Rána pod pás

   Seděla naproti němu, měla sklopené oči a stydla jí vlažná čokoláda.

„Znamená to konec?“ podívala se na něj a on uhnul pohledem. Přemýšlel co říct, ale nic ho nenapadlo.

„Jsi zbabělec!“zašeptala. Chtěl se ohradit, ale zkušenost mu radila mlčet.

„Káťo,“ nasadil otcovský tón ,“prostě mám pocit, že by nám to nevyšlo. Zasloužíš si někoho lepšího.“

Byla to jeho oblíbená fráze, většinou fungovala.

„Já tě miluju,“ řekla třesoucím se hlasem.

„Nechci ti ublížit. Promiň.“

Když se rozbrečela, vytáhl připravený kapesník a utřel jí slzy. Naklonila se k němu a pokusila se ho políbit, ale jen se odtáhl.

Ve chvíli, kdy opustila útulnou kavárnu a slzy na tváři se jí smísily s kapkami deště, se Karel spokojeně protáhl a zapálil si cigaretu.

Šlo to jako po másle.

   Asi o hodinu později vyšel do ztemnělé ulice. Cítil se skvěle. Příjemný večer se sklenkou dobrého vína a nezávazným flirtováním se servírkou byl ještě umocněný dalším zářezem do pažby. Škoda že pršelo, mohlo to být dokonalé.

Auto měl zaparkované naštěstí jen pár desítek metrů ode dveří kavárny, takže mu počasí vlastně ani tolik nevadilo. Když došel ke svému vozu a dal klíč do zámku, dopadla mu na rameno něčí ruka. Prudce se otočil.

„Myslím, že nikam nepojedete,“ usmál se na něj muž v dlouhém kabátu, „aspoň ne svým autem.“

„Kdo ksakru jste,“ zeptal se a setřásl ruku neznámého.

„Jsme členové EP,“ vysvětlil Karlovi muž v kabátu.

„Jste?“ nechápavě se rozhlédl po dalších členech EP, ať už to bylo cokoliv. „Jsme,“ řekl muž v černém klobouku, který vyšel zpoza rohu domu.

„Co má být EP, co mi vůbec chcete,“ zeptal se Karel a snažil se udržet pevný hlas.

„EP znamená emoční policie. Vy jste emoční zločinec. Půjdete s námi.“ řekl muž v kabátu, těsně před tím než se pěst muže v klobouku srazila s Karlovým nic nechápajícím výrazem.

  Probudil se v malé, spoře osvětlené místnosti. Hlava mu ještě třeštila. Cítil, že má nejspíš přeražený nos, ale když si ho chtěl ohmatat, zjistil, že má ruce pevně připoutané k židli.

Pak si ho všiml.

Naproti němu seděl malý, lehce obézní muž, nejspíš padesátník a pobaveně si Karla prohlížel.

„Co to má znamenat?“ procedil Karel skrz zuby a hlavou kývl směrem k poutům.

„Standardní bezpečnostní opatření, někdy jsou lidé na vašem místě poněkud…..neklidní,“ řekl malý muž a stále se usmíval, „Dovolte abych se představil. Jsem detektiv Nordon. Mám na starosti váš případ.“

„Ať jste kdo chcete, tohle si odskáčete. Já jsem nic neprovedl. Platím daně, psa venčím pravidelně a ve městě jezdím padesátkou. To, že mi ty vaše gorily udělaly tohle (kývl hlavou směrem ke svému nosu) a že mě tady držíte, vám neprojde.“

„Myslím, že si pleteš pojmy,“ řekl detektiv a jeho tvář ztvrdla, „my nejsme dopravní policie, my máme na starosti lidské emoce a po téhle stránce je tvůj rejstřík špinavej jak plíny v domově důchodců po epidemii salmonely!“

Karlovi se orosilo čelo. Byl bůhví kde, zavřený se šílencem a ke všemu se nemohl ani pohnout.

„Já jsem nic neudělal,“ zopakoval téměř prosebně, „ pusťte mě odtud.“

„No, tak si to probereme postupně,“ řekl detektiv a podíval se do lejster, která mu ležela na stole, „vaší poslední obětí byla…..slečna Kateřina M.. Tu jste podle našich záznamů znásilnil dnes večer.“

„Co to žvaníte,“ rozhořčil se Karel v naději, že jde nakonec přece jenom o nějaké hloupé nedorozumění, „já jsem nikoho neznásilnil. S Kateřinou M. jsem měl dnes večer schůzku, na které jsme pili kafe.“

„Miloval jste ji?“

Karla ta otázka tak zaskočila, že na ni bez přemýšlení odpověděl pravdivě.

„Ona vás milovala,“ zařval detektiv a praštil pěstí do stolu. „Ona vás milovala a vy jste ji jen vymačkal a odhodil jako kus citrónu. Jako použitou gumu. Odhodil jste ji, Petru K., Janu M. a před nimi patnáct dalších. Emoční znásilnění. Nejhorší zločin v oblasti, které se věnujeme.“

Karel si uvědomil, že ten člověk je nejen šílenec, ale ví toho o něm zatraceně hodně.

„Sledujeme vás už delší dobu,“ vysvětlil detektiv, když se zase uklidnil, „abych řekl pravdu, z lidí jako vy je mi na blití. Teď pro vás vyberu vhodnou terapii a ještě dnes se začnete léčit.“

„Přece mě nemůžete trestat za to, že se vyspím a rozejdu s několika mladýma husičkama“ Rozhodl se Karel přistoupit na jeho hru, ve snaze zamluvit to zlověstné slovo terapie.

„Nemůžeme vás trestat?“ překvapeně vzhlédl detektiv od svých papírů. „Jsme emoční policie, je to naše práce. Znáte to přísloví o božích mlýnech? My jsme tu proto, abychom ho udržovali v platnosti. Když budeš činit zlo, jednoho dne se ti vrátí. Někteří lidé tomu tuším říkají osud. Berte nás proto jako místní pobočku svého Osudu.“ řekl detektiv, povzbudivě se usmál a opět se zahleděl do svých papírů.

   Po chvilce detektiv/soudce vstal, odkašlal si a slavnostně přečetl svůj verdikt : „Vzhledem k vašemu abnormálnímu chtíči, sobeckosti a totální bezcitnosti, které byly příčinami vašich trestných činů, byl jako nejvhodnější prostředek vaší terapie zvolen PC model 101. Proti tomuto rozsudku není odvolání, terapie začne dnes a bude ukončena dnem vaší smrti. Poté budete zaevidován v naší kartotéce jako vyléčený.“

„Co to znamená PC model 101?“ zeptal se opatrně Karel, ale nebyl si tak docela jistý, jestli to chce vědět.

Detektiv se usmál a sáhl pod stůl, odkud vytáhl železný předmět podivného tvaru.

„Pás cudnosti,“ řekl detektiv způsobem jakým filatelista mluví o Modrém Mauritiu, „oblíbená středověká sexuálně-abstinenční pomůcka, teď ovšem podstatně vylepšená. Je bez klíče, což je k doživotní povaze vaší terapie pochopitelné. Speciální mužský model, Adidas, takže se nebudete muset ve společnosti za nic stydět. Ostatně když budete nosit volné oblečení, při troše štěstí si jej ani nikdo nevšimne. Jen si dejte pozor na vodu, zrezivělý strašně vrže.“

„To nemůžete myslet vážně,“ zbledl Karel.

„Ovšemže to myslíme vážně. Při tak závažných přečinech, jakých jste se dopustil, je to vcelku běžné.“

Detektiv zmáčkl tlačítko na svém stole a do místnosti vešli muži v dlouhém plášti a klobouku. Plášť vzal ze stolu pás cudnosti, zatímco klobouk si začal připravovat svářečské nářadí.

Než Karel omdlel, zmohl se na jedno dlouhé zaječení.

  Probudil se na zemi ve svém pokoji. Trochu ho bolel nos, patrně jak narazil na podlahu při pádu z postele - ostatně kdo by se divil, při takové noční můře. Byl celý zpocený a tak se rozhodl jít do koupelny. Z téhle noci už nic nebude. Při každém jeho kroku se ozvalo tichounké zavrzání.

  Venku vydatně pršelo.