Putování středověkem

      Sraz byl 9:25 na Masaryčce. Když jsem tam dorazil byla tam Iva, Helenka, Olinka a Anička. Nebylo nás tedy moc chvíli jsme čekali jestli ještě někdo přijde. Nikdo již nedorazil a tak jsme se ještě rozhodovali zda v tak malém počtu nebude lepší zůstat v Praze a jít třeba do Botanické zahrady v Tróji popř. ještě někam jinam už si nepamatuji co  ještě padlo za návrh. Nakonec jsme se rozhodli  pro původní  výlet a koupili jsme si lístky do Stratova. Když už jsme šli do vlaku samozřejmě se neposlední chvíli objevila kdo jiný než Růženka. Růženka to má zřejmě jako svoje hobby chodit vždy  na poslední chvíli. Pak doslova finišuje, aby vše stihla tzn. koupit rychle lístek a pak běžet, aby téměř  skoro pomalu naskakovala do jedoucího vlaku. Někdy mám dojem, že jí to vyloženě baví chodit pozdě. Jo holt koníček  je koníček. Takže nakonec jsme tedy odjeli i s Růženkou.  Hned si taky vybalila svačinu. Ani se jí nedivím, když měla takové fofry. Muselo jí přitom kvaltování pořádně vyhládnout.. Jen tak mimochodem Růženka jedla téměř celou cestu tam i zpět až na světlé několika minutové výjimky. Asi další její koníček.To by stačilo.

    Zpět k výletu. Cesta do Stratova proběhla v poklidu. V poklidu jsme minuli i klíčoví bod naší minulé výpravy Zeleneč. Ze Stratova nás čekala cesta do Ostré. Byli to tak 2.km. Nejprve jsme se vydali za skupinkou lidí , kteří dojeli s námi vlakem. Po cestě nás Iva vozila na svém vozíku nebo lépe řečeno jsme se s ní na vozíku fotili. což dokládá pořízená fotodokumentace.Pomalu jsme došli na rozcestí. Tam se rozhodovali lidičky, z a kterými jsme  důvěřivě vydali, kam dál. Vytáhl jsem mapu a začal jsem zkoumat kudy jít, i když jsem si tedy myslel že Helenka ví kudy, protože říkala že už tu jednou byla. Ouha  avšak mapa  mně tedy zásadně zklamala.. Buď byla chudinka již staršího data a nebo trasa na ní byla vyznačena špatně od jejího vytisknutí a vydání se do světa. Skutečná značená trasa cesty tedy vedla někudy jinudy než na nešťastné pochroumané mapě. Nakonec jsme se tedy rozhodly instinktivně a vydali se vlevo. Helenka sice za se nedůvěřivě říkala „To jsem zvědavá kam dojdeme. To jsem tedy zvědavá jak tohle to dopadne.“ Iva jí napomínala ať není tak nedůvěřivá a spolehne se na zkušeného a ostříleného turistu. Samozřejmě tím myslela mně. Za což jí dodatečně děkuji. Konečně jsi se dostatečně pochválil, tak už pokračuj a nepřeháněj to zas,  tak . Všeho moc škodí chlapče. Je fakt že se za námi teď zase naopak důvěřivě vydali ti lidičky co jsme šli za nimi nejprve mi a kteří čekali na naše rozhodnutí. Jak se později ukázalo tak jsme šli dobře. Já se vždy rozhodnu dobře nebo snad že by tedy nevím, ale asi ne vždy. Někdy to nevyjde. Někdy je to jen těsně vedle někdy i více trochu úplně mimo. No teď jsem se do toho nějak moc více zaplet.

    Tak jsme dosáhli Ostré a přesně, když jsme minuli ceduli bác bylo to jak za velkého třesku. Z ničeho nic jsme se ocitli ve středověku.Nestačili jsme zírat, kde to jsme a jak jsme oblečení. Byli jsme v pravých nefalšovaných středověkých oděvech s dřeváky na nohou. Bylo to docela  příjemné ocitnout se takhle ve středověku se vším všudy. Helenka popadla vozík s loukoťovými koly na kterém seděla Iva a pokračovali jsme užasle dál. Byli  jsme se v středověké vesnici přímo na její návsi. Po návsi se procházela krásná žena celá ověšená kytičkami i do vlasů je měla vpletené. Snad Iva se jí  zvědavě zeptala ve kterém že jsme to století. Trochu se divila, ale sama pak sama přesně nevěděla říkala něco o 12.století pak snad i o 14.století. Měla trochu větší rozpil. To se však může stát.. Nakonec nás podarovala kytičkami. Akorát tedy na mně zapomněla. To mi je líto. Pokračovali jsme dál tu jsme objevili jak jakýsi človíček ve své chatrči vyrábí svíčky. Vůně těch svíček se táhla daleko předaleko po vesnici. A protože se nám tím třeskem zároveň též proměnili peníze v kapsách v groše, zakoupili si ihned některé členky naší teď už středověké výpravy pár kousků té vonící romantiky.

     A bylo toho v té středověké vsi tedy co na koukání a obdivování až zrak z toho přecházel. Chvíli jsem měl dojem, že z toho začínám šilhat. Byl to tedy pestrý život v té středověké vesničce ne jako dnes. Jak jsme tak procházeli vesnicí dál a dál bylo toho stále více na koukání a obdivovaní. Tady vám byla výrobna ručního papíru, tam za se hrnčířská dílna, též si bylo možné si prohlédnout různé zbraně od kuší až po luky. Rovněž občerstvení bylo dostatek. V místní veřejné jídelně bylo poměrně živo. Výběr byl bohatý, tak bohatý, že např. Olinka nevěděla co si vůbec koupit. Myslím že kdyby měla více grošů, tak by jsme jí z jídelny dostávali jen horko těžko. To platí tak trochu i o nás ostatních, aby v tom nebyla tak úplně sama. Ale to jsme již šli zase dál.

     Kousek za vesnicí byl nádherný plácek. Uprostřed toho plácku stál stan a tam jeden z místních obchodníků vařil výborný čaj. A přitom vaření  ihned pořádal přednášku. A to  o tom jak nejlépe čaj připravit a k e které příležitosti se  ten který druh čaje hodí. Zájem byl veliký a všichni velice pozorně poslouchali. Ve vesnici byli zrovna  také přítomni hosté z dalekých krajů, kteří nám předvedli velice zdařilé   ukázky břišních tanců. Musím říct, že dotyčným tanečnicím  šlo tancování velice moc náramně. Kroutily se tedy úžasně. Chvílemi to vypadalo, že snad dotyčné tancující dámy nejsou z masa a kostí, ale spíše z velice kvalitní pružné gumy. 

    Než jsme se však  čehokoliv na dáli, tak z ničeho nic poklidnou sobotní náladu pokazili potulní bandity, kteří vesnici napadli. Šla z nich hrůza např. jeden z nich měl přes oko pásku, pravou nohu měl dřevěnou a levou líci mu brázdila snad 10.cm dlouhá  jizva. Přitom tento rabiák  řval jak pominutý „Dejte jsem peníze sic vás tu pár zamordujeme všechny do jednoho chásko jedna vesnická.“ To se však již objevila vesnická stráž a začala bitva na život a na smrt.“ Naštěstí tedy kromě jednoho useknutého ucha k dalšímu krveprolití nedošlo. Přeci jen se ukázalo, že místní strážní osádka má oproti banditům mnohem více členů. Po ½ hodinovém boji se tak museli banditi vzdát a byli pak zavřeni do šatlavy. Někteří horlivý občané vesnice je chtěli ještě před uvězněním poslat na mučidla, která stála vždy připravena na návsi. Starosta obce však toto násilí neschválil. Slovy „Jsme přeci civilizovaná vesnice a ne nějaká barbarská osada.“ Vše těmito slovy rezolutně uzavřel.

   Zatímco Iva, Helenka a Anička se vydali ze středověku dříve. My ostatní jsme tam ještě zůstali déle. Tak jsme si mohli ještě obhlídnout místní zahradu, která byla tedy nádherná. Všude bylo plno rozkvetlých kytiček . Dokonce i bludiště z nich bylo uděláno. Prostě pobyt ve středověké vesnici stál za to. Snad by to tam jen mohlo být o něco lacinější. Jinak nelze co vytknout.

      Tak že opět po velkém třesku za ceduli Ostrá jsme se ocitli v realitě dneška. Zpětně viděno určitě stojí za to občas se vrátit do starých časů a poznat některé zvyky starých předků. Člověk se pak může setsakra i  z plno věcí poučit. Na závěr cestě do středověku hip! hip! hurá!