kolo 2.část

Po tomto zážitku jsem na vše samohybné zanevřel a volný čas jsem trávil koupáním, houbařením, stavěním lodiček a podobnými aktivitami. Vydrželo to takřka rok. Rodina však zcela mylně usoudila, že můj nezájem o cyklistiku pramení z nedostatku vhodného nářadí a bylo mi zakoupeno dětské kolo značky Pionýr.
Byl to skvostný, zcela nový stroj červené barvy a tomu se nedalo odolat. S novým nadšením jsem jej osedlal a naučil se ho velmi dobře ovládat. Sousedovic Vašek už v té době vlastnil podobný vehikl a tak jsme svorně rejdili po širém okolí. Tato nová cyklistická éra probíhala velmi dlouho bez větších problémů a já postupně nabyl určitého sebevědomí. Vyváděli jsme na kolech psí kusy, štěstí nám však bylo nakloněno a ze všech skopičin jsme vždy vyvázli se zdravou kůží. Jednou se však ucho muselo utrhnout a mě se to stalo jednoho krásného letního rána.
Vašek mne vyprovokoval k zajímavé soutěži. Před jejich domkem byl malý travnatý plácek a my se jali závodit, kdo udělá na té trávě větší smyk. Tráva byla ještě mokrá od ranní rosy, hezky to po ní klouzalo a naše výkony byly velmi efektní. Rozjížděli jsme se stále rychleji, smyky byly delší a delší a končily stále blíž ke zdi.
Já se rozhodl všechny předchozí pokusy trumfnout. Rozjel jsem se přes půl vesnice a protože to bylo z kopečka docílil jsem velmi slušné rychlosti. Pak to ale chytlo nějakou blbou rotaci, pomotaly se mi nohy a já začal brzdit až těsně u zdi. Následoval neuvěřitelně tvrdý náraz .
Za svůj život vděčím hned dvěma šťastným náhodám. Ta první byla, že jsem se zcela nevědomky trefil proti oknu, ta druhá, že to okno bylo otevřené. V okně byly kytky, jednalo se o bujné rostliny s velikánskými květy. Ty však pro můj následovný let nebyly vážnou překážkou. Jen to chřoustlo a já v oblaku lupení a červených okvětních lístků vpálil do ložnice. Smyk se nakonec konal. Minimálně třímetrovou vzdálenost jsem projel břichem po podlaze a zastavil se až pod postelí. Ozýval se při tom zvuk tvrdě brzdícího automobilu. Byl jsem totiž jen v trenýrkách a na té podlaze bylo lino.
Celou tuto scénu sledovala Vaškova máma. Přišla asi ustlat postele ale okolnosti jí zjevně trochu zaskočily. Já se vyškrábal zpod postele, slušně jsem pozdravil a tunelem v okenní vegetaci jsem opustil místnost.
Vašek seděl venku na terásku a byl v šoku. Když mne uviděl, jak končím svoji krátkou návštěvu u nich doma, rozhodil rukama, něco nesrozumitelného zakokrhal a dál vytřeštěně zíral na okno, za kterým stále ještě stála jeho zcela konsternovaná máma. Na mé pokusy o konverzaci nereagoval a tak jsem popadl kolo rozpláclé na zdi a šel jsem domů. Tam jsem si zbytek dne chladil spálené břicho.
Kolo mi pak spravil strýc. Vzhledem k rozsahu škod, musel použít autogen. Výsledek nebyl sice příliš estetický, kolo však bylo plně funkční a já na něm pak jezdil, dokud jsem nevyrostl natolik, že pro mne bylo malé.

---