Jak jsme jeli stanovat

7:30 – Sedím s Martinem u svýho baráku a naposled před odjezdem probíráme to, co si s sebou berem, co budeme následujících pár dní dělat apod. Přestože se stačíme jednou pohádat, nakonec naše diskuse končí smířlivě a s oboustranným úsměvem na rtech.

7:40 – přichází Tomáš. Na zádech má podle všeho dvousetkilový náklad, ale na posměch teď nemáme čas. Musíme rychle na nádraží.

8:00 – Nasedáme do vlaku. Ano, do vlaku! Dnes totiž odjíždíme stanovat. Nelegálně! Už se nemůžu dočkat – tohle byl vždycky můj sen.

9:00 – Tak jsme na místě. Jméno vesnice nebudu raději prozrazovat (kvůli utajení samozřejmě). Přeci jenom… budeme stanovat nelegálně a tohle by nás mohlo usvědčit!

9:05 – volám kamarádovi, který se svou skupinkou dorazil s dvoudenním předstihem, a ptám se jej, kde přesně jsou, kudy musíme jít apod. Z jeho odpovědi lze vydedukovat, že nás žádná velká štreka nečeká.

9:30 – stále jdeme a Michalova skupinka je v nedohlednu. Martin mlčí, zato Tomáš nadává a vyhrožuje, že už nikam nepůjde a postaví si stan tady. Když mu stačíme vysvětlit, že na hlavní silnici by to moc vhodné nebylo, mění názor a s přibližně padesátimetrovým odstupem pokračuje za námi.

10:00 – jsme na místě. No… zas takový kousek to nebyl, ale což… jsme na místě!

10:01 – dostávám silný úder do zad – je to Michal. Zdraví mě a já jeho. Na mou otázku, jestli není náhodou trošku připitý, mi odpovídá jednoznačně „NE“ a pak zakopává o kámen a padá do svého stanu skrze zdánlivě neprostupnou boční stěnu.

10:02 – zdravím i další: Davida, Mirka a jejich děvčata Lucii a Petru. Následuje klasické představování.

10:30 – začínáme vybalovat a zlehka se pouštíme do stavby mého stanu. Martin, který se mnou bude spát (spát, ne spát!), se mě zcela nelogicky táže, zdali není ten stan malý a jestli nebude vzhledem ke svému stáří promokavý. Nechápu, jak ho to mohlo napadnout. Vždyť je to starý-dobrý rybářský stan!

10:40 – konečně doráží Tomáš. Prý se zdržel - cestou neudržel rovnováhu a zhučel do kanalizačního příkopu. S Martinem souhlasně pokyvujeme nad tím, že je dobře, že má Tomáš vlastní stan. Ten smrad bychom asi neustáli.

11:00 – tak jsme konečně rozložili plášť, teď ještě najít zarážecí kolíky. Co se týče konstrukce stanu, není to nic světoborného – jedná se o klasické áčko (nebo véčko, chcete-li).

11:10 – I Tomáš se pouští do stavby provizorního přístřešku. Pořád se při tom chlubí, jak nemá kvalitní stan, jak jeho „iglú“ není prostorné, nepromokavé atd.

11:20 – Tak jsme konečně našli kolíky. Byly v Tomášově batohu.

11:25 – Natahujeme plášť na hliníkovou konstrukci a zarážíme kolíky.

11:30 – Zarážení kolíků nám moc nejde a toho si všímá Michal. „Tady je tvrdá půda,“ říká nám a zmocňuje se kladívka a úzkého předmětu s ostrým hrotem.

11:31 – Michal si vrazil kolík do nohy. Ale je to frajer. Člověk by čekal, že bude řvát více.

11:35 – Tomáš hledá kolíky. Prý je měl zaručeně ve svém batohu.

11:40 – Shodujeme se na tom, že Michalův řev není již vtipný a vytahujeme mu z pravé nohy kolík. Michal děkuje a usíná. Na zemi je plno kečupu.

11:50 – David se konečně uklidnil, když i on zjistil, že ta zahnědlá postava, co dorazila do tábora, není obávaný Jóžin z Bážin, ani maskovaný správce lesa, ale Tomáš.

12:00 – tak máme konečně postavený stan. Přemýšlíme, jak se do něj dostaneme, a taky, jak v něm budeme s Martinem ležet, abychom se vzájemně nedotýkali.

12:30 – Ostatní z tábora pozvolna mizí. Prý se jdou naobědvat do místní hospody. Zůstáváme jen já, Martin a Tomáš, který stále něco hledá.

12:40 – našinci se vrací. Prý si uvědomili, že jestli budou chtít večer chlastat, nemůžou jíst. Tím by totiž výrazně nabourali svůj rozpočet a především i zamýšlenou spotřebu pivního moku.

13:00 – s Michalem se pouštím do debaty o počasí. Říká mi, že to zatím vychází naprosto bezvadně, že se po obloze neprohání ani malé obláčky a že podobně má být i v dalších dnech. To jsou dobré zprávy.

17:00 – je pět hodin. Od mého posledního zápisu se toho moc nepřihodilo (pominu-li vniknutí žáby do Michalova stanu či páření much na plášti Davidova příbytku). Naproti tomu ale pořád prší! „To je jen přeháňka,“ utěšuje mě Michal neustále. Věřím mu… byť už ta přeháňka trvá tři hodiny.

17:10 - Tomáš konečně postavil stan, ale zato zjistil, že tak učinil na nějakém kamenném podkladu. „Na tom se, kurva, nedá ležet!“ seznamuje okolí se svým poznatkem a pokouší se dostat kameny pryč. Jeden z letících šutráků trefuje Davida v jeho stanu a utíná tím jeho pokus o intimnější chvilky s jeho milovanou.

18:00 – „Jde se do hospody!“ pokřikuje Michal a tentokráte již všichni vyrážíme tam, kde to máme nejradši. Zamykáme stany a jde se! Cestou si všímám podivného značení na stromech. Proč mám takový divný pocit, že jsme se utábořili na turistické stezce?

18:20 – Sedíme v hospě a ptám se Martina, na kolik kousků to dneska vidí. Nakonec se všichni shodujeme (Já, Martin a Tomáš), že nebudeme začátek moc přepalovat, že je to náš první den a že dvě „koblihy“ budou bohatě stačit.

20:30 – Kopeme do sebe šesté pivčo a jakoukoli, jen ne rovnou chůzí opouštíme sympatické prostory zakouřené hospůdky. Tedy jen naše trojka, zbylí členové zůstávají pevně přilepeni ke svým židlím.

21:00 – Pořád chčije a cesta zpět je opravdové peklo. Během posledních deseti minut stačil Tomáš třikrát uklouznout a zadkem setřít snad všechno bahno v blízkém okolí.

21:10 – jsme „doma“ a Tomáš nás zve do svého stanu. S Martinem poměrně rychle prolomujeme odpor ke smradu – sedmičková flaška vína a tři lahváče jsou dostatečnou výzvou.

Pokračování příště