Posel radosti

Posel radosti

Jel jsem jednou v noci vlakem. Souprava už byla na nástupišti od dost dříve, protože nikomu nezavazela. Já jsem přišel taky dlouho před příjezdem, takže jsem si sedl téměř do prázdného vagónu.

Seděl jsem, nevěda, co dělat, a tak jsem zavřel oči a přemýšlel, co bude, až přijedu domů. Mamka bude naštvaná, určitě použije argument, že ve svých patnácti letech jsem dost mladý na to, abych chodil s kamarády do hospody. Já to chápu.

Mou mysl ovšem zaujalo něco jiného. Naproti přes uličku si přisedla vyšší slečna s tmavě červenými vlasy, malýma hnědýma, očima a plnými, nádhernými rty. Měl modré zvonáče s černými čárami, symbolizující zřejmě strom. Na sobě měla černou, tlustou zimní péřovou bundu. Tu si rozepla, asi z toho důvodu, že tu bylo teplo. V takto „otevřené“ bundě vypadala naprosto v pohodě, že jí nic nechybělo. Vytáhla si noviny a začala si v nich číst. Pak se ale začala vytrácet její pohoda. Sedla si, dívala se z okna, jakoby si pro sebe něco říkala, pak se stávala neklidnější. Noviny natáčela v různých úhlech a pořád si v nich četla, někdy se tomu zasmála. Pak se vlak rozjel. Začala se smát stále víc. Měl jsem z toho divný pocit. Nebyl to upřímný smích. Jakoby se posmívala sama sobě! Bylo jí jedno, jestli se po ní někdo kouká. Ona si žila jen pro svůj svět, svoje trápení.

Vlak zastavil. Vystoupil jsem. Náhle jsem si uvědomil, že ji tam takto nemohu nechat. Nedalo mi to a vrátil jsem se zpátky. Zapomněl jsem na mamku, která na mě doma čeká. Na všechny ty blbý kecy o pozdním příchodu. Jediný, co mi v tu chvíli přišlo blbý bylo, že ta osoba ve vlaku se trápí.

„Mohu si přisednout?“ zeptal jsem se.

Zasklila mě svým pohledem. Mlčela. Něco si pro sebe řekla, zaostřila na mě a řekla, jakoby to čekala, ať si k ní klidně přisednu. Já jsem ovšem netušil, že ona to věděla už od začátku, a tak jsem se jí opatrně zeptal:

„Víte, já vás tady pozoruji už od Brna a přijdete mi taková smutná. A mám takovej divnej pocit, když vidím, že taková krásná žena jako vy se trápí.“

Ona se na mě usmála (snad poprvé upřímně), přesedla mně na klín(což mě docela překvapilo), rukama mě chytla kolem pasu a hlavu položila na rameno. Vypadalo to, jako by chtěla brečet, ale na protějším sedadle najednou seděla osoba, která tam předtím určitě nebyla. Byla podobná té, která mi seděla na klíně. Jen měla dlouhé, mírně vlnité nádherné blond vlasy, zelené oči, malý nos a rty nachové barvy. Chtěl jsem něco říct, ale položila mi ukazováček na ústa. V tu chvíli se vlak zastavil, dokonce i všechno v okolí se nehýbalo.

„Dovol, abych se ti představila. Jmenuji se Eliška. Toto je má sestra Pikola,“ řekla ta, co seděla naproti.

„Já jsem…“ chtěl jsem se taky představit.

„My víme, kdo jsi. Jmenuješ se Ondra, kamarádi ti říkají Pečík,“ řekla Pikola.

„Asi se divíš, proč jsme tohle všechno udělaly. My jsme tě chtěli poprosit, jestli bys nám neudělal menší službičku,“řekla Eliška, „Na světě je čím dál ví zla. Lidé se nemají rádi a jsou k sobě oškliví a neuctiví.“

„Nedokážou si říct nic pěkného!“ dodala Pikola.

„A tak po tobě chceme, abys rozdával po světě radost!“

„A…a.. jak si to představujete? Copak já vím, jak se to dělá?“ zeptal jsem se údivem.

„Je to jednoduché. Na někoho se stačí jen pousmát, někoho zase pochválit… musíš na to přijít sám. Když někoho potěšíš, vytvoří se tzv. řetězová reakce. Když někomu zlepšíš náladu, ten to štěstí přenese na další lidi a tak dál, a tak dál,“ vysvětlovala Eliška.

„Odměnou ti bude vlastní potěcha. Vím, možná to nezní moc skvěle, ale až si to poprvé vyzkoušíš, jak se rozdává radost, tak to potěší i tebe. Budeš to chtít dělat dál, uvidíš!“

„A jak jste na mě vůbec přišly?“

„No, Pikola se chovala tady ve vagóně divně, to jsi viděl. Čekali jsme, jestli někdo z okolí za ní přijde a bude se ji snažit utěšit. A tys za ní přišel. Zjistili jsme si o tobě, že jsi pohodový optimista, a tak jsme se tě rozhodly zeptat. Bereš tuto nabídku?“

„Jestli ne, tak nám to řekni rovnou a vystoupíš na zastávce, kde jsi chtěl původně vystoupit. A na nás zapomeneš,“ dodala Pikola, která mi pořád seděla na klíně.

Dlouho jsem se nerozmýšlel.

„Ano! Beru to!“

„Výborně! Začít můžeš, kdy chceš. Čím dříve tím lépe. Ať máš štěstí a lásky vždy dost,“ popřála mi Eliška.

„Tak a teď se objevíš před tvým domem. Tvoje maminka bude mít dobrou náladu a vůbec jí nebude vadit, že jsi přišel pozdě. Bůh s tebou, Ondro!“ řekla mi Pikola na závěr. Dala mi pusu na čelo, přiložila naň ukazováček a já se objevil skutečně před mým domem.

A tak se ze mě stal Posel radosti.