O štěstí v člověku

Děkuji Bílé pouti. Toto dílo, ač je zde prezentováno jako ..obdoba povídky, se pokusím v pondělí 20.12.2004 zdramatizovat. Tudíž představte si to ještě s pohybovou a hudební kulisou, ..a kdo to nedokáže, toho srdečně zvu v pondělí 20.12 do Kulturního domu v Mělníce, na Kulturku mé Střední zahradnické školy, kde tato hra bude uvedena.. Pod tenkou bílou laťkou bylo vzduchoprázdno. Modrá obloha nad hlavou by přála krásnému dni. Všichni jsme ale stáli jednou špičkou na této laťce v poloze holubičky. Byly nás tam miliony. Obrovsky dlouhá linie lidí dělajících holubičku. Všichni v bílém baletním úboru, který jen pramálo odpovídal grimasám hrůzy v obličejích. Nikdo nemohl dát nohu dolů. Nikdo se bezpečně dolů nedostane. Pár tisíc metrů pod námi tomu zabrání. Slabá noha se podlamuje, dav propuká v křik a mnozí padajíce, mizí v hloubce. Nikdo se pořádně nesoustředí. Všichni se děsí toho, co jim po zásluze musí nastat. Pád. A smrt. Vypjal jsem nohu a napřímil se. Polknutím zacpal uši, abych se oprostil od jejich křiku a strachu, kterému se poddali. Jak hloupé! Ve všech mých nádherně vykreslených svalech se zračily roky tréninku a dobré nálady. Úsměv pro publikum. Má nejkrásnější holubička.

Víš co  si představím, když uslyším rovnováha? Rovnováha..


Vítr proběhnuvší flegmaticky mezi prázdnými zdmi a ulicemi tichého opuštěného města. Kde jsou lidé? Kde jsou?


Když zastavíš vprostřed a zakloníš hlavu.. . Vysoko, vysoko.. pamatuješ na ten provaz? Napnut od nekonečna jako přímka výhledově spojující obzory. Jsou tam. Všichni zděšení, balancují na jedné noze. Všichni se topí ve vlastní hrůze. Kývající se těla přepadávají z jedné strany na druhou. Jeden po druhém jsou neúprosně sráženi svou slabostí do propasti. Když myslí na nevyhnutelný pád, propadají jedině své duševní neukázněnosti.
   Však já polknutím utiším nářek, svou koncentraci plně přizpůsobuji vlastnímu prožitku. Po milimetrech postupuje svalové napětí mého těla; od prstů na noze, nárt, kotník, lýtko, koleno, stehno, třísla, stoupá výš, hruď, záda, ramena, krk, brada, čelo.
I druhou nohou teče síla vůle skrz zdravé maso. Právě toto je okamžik vrcholu. Veškeré jednotlivé částečky se žárem roztékají v jedinou ohnivou pevnost ocele.
Mé tělo se v pozici vznešené holubice mění v kámen. Kámen,.. socha s nejdokonalejším tvarem, nejdokonaleji vykreslenými proporcemi.

S výdechem spouštím ruce dolů, zobrazím křídla, nohy spojuji v ocasové kormidlo. Opojně naberu čistý, hedvábný vzdušný opar do nosu a úst. Svlažím mysl v uvolnění a v drtivě rozkošné záři potlesku se odrazím a letím, tak šťastný, jak jen jsem si přál...

---