karlovi. To se nasmějeme! Když odpoledne začalo pršet, vrátil jsem se domů. Karel zase nevypil ten čaj, co jsem mu dal... Mám podezření, že pije jenom limonády. Vynadal jsem mu. Zarytě mlčel. Tak jsem mu řekl ten vtip o těch vandrácích. To se mu líbilo.

Ráno mě zase vzbudil telefon. Karel ho zas nezvedl. Opět to byl ten doktor. Ptal se, pro jsem včera nepřišel. Vysvětlil jsem mu to, a abych mu zlepšil náladu, řekl jsem mu ten vtip o vandrácích. Smál se, ale mám pocit, že se mu to moc nelíbilo. Řekl bych, že to bylo tím, že přes telefon neviděl můj groteskně nazlobený obličej. Oznámil mi, že musím přijet, i když už mi rýma povolila. Řekl, že mám nasednout na metro, že si mě vyzvedne na páté stanici. To jsem si pamatoval dobře. Na metro jsem trefil, sice to bylo daleko, ale mě to nevadí. Nasedl jsem do prázdného vagónu, ale hned mě nějaký pán vyvedl ven. Byl milý a všechno mi hezky vysvětlil. Na podruhé se mi to už povedlo. Odpočítal jsem si stanice na prstech a vyhlížel jsem doktora. Pan doktor byl malý sympatický muž. Vzal mě na výlet autem, nebylo sice tak pohodlné, jako to, kterým mě vezl pan policista, ale bylo větší. Doktor byl milý a hodně mi povídal. Znovu jsem mu řekl vtip o vandrácích - smál se ještě víc a srdečněji. Určitě to bylo tím, že viděl můj obličej. Zavezl mě domů, musím říct, že se mi tam moc nelíbilo, bylo tam moc světla. Ale měl pohodlnou židli. Nabídl mi sušenky. Povídali jsme si dlouho. Řekl, ať přijdu pozítří. Odvezl mě až před dům. Večer jsem si chvíli povídal s Karlem a šli jsme spát.

Ráno jsem se dal do uklízení. Zjistil jsem ošklivou věc - Karel vůbec nejí svačiny, které mu dělám. Všechny je schoval do skříně. Vynadal jsem mu a pohrozil, že půjde za panem doktorem, když nebude jíst. To, že je pan doktor milý jsem mu zatajil. Karel souhlasil, že se polepší.

Pan doktor mne čekal před domem. Zase jsme jeli k němu domů a on mi dovolil, abych si zul boty a natáhl se na pohovku. Ptal se mě na Karla, vyprávěl jsem mu všechno. Jak u nás jednou zazvonil, pozval jsem ho dál, byl milý a u mě se mu líbilo. Taky jsem mu řekl, jak byl asi unavený, protože usnul a dlouho spal. Pak jsem ho ale musel probudit, protože se musel najíst. Taky jsem mu vyprávěl, že je starší než já a že nemrká. Panu doktorovi se asi něco nezdálo. Někam odešel a dlouho byl pryč. Tak jsem šel domů. Teprve za dlouho jsem si uvědomil, že nevím, kudy se domů jde. Lehl jsem si na trávník a spal jsem.

Probudil mě déšť. Ochutnal jsem ho a naštěstí to nebyl ten kyselý. To už bych  byl asi bez klobouku. Bylo už světlo a tak jsem šel dál. V jedné ulici jsem uviděl prodejnu s televizory a vzpomněl jsem si na svůj slib. Přitiskl jsem nos na sklo a koukal jsem se na tu spoustu televizí. Najednou jsem uviděl něco divného. Ve všech televizích byl náš byt a nějaký pán mluvil o Karlovi. Byl stejně oblečený jako tenkrát pan policista. Ukazoval na křesílko, kde Karel nejraději sedával. Pak jsem viděl pana doktora a nakonec, asi mi nebudete věřit, i mou fotku. Zaradoval jsem se. To se Karel bude divit. Hned jak najdu cestu domů, tak mu to povím. Bude mít radost. Teď, když jsme oba slavní, budeme si moc pořídit klidně i křečka.