Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUlicemi
03. 11. 2004
6
0
5072
Autor
johanne
Na Kamenné ulici stál pod mohutným javorem zamlklý mladý muž jménem Mondschein. Zadumaně civěl na špičky svých bot a vedl rozporuplný vnitřní monolog.
Měla to být Kamenná ulice?
Samozřejmě že ano. Říkal: U javoru v Kamenné ulici, pamatuji si to přece jasně.
Nespletl jsem třeba čas? Neříkal místo v devět v devatenáct?
Nesmysl, kdo by dnes mluvil tak šroubovaně.
Co když stojí u jiného stromu? Co když je na konci ulice jiný javor, od kterého zase vyhlíží on mne?
Na konec ani začátek ulice neviděl. Hustě pršelo. V matně žlutém světle pouličních lamp se leskly mokré dlažební kostky. Oprýskané zdi starého domu, před nímž stál, byly cítit jakousi podivnou směsí vlhkosti, chladu a počínající plísně.
Kdesi z dálky zaslechl odbíjet desátou hodinu večerní. A přece i vzdálený zvuk kontrastoval s tichou osamělostí prázdné ulice; Mondschein se odlepil od kmene javoru, o který se opíral, a pomalu přešel doprostřed cesty. Nerozhodně se rozhlížel na obě strany, jako by jeho rozhodnutí, na kterou stranu se vydá, mělo být něčím zvláštní a nedalo se vrátit zpět. Vykročil směrem na západ.
Kráčel středem ulice, maje ruce zastrčené hluboko v kapsách, a klouzal pohledem po vysokých domech. V některých pokojích vládla tma, jiné byly skryty před pohledy nočních chodců těžkými závěsy a roletami. Co se odehrává v těch pokojích?, napadlo jej bezděčně. Jmenuje se tahle zapomenutá ulice Kamenná nebo Zkamenělá?
Ponořen do myšlenek, málem přehlédl černou siluetu muže jdoucího naproti jemu. Čím víc se blížila, tím víc poutala jeho pozornost. Vysoký muž měl oblečen dlouhý tmavý kabát, připomínající pelerínu, na hlavě měl posazený cylindr a v ruce svíral vycházkovou hůl.
„Vážený pane, byl byste tak laskav a poradil mi, jak se dostanu do ulice zvané Trnitá?“ oslovil ten cizí gentleman Mondscheina.
Chvíli nebyl schopen slova. A cizí muž pokračoval:
„Vyšel jsem z Kapucínského náměstí. K mému neštěstí je však nedaleko ulice Jircháře.“
Mondschein lehce nadzvedl obočí, protože nechápal souvislosti, o kterých zřejmě muž s cylindrem předpokládal, že jsou samozřejmé.
„Chápejte, že mi není příjemné znovu o celé té záležitosti mluvit. Jirchářova dcera byla klenot… avšak nebyl jsem jediný,“ dodal a výmluvně poukázal na zlomený kord, který mu čněl z hrudi.
„Byl jsem poražen, samozřejmě. Poražen, opuštěn, zabit.“
Mondschein stále mlčel.
Gentleman s kordem v hrudi se bolestně pousmál. Vida, že Trnitou ulici bude muset nejspíš dál hledat sám, kývl Mondscheinovi na pozdrav a vykročil.
Mondschein se otočil a díval se za vzdalující se postavou.
„Pane!“ vykřikl náhle.
Ale muž se neotočil.
„Hledejte místo Trnité ulici Křídlovnickou!“ zavolal Mondschein.
Muž šel dál, neohlížeje se na jeho výkřiky. Mondschein se dal opět svým směrem – svým západním směrem. Vždyť nešlo o ulice, ne o domy, chodníky, lavičky a silnici. Ten gentleman jen hledal cestu.
Měla to být Kamenná ulice?
Samozřejmě že ano. Říkal: U javoru v Kamenné ulici, pamatuji si to přece jasně.
