Deník zatracených

Rozchod

 Tento den mi zůstane dlouho vrytý do paměti. Jestli vůbec někdy zmizí? Dnes je čtvrtek, slunce svítí a ve vzduchu je cítit blížící se podzim. Nic nenasvědčuje blížící se katastrofě. Oběd ve školní jídelně byl poživatelný. Náš vedoucí chemického kroužku mě poslal pro vápno, které bude potřeba při odpoledním pokusu. Nemůžu se dočkat až se Ona vrátí z obědu a pak si vyjdeme na krátkou procházku. Jenže toto odpoledne mělo být úplně jiné. Místo láskyplného objetí mě čekala tvrdá rána. Jenom matně si vybavuji jak sedím na lavičce, Ona stojí vedle mě a drží mojí ruku. A já naslouchám slovům. Slovům co ji vycházejí z úst. Slovům co mi bortí svět, trhají moji duši na kousky a do srdce mi vyrývají rány, které se jen tak nezahojí. Ano, ta slova znamenají konec našeho vztahu, mého štěstí. Hlavou mi probleskne myšlenka, že toto je naposled co se držíme za ruce. Pak odchází, protože spěchá do hraní. Dnes už ji nedoprovodím a nedám pusu na rozloučenou. Už nikdy.

  Do kroužku jsem nešel, můj mozek odmítal pracovat. Stále se snažil zpracovat události posledních okamžiků. Ani nevím jak jsem se dostal domů. Asi nějakou setrvačností. Ta co se o lidi v situacích, kdy duše opustí tělo, postará. Zavede je domů a tam se psychicky zhroutí. To stejné se stalo se mnou. Nervy ve mě povolily a daly volný průchod slzám. Pro kluka v mém věku nepřípustné ukázat slzy. Slzy, znak slabosti. Jenže v těchto situacích brečí i dospělí chlapi. Ani jsem nepocítil stud, když přišla mamka a našla mě sedět v pokojíčku. Bez duše, třesoucí se ho se slzami v očích.

  Snažil jsem se ji sdělit co mě potkalo. Jenže slova mi vázly v hrdle. Až se moji mysl zklidnila, tak jsem byl schopen ‘‘normálně‘‘ mluvit. Snažila se mě utěšit. Taky ji v mém věku potkala podobná věc. Ale pro ni tehdy nebylo, tak hrozné jako pro mě. Její láska nebyla jejím spolužákem, její rodiče nebyli rozvedení. U mě přesný opak: Ona je mojí spolužačkou, mamka se s taťkem rozvedla, když mi bylo šest let. Nemusela se dívat jak otec mlátí její mamku. Já jo. A zanechalo to ve mě bolest. Jedinou útěchou pro mě je psaní.

  Po celý zbytek dne jsem nebyl schopen žádné činnosti. Mučily mě myšlenky zbytečnosti a pocity ztráty. A nejhorší na celé situaci je, že Ji opět zítra uvidím. Celé dopoledne s Ní v jedné třídě. Tak blízko, ale přeci tak daleko. To nepřežiju. Bože vem si mě. Už jsi mi posral celej život. A teď jsi vzal jedinou věc pro kterou mělo smysl žít. Nenávidím život.