Smutné posvícení

Je žena pořád zamlžená

a pořád v deštích mytá

k zemi se pouze vrací, když

- husu mezi kolena

ji oškubává peří, když v houštích

divých malin,  růží, rajčat

v plandavých mužských kalhotách

se tajně nebi koří. Dříve

když muž jí odjížděl

            těch chlapských počinků

            co muže odvádí

            od boku, stehna, lokny

v takových nocích nespala

v košili barevné jak vějíř

prostopášného anděla

            na holé tělo obřadně

            na mlhu kolem sebe

            navlíkla kradmo mužovu

            košilí ze zádveří

            až čpěla chlapským potem

            tak důvěrně a známě

a  návrat, ten pak zázračně

kmit kyvadla i s ostřím

zas pro tu chvíli skončil. Jak jeden řádek

za druhým brambory v poli rostou

je její život linií od srdce rovnou

k rukoum, od srdce rovnou k očím

od srdce rovnou k srdci, já zasadím ti astry

a ty zas rozmarýn. Ty nasbíráš mi trnky

zamrzlé na stráni, já víno vykouzlím

večer co večer za zimy

je spolu budem pít. Já vymyslím si loďku

a ty ji vyrobíš, v ní budeš houpat synka

já řetěz přiložím, abyste moji milí

mi neodpluli v nebe. Abyste jenom v polích

své moře zkoušeli. Já vymyslím si barvy

a ty je vyměníš

na trhu v městě v pátek

za cukr, mouku, perník

za tanec v hospodě

při slavném posvícení

každičký večer v podzimku

já peří budu drát

to peří prodáš v městě

            je tepla v krbu dosti

            je dosti mlhy v očích

            nač pohled za mraky

            to slunce které kdekdo

            každičký den si hledá

            je u nás v  posteli

Je žena hodně z mlhy

je mnohem více z bláta

je ze zobáků vraních

je ze samoty tkána.

Samota není těžká

            občas si tiše šeptá

samota nebolí

bolí jen mlha v krbu

který už dlouho nehřál

bolí ta divná touha.

Blíží se posvícení

            je třeba peří nadrat.