Metač kotrmelců

Sledoval jsem zrovna 120 dnů Sodomy, když se rozletěly dveře a na zem s žuchnutím dopadl velký sportovní vak. Čaučauatakdál. Můj pokoj, toto království povznesených nálad, se měl změnit v království lobotomie. Nový spolubydlící se představil jako student tělocviku.

Zbytek večera se změnil ve chvíli krátkého školení organizačních záležitostí spojených s chodem příbytku a dlouhého mlčení. Bylo mi oznámeno, že se stanu obětí nákazy, neboť Lukáš (tak se spolubydlící jmenoval) právě prodělával blíže nespecifikovanou chorobu spojenou se silným kašlem. Noc pak připomínala neveselý obraz z válečného lazaretu, když se z našeho pokoje ozývalo chrčivé sípání provázené předsmrtným lapáním po dechu.

Ráno jsem Lukášovi naznačil, že žijeme v době, kdy je zdravotnictví vcelku vyspělým podnikem a jistě by mu pomohli. Podíval se na mě horečnatýma očima a sdělil, že on to “nechává na přírodě”, přičemž se rozkašlal, až se zakotrmácel na židli. Tak jsem ho nechal pokračovat v počítačové hře fotbalový manažer a odešel do školy. Když jsem večer přišel, spolubydlící seděl na svém místě, tak jak jsem ho ráno zanechal infantilní zahálce, a hrál svůj manažer (tady upozorňuji, že jde o muže ve věku dvacet čtyři let). Osmělil se a zeptal na včerejší film, který koutkem oka sledoval se mnou. Nelíbilo se mu, že se v něm nikdo neměl rád a podle něj byl bez děje, řekl mi po tom, co jsem vyjádřil spokojenost. Zeptal jsem se na oplátku, zda byl u lékaře. Tam sice nebyl, ale že si prý koupil kapky proti kašli. “Jaké?” “Ále nějakej Dusitan,” odvětil Lukáš. “Myslíš Ditustat,” vytušil jsem. “Né, Dusitan se to jmenuje!” stál si za svým jarmareční kejklíř. “Aha, Ditustat,” přehlédl krabičku.

Třetí den jsem Lukášovi vyjednal pokoj, který chtěl. Manželák, na který existují ostře sledované pořadníky. Byla to víceméně náhoda, když se kamarádka potřebovala takového pokoje zbavit a přestěhovat se jinam. Proběhla dramatická čtyřsměna a já v rámci dobrých vztahů nedal Lukášovi najevo svou radost. Za to jsem byl odměněn procítěným rozloučením. “Bylo tu fajn, ale víš, já jsem ten pokoj s mojí mladou fakt chtěl,” podával mi svou baskeťáckou ruku - v tento moment už celkem sympatický - Lukáš.

Tak jsem dal “trojku”.