Návrat domů

Už trochu udýchaná vystupuju

poslední schody.

Napravo, pod půdou,

se před čtrnácti dny

zastřelil soused.

Byl starý. Nemoc.

Nalevo bydlí lidé,

co skoro pořád křičí na psa.

Potřebují ho nutně k životu.

Cítí pak svou cenu.

Odmykám.

V předsíni židle,

na které jsi před hodinou

seděl a kouřil.

Zapomněl jsi tu své koncepty.

Námi oběma zmačkané leží

na pračce.

Z kuchyně na mě volá syn.

Krájí si koláč

a vypráví první scénu filmu.

Věty mi také zapadají

do mých souvislostí.

Rozhlížím se: hora umytého nádobí,

scvrklá jablka v košíčku,

mezi nimi čerstvě

vyloupané ořechy.

Už konečně zastlaná postel.

Rozmalovaný obrázek tří stromů

(jako pod vodou, řekl jsi).

Dneska se na něm budu učit

smývat barvy,

pozorovat obrysy věcí, které zbyly,

a nanášet barvy nové.

Pokoj se vlní.

Synova slova doléhají zdaleka.

Chvilku se dívám na vše

od stropu jako zpod hladiny,

chvilku bojuju proti proudu

ve snaze uvidět a sáhnout si

na prameny.

Teprve s jejich hloubkou

můžu plavat dál

po proudu času.