Nespletl jsem třeba čas? Neříkal místo v devět v devatenáct?
Nesmysl, kdo by dnes mluvil tak šroubovaně.
Co když stojí u jiného stromu? Co když je na konci ulice jiný javor, od kterého zase vyhlíží on mne?
Na konec ani začátek ulice neviděl. Hustě pršelo. V matně žlutém světle pouličních lamp se leskly mokré dlažební kostky. Oprýskané zdi starého domu, před nímž stál, byly cítit jakousi podivnou směsí vlhkosti, chladu a počínající plísně.
Kdesi z dálky zaslechl odbíjet desátou hodinu večerní. A přece i vzdálený zvuk kontrastoval s tichou osamělostí prázdné ulice; Mondschein se odlepil od kmene javoru, o který se opíral, a pomalu přešel doprostřed cesty. Nerozhodně se rozhlížel na obě strany, jako by jeho rozhodnutí, na kterou stranu se vydá, mělo být něčím zvláštní a nedalo se vrátit zpět. Vykročil směrem na západ.
Kráčel středem ulice, maje ruce zastrčené hluboko v kapsách, a klouzal pohledem po vysokých domech. V některých pokojích vládla tma, jiné byly skryty před pohledy nočních chodců těžkými závěsy a roletami. Co se odehrává v těch pokojích?, napadlo jej bezděčně. Jmenuje se tahle zapomenutá ulice Kamenná nebo Zkamenělá?
Ponořen do myšlenek, málem přehlédl černou siluetu muže jdoucího naproti jemu. Čím víc se blížila, tím víc poutala jeho pozornost. Vysoký muž měl oblečen dlouhý tmavý kabát, připomínající pelerínu, na hlavě měl posazený cylindr a v ruce svíral vycházkovou hůl.
„Vážený pane, byl byste tak laskav a poradil mi, jak se dostanu do ulice zvané Trnitá?“ oslovil ten cizí gentleman Mondscheina.
Chvíli nebyl schopen slova. A cizí muž pokračoval:
„Vyšel jsem z Kapucínského náměstí. K mému neštěstí je však nedaleko ulice Jircháře.“
Mondschein lehce nadzvedl obočí, protože nechápal souvislosti, o kterých zřejmě muž s cylindrem předpokládal, že jsou samozřejmé.
„Chápejte, že mi není příjemné znovu o celé té záležitosti mluvit. Jirchářova dcera byla klenot… avšak nebyl jsem jediný,“ dodal a výmluvně poukázal na zlomený kord, který mu čněl z hrudi.
„Byl jsem poražen, samozřejmě. Poražen, opuštěn, zabit.“
Mondschein stále mlčel.
Gentleman s kordem v hrudi se bolestně pousmál. Vida, že Trnitou ulici bude muset nejspíš dál hledat sám, kývl Mondscheinovi na pozdrav a vykročil.
Mondschein se otočil a díval se za vzdalující se postavou.
„Pane!“ vykřikl náhle.
Ale muž se neotočil.
„Hledejte místo Trnité ulici Křídlovnickou!“ zavolal Mondschein.
Muž šel dál, neohlížeje se na jeho výkřiky. Mondschein se dal opět svým směrem – svým západním směrem. Vždyť nešlo o ulice, ne o domy, chodníky, lavičky a silnici. Ten gentleman jen hledal cestu.
vysvětlení - hlubší kritiku chci proto, že jsem to nepsala z vlastní iniciativy a rozebírali jsme to pak přímo v tom předmětu, v rámci kterýho text vznikal. Navíc, je to pokus o novou techniku, což je další důvod.
O zpracování vnitřního monologu vůbec nešlo, jestli tě zklamu :o. Ani náznakem.
Kvůli negativním kritikám se nevtekám, to jsem dělala první dny, kdy jsem přišla na písmák a od tý doby jsem toho ze zdejší filozofie stihla docela dost pochytit.
Pointa může být v jedné větě. Nikde není psáno, že musí být v příběhu naznačena. Tenhle příběh já osobně vnímám tak trochu zamlženě - představím si vždycky tu atmosféru nočního Brna, ztichlé prázdné ulice, do toho jemný déšť, neznámý muž - víš, mám z toho pocit klidu. A ten si nebudu rušit překvapivou pointou. Proto je konec jaký je. Jak říkáš, spíš jen motiv. I StvN psal, že ho to zklamalo, a já to beru. Přesto si myslím, že ten závěr je v naprostém souladu s celou výstavbou dílka.
petr(angel)
03. 12. 2004
StvN: Nemyslím si.
Dobrý text - neřekla jsem, že mi o nic nešlo. Jen to nebyl text na týdenní práci, týdenní odležení a týdenní přepracování. Toť vše.
sicco: tak či onak, nemyslím si, že je to špatně. Napsané je to tam úmyslně, je to jen takovej detail, kterej si možná někdo vyloží a někdo jej přejede bez povšimnutí. Vysvětlovat to nechci, ale myslím si, že není hrubá autorova chyba, když čtenář něco nepochopí - třeba to někomu jinému dojde. Kdyby se měl člověk orientovat podle každého a škrtat podle něj, už to není jeho text...
guy: tak tuhle věc od Morgensterna neznám... doplním si :), dík za kritiku
všem ostatním díky :)
Víš, já nechci zbytečně rýpat....
Vzhledem k požadavku hlubší kritiky.... -
Zadumaně civěl
To ti sedí? Myslíš si, že to jde? Zadumaně civět?
Zadumaný je pohled zastřený, mlžný, jakoby do sebe obrácený.
Civění je překvapené, vilné, směřující přímo, až hypnoticky, k cíli....
Dál je to už dobrý. Až na některé výrazy, které ti ponechám coby autorské individualitě.
Pointa. Napadlo mě, že ten muž s cylindrem mohl být ten, se kterým se měl zpočátku setkat a s nímž měl soubojovat. Řekl by jen: Ale pane, my se teprve máme bít o Jirchářovu dceru. Nebo něco na ten způsob. Škoda. Pointa se vytratila a tím i celý příběh. Možná je to tím, že jsi psala na zadání a nechtělo se ti to dotáhnout do konce.
zadumaně civěl - ano, myslím, že to jde. Civět vnímám jako nepřítomné, prázdné zírání někam do prostoru, zamyšlení tomu nijak neodporuje.
Je fakt, že napsaný jsem to měla celkem rychle, pointa je tam jen taková nenápadná, rozvedení tvého návrhu by možná dopadlo zajímavěji - ale nešlo o to, napsat dokonale promyšlený text. Jen zkusit si jinou techniku psaní.
Každopádně dík za kritiku.
Takže jinak.
Zadumaně civět nejde.
Odporuje si to v tom nejzákladnějším.
Nechápu, co je špatnýho na tom napsat dobrý text.
Ať píšu, co píšu, přece se snažím napsat to co nejlépe, ne?
vydíš to je ono o čem jsem mluvil, já jsem jenom řekl, že je to špatně, ne že je to tvá chyba.
Je to má chyba a já to připouštím, jen jsem si chtěl ujasnit, jestli je to doopravdy má chyba.
tohle se mi líbí, jen mám pocit, že svým textem naražíš na něco, co jsem nečetl a tím mi něco uniká
"-svým zádpadním směrem"
Buď je tam ta věta zbytečně, nebo jsem něco nepochopil,
Ať tak nebo onak, je to špatně
tak mi to trošku asociovalo Morgensterna ... koně truhláře Bartla, který přišel ke Steinům ... jak na závěr profesor Stein pravil, že to byl zážitek vskutku zvláštní ... :-)
Už jsme si zvykli na to, že píšeš opravdu kvalitně, takže žádné překvapení :-)
Ale tu tvou detektivku dneska jen tak nic nepřekoná...