Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHolka s holkou? No a co má být?!
Autor
Jehanne
Petra. Byla to vlastně moje první láska. Se vším, co k ní patří. Měla jsem před ní nějaké kluky, ale nikdy jsem s nimi neprožila to, co s Petrou.
Naše první sblížení bylo, asi jako na začátku každého vztahu, "jen" na přátelské úrovni. Troufám si říct, že to bylo snad jedno z nejkrásnějších období našeho vztahu. I když přišly chvíle mnohem intimnější, všechny neměly v sobě to kouzlo prvního poznávání.
Každou noc jsem usínala s myšlenkou na to, že se zítra zase uvidíme. Opravdu mi stačilo jen to "málo". Nedokázala jsem se v sobě vyznat a nechápala jsem, co cítím a proč. Jen mi bylo v její přítomnosti moc krásně.
Vlastně si ani přesně nevzpomínám na den, kdy jsme spolu začaly "chodit". Chtěly jsme to obě. Vím, že jsme cítily to samé. Poprvé v životě jsem věděla, že tohle opravdu chci. Právě s ní. Nikdo jiný pro mě neexistoval. Kdo poznal vzájemnou lásku mě dobře chápe. Lépe mě ale chápe ten, kdo o lásku druhého z nějakého důvodu přišel. Jako já. Některé důležité okamžiky a pocity člověk pozná teprve až když je ztratí.
Zažily jsme spolu nádherné chvíle, které mě ani jí nikdy nikdo nemůže vzít. Snad jen zapomenutí, ale doufám, že člověk, který miloval, nemůže svůj cit ze své paměti vymazat. Ani ona. Dny se rozplynou a vztah se může vytratit, ale na lásku se zapomenout nedá.
Možná, že v životě vždycky nejde nutně jen o to, co právě máme, ale zejména o to, co jsme prožili a cítili. Pomáhá mi myslet si a věřit tomu, že co je příliš krásné nemůže trvat věčně. Alespoň se to nestane "normálním" a stereotypním. I když ztráta lásky bolí víc, než cokoliv jiného. Někdy si člověk myslí, že je snad opravdu lepší zemřít. Ale doopravdy to tak není. Lepší je lásku prožít a třeba ji i ztratit, než ji nepoznat vůbec a jen o ní snít. Zpočátku jsem vinu za rozchod dávala jen jí. Dnes jsem přesvědčená o tom, že když přijdeme o lásku a péči druhého, je to hlavně naše vina. Každý se po pár měsících dostane do stavu, kdy si myslí, že je dva už nemůže nic rozpojit, že jejich láska nemůže být větší a intenzivnější. Je to omyl a často bývá příčinou rozchodů. Tak tomu bylo i u nás. Myslela jsem si, že nás nemůže nic a nikdo rozdělit. Málo jsem se snažila náš vztah budovat a měla jsem pocit, že stačí to, že víme, že jsme spolu, že se milujeme, že jsme tu jedna pro druhou. Vím už, že to je zoufale málo, že to nemůže nikdy stačit.
Vztah se buduje každým dnem, každým okamžikem a každou maličkostí, které si málo vnímavý člověk možná ani nepovšimne. Letmý úsměv, dotyk v pravou chvíli a hlavně pochopení stavů druhého tvoří důležitou část v budování vzájemného vztahu. Tolerance a snaha chápat se navzájem, dostatek prostoru pro vyjádření pocitů - třeba i negativních, to je základem důvěrného vztahu.
Člověk se necítí bezpečněji a jistěji než když ví, že ten druhý ho poslouchá a vnímá, že se snaží pochopit jeho myšlenkové pochody a duševní stavy. Že je tu opravdu pro něj.
Mojí velkou chybou je, že se nesnažím komunikovat. Každá maličkost mě dokáže rozčílit, ale svoje pocity v sobě dusím. Ubližuji tím sobě i lidem kolem sebe. Ničím tím vztahy. Teď už vím, že když lidé neumí druhému říci, co cítí nebo co si myslí, vzbuzují tím u druhého pocit nedůvěry.
A když člověk cítí, že ho ten druhý nechápe, tak se samozřejmě snaží najít pochopení jinde. Není to tak úplně vina jen jednoho, ale strach z hádky nebo naopak z "ticha" udělá své.
Chybami se člověk učí. Některé chyby bych raději udělala o několik let dříve, abych se z nich mohla poučit, pak bych třeba o její lásku nepřišla.
V této době vím jistě jen to, že jí vděčím za to, co jsem s ní poznala. Za to, že vím, že jsem schopna tak velkého citu. A vím, že ji miluji a nechci přestat doufat, že se mi třeba jen zlomek toho, co mi dovolila poznat, nějak vrátí. Zůstává mi naděje, v kterou si ale netroufám věřit